Milý deníčku...(3)

Vysvědčení.

Tak jo, když boj, tak boj.
Nejsem o nic lepší, ale ani horší.

Říká se: „Malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti.“
Ale nemusí to být vždycky pravda.

V den, kdy někteří rodičové či víkendoví rádobyvychovávatelé odvozují SVOU hodnotu od vysvědčení svých aninesvěřenců, já se pochlubím naší dnešní skvělou ranní chvilkou.

Obouvám se pod schody na odchodu do práce, matně si vzpomínám, kam jsem včera mrskla s klíči, když se ozve charakteristický zvuk odemykání z druhé strany. Á, L. se vrací z posledního středoškolního mejdanu. Věřím jí víc než sobě samé (a mám k tomu své dobré  důvody), takže se vůbec neobávám toho, co uvidím, v jakém stavu se po protančené noci vrací. 
A taky že jo!  V kráse svých devatenácti let, usměvavá,  v náladě lehce letně sentimentální, malounko unavená, nebývale ochotně odpovídá na mé otázky po včerejšku.
S nadhledem, nadsázkou,  zorientovaně a vyrovnaně. Domlouváme detaily domácnostní logistiky a já končím:

„Ale tohle triko neznám! To máš nové? Je skvělé a moc ti sluší. Půjčíš mi ho někdy?“
 „Jo, teď si ho sice vezmu s sebou na svůj kultůrčundr, ale pak se domluvíme…“
„Dobrou noc“, přeju jí, protože vím, kam ve svém „aťasu“ pochopitelně zapadne.
A tím ji výjimečně uvedu do malých rozpaků.
„A co ti mám popřát já, když jdeš v takovémto horkém letním dni do práce?“

Jestli tohle není krásné, pak opravdu nevím…


Komentáře

  1. Odpovědi
    1. Ta poslední věta je v té první vrstvě nepřiznaný citát z mého oblíbeného Kurta Vonneguta.
      Používám jako epiteton nejvyšší radosti.

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

S.Zhlédnuto: Zachraňte Edwardse (Dagmar Smržová, Febio, HBO, 2010)

Z cest(y): Rešovské vodopády (věnováno nejneočekávanější telefon-zvednuvší ježbabce posledních dní - Vti)