pondělí 10. srpna 2015

Glen Hansard u nás, léto 2015 - díl první - Náměšť nad Oslavou, 30.7.2015

Má ještě nějaký smysl psát reportáže z koncertů? Dnes, v době, kdy "krabičku" pro audio/video záznam nosí v kapse/kabelce/batohu podstatná část populace? Zbytečná otázka!?
Proč bych se jinak do psaní pustila, že? Tedy škrtáme...
Samozřejmě, že NE! I pisálkovské řemeslo má svá pravidla a doporučení!

Proč tedy ano?
Z jednoduchých, zato vícera důvodů.
Jednak zdaleka ne každý je tak laskavý, pracovitý a altruistický, aby na koncertě zaznamenaný "raw material" následně zpracoval a veřejně publikoval, jako náš milý, pro mě zatím nepotkaný, Kwevej.
(http://www.theframes.cz/forum/viewtopic.php?p=15609&sid=735064f33fbc1c96d3b467d873aacb7e#p15609)

Druhak, takový záznam, jakkoli profesionální, je pouze jedním pohledem na danou událost. Kdyby stejný koncert natáčelo dejme tomu 10 zaznamenávačů/zanamenávaček z různých úhlů, z různých míst hlediště/jeviště/zákulisí, bude ten záznam totožný? Rozhodně ne a to se vůbec nemusíme pouštět do dobrodružství kvantové fyziky!

A důvod třetí, pro mě kardinální: jak odlišně koncert prožíval každý z údajné více než tisícovky přítomných? Co jednotlivé písničky, slova, fórky, pomlky, gesta, pohledy   na jevišti, v hledišti spustily za asociace v hlavách/duších/srdcích přítomných? Každý jsme to prožívali jinak. Vlastně NE! Byli tam minimálně DVA, kteří celý koncert  prožívali naprosto shodně, byli  přece stvořeni JAKO jednadušejednotělo!
Takže to máme aprox. 999 náhledů, názorů, pocitů, dojmů, vzpomínek. A teď si představte tu nádheru, že vám někdo dovolí takto dovnitř sebe nahlédnout a porovnat to s pohledem vaším. Má to ovšem několik omezujících podmínek. Z nichž ta první, nepominutelná je: Když to, co se do něj koncertem ULOŽILO, dokáže zpětně formulovat slovy, obrazem nebo zase muzikou, pohybem, atd.

Takže, už jsem si to sama před sebou zdůvodnila, tak rychle z mosta-do-prosta.

Proč zvolil Michal Schmidt, dramaturg a dobrá duše Folkových prázdnin, ODVAHU hlavním tématem letošního jubilejního 30. ročníku, ví přesně jen on sám. Rozhodně se ale pro mě osobně trefil do černého. Téma odvahy/zbabělosti, zrady/věrnosti, samozřejmě své vlastní i "vaší", zaměstnává mou hlavu už pěkně dlouhou dobu. A tady, v mé milované NnO, jsem zase směla spatřit a snad i pochopit až přijat, víc. Už třeba jenom Glenova neústupnost, s níž dokázal setrvat na svém jediném přání, aby se koncert odehrál na zámeckém nádvoří, mě bude posilovat snad až do konce mého "boje".

Letos jsem do Náměště přijela s jednoduchým zadáním:
nebudu se ničemu bránit, nebudu si nic slibovat, nebudu realitě nic vnucovat.

Jak snadné to bylo, když jsem většinu času měla na starost/radost zas jen samu sebe. Ovšem v pátek, den Glenova koncertu, jsem sama nezůstala. Mí přátelé dodrželi jednou dané slovo a já je postupně začala v trojúhelníku: kemp za Špitálkem- náměstí-zámek potkávat, vítat či teprve se s nimi seznamovat. A tak jsme stáli s mým lodníkem nejvěrnějším, Slávkem,, zcela v klidu a bez nervozity, kterou občas větší skupina lidí dokáže mezi sebe natřepat, pod schody vedoucími k průchodu na zámecké nádvoří, když jsem poprvé mohla vyslovit to jedno jméno, která se navíc vyslovovat smí
a úplně svobodně: GLEN!

Ano, prošel za námi, sám, v jakémsi černém tričku, s úsměvem v očích a téměř ne-pozorován, ale rozhodně nikým nezastavován, neobtěžován. A já byla rázem zpět, na svém úplně prvním náměšťském koncertě, 28. 7. 2004.  V době předoscarové, předmediální, době, kdy i pro mě osobně cosi teprve začínalo. A Glen se choval tehdy a teď úplně stejně, přirozeně, mile, vstřícně. A já?

Střih téměř filmový, ostrý, okamžitý.
Dočkali jsme se okamžiku, kdy už můžeme vzhůru! Dál. K návoří, k cíli, k Neptunovi/Poseidonovi, kde kdysi spala jedna malá holčička, přikrytá jen cizím ručníkem...
Po schodech, tentokrát žádné rozhodování, jestli vlevo nebo vpravo, obě cesty vedou k příslibu hudebního ráje, obě jsou stejně dobré, stejně bezpečné.
Nikdo se nežene, nikdo nestrká lokty, nikdo se nesnaží být první. a právě proto se ukáže ten levý okraj lavičky v první řadě zatím neobsazený! Stačilo se zeptat. Ale vlastně,  jakýpak (ú)TRPNÝ rod!

Na místě už je prý Jana S., zaznělo od lodníka S.!
Své přání přidat se k nám projevil i jeden z otců-zakladatelů legendárního prvního framesího fóra (já se přidala až k verzi 2.0, tedy k Okroužku) Acrobat!  A moje goegraficky nejbližší Jana (zapamatujte si, sehraje důležitou, leč zápornou roli v konci tohoto ne-příběhu) už telefonicky hlásí, že svým příjezdem, kufrem  a kouzlem svých hlubokých hnědých očí, zaměstnala teprve půl tzv. silnější poloviny náměšťského osazenstva. Na nebi ani mráček. Všechno se schyluje k dobrému. 

Usazeni na strategicky i takticky výhodné pozici pokračujeme se Slávkem v té linii našeho povídání, která může být  bez omezení veřejná, když v tom mi někdo zaklepe na rameno: "Nejsi náhodou Simona?" Nezapřu se. A v tom okamžiku si uvědomím, že pozávací znamení zůstalo dole v kempu ve stanu. Ale rozcuchaná zrzavá palice, bláznovská gesta a kdesi-už-čtená dikce stačily bystré Daně (na Škatulovníku zofii, ano té, co se s námi laskavě rozdělila o záznam koncertu k 25tinám the Frames v Dublinu), aby mě identifikovala a oslovila. Tak zapředáme rozhovor ve třech, později čtyřech, když s námi na první dvě vystupující kapley přisedne Jana S. Jestli někdo považoval Petra Linharta a jeho 29 Seiten a Pierse Faciniho s bubeníkem  Simonem za předkapely, za něco, co se musí přetrpět, než  konečně dojde na protrahovanou hvězdu večera, tak já tedy ne. Ani ty přesuny z nádvoří a zpátky na něj, aby měli chystající se muzikanti ČAS A KLID se zvukově připravit, mě vůbec nerozčilovaly.  Ostatně moje plná pozornost stejně mířila do jednoho jediného, odlišného  bodu.

Setmělo se, brzy bude "mravnost rozvolňující, dospělecká" 22 hodina. Krátké uvedení a na pódiu Glen. Co bylo dál, je zaznamená min. na jednom "pásku" imaginárního rozhlasového reportéra.
Psát k tomu něco víc? Vy, kteří jste byli, vracíte se nad zpětně poslouchaným záznamem v čase, prostoru i emocích do stejné nálady a rozpoložení, nebo je to zpětně už nemožné? A vy, co jste nebyli, nemohli nebo nechtěli, co slyšíte ze záznamu vy? Je to Glen jako dřív? Je jiný? Lepší, horší? Je potřeba to hodnotit? Přišli jste hledat chyby nebo jste prostě s velkým nevysloveným díkem dorazili, abyste pár desítek minut prožili ve společnosti člověka, který se vám natolik propletl do života, že ho chcete viděta slyšet pokud možno POKAŽDÉ?

Záznam náměšťského koncertu tedy  jistě někde existuje. Ale i kdyby vešel někdy v omezenou známost, stejně z té audio stopy nevyčtete všechno.
Třeba jak mladičce a přitom hudebně zkušeně působil basista Lorcan se svou indigovou "double bass".
Zaznamenáte problémy se zvukem či snad odposlechem na pódiu, která asi v půlce koncertu přiměly Glena k tomu, že se rozhodl provést zbytek unplugged? 
Jak slyšeli posluchači v zadních řadách, po stranách pódia nebo dokonce v podloubí mezi sloupy, ať napíšou oni sami.
Nezaznamenáte něhu v Glenových očích, když se setká s pohledem někoho, koho osobně zná z dřívějška.
Neuvidíte tu znásobenou radost, když Glen vytáhl na pódium Shinu a Danka Salontaye, pilíře Longitalu, aby zazpívali "A to je všetko" s jeho vokálním, ne však klavírním doprovodem.
Nespatřítete tu přirozenou, pokornou sebevědomost, s níž před Falling Slowly přiběhla ze zákulisí Lucka Redlová, v Náměšti tradičně střežící časové dění na hlavním pódiu ve funkci stage-managerky,  aby čistě,  uvolněně a krásně vystříhla vokálníní part NAVŽDY JINAK patřící Mar. Vůbec ten okamžik, kdy nás Glen od Markéty, která "is just having a baby" pozdravoval, považuju za nejsilnější okamžik večera. Ne hudebně, ne společensky, ne Oscarovsky. Naopak! Silný Glenovou silou nejvnitřnější. Kdo ví, ví;  kdo tuší,  tuší;  kdo neví...možná sám jednou zakusí na vlastní kůži, co to NL je a jak "snadno" se s ní žije, je-li jednocestná, marná a beznadějná.
Neuvidíte to kolečko okolo nádvoří v rádoby-závěrečné písni.
Naopak lépe než my v reálu  uslyší některé ty roztřesené hlásky, které se přidávaly, ať už na Glenovo požádání nebo jen z vlastní radosti/potřeby. Mikrofon nahrávacího přístroje dokáže být ZRÁDNÝ a NE-MILOSRDNÝ.

Končilo se asi v půl jedné a z nádvoří odcházely skupinky i jednotlivci v různém rozpoložení. Někteří cítili potřebu použít do jedné věty co nejvíce velkých, silných až falešných slov, jiní  naopak potřebovali co nejdříve do ticha, tmy a samoty  aby si prožité zkusili uchovat jako posilu/energii na doby, které zákonitě MUSEJÍ po emocionální NÁLOŽI tohoto druhu a DOSAHU přijít.
Okolo půl třetí ráno PRÝ Glen dorazil k táboráku v kempu a hrál. Prý... protože právě proto,že jsem o to moc stála, pohybovala jsem se někde v mezibřeží, ve spacáku, ve stanu, sotva 25 metrů od ohně, ale ta, která si sama říká moje kamarádka, se BÁLA jít mě vzbudit. Asi ji příliš vyděsil ten vulgarismus, který snad poprvé za těch víc než 20 let, co se známe , zazněl z mých rtů někde na úpatí náměšťského zámeckého kopce cestou zpět do kempu. Ale když vás někdo ostentativně a veřejně pošle TAM, aby se utvrdil ve své verzi lži, má na ojedinělé sprosté slovo právo i ta, která vždycky byla tou hodnou (čti BLBOU).

Speciální dodatek pro ty, kteří  nemají rádi otevřené neHappyendy:
Dopadlo to výborně! Skororanní naštvání mě rychle přešlo. V hlavě mi totiž bleskl plán, jak si NAKONEC dopřát i koncert Milevský. A když  žena-ryba konečně zvolí jednu z protikladných variant, nebývá už  k zastavení. 

To be continued...soon. Před námi je cesta západní!