sobota 11. dubna 2015

Když si hrajou holky - II.



Před pár dny jsem tu udělala loužičku z mysli&srdce na téma: „Zásadní vliv jednoho podzimního prodlouženě-víkendového pobytu v ryze dívčí společnosti na...“.
___________________________________________________________
{Rozhodnutí č. 258 658 357: 
Už se vážně se musím POKUSIT do každého ze svých časů zavést linearitu a nějaké mnemotechnické pomůcky pro pamatování si aspoň přibližně přesných význačných dnů (a slov).

To přímce se určuje směr body A a B.
Ovšem na určení data a času jsou pouhé DVA přelomové body:
 „okamžik 0“  - čti „nula“, nikoliv „Ó“ (vůbec první moje vypátraná mozkootřesná vzpomínka, 1971, česká zaměstnanecká kolonie u koželužny blízko města/vesnice Rašt, Írán)  

a „okamžik B“ („Byl první máj, byl ještě se ani nebudící lásky čas :-) “,2004, houpací křeslo po babičce [ne nepodobné tomu z animovaného filmu Frédericka Backa],Malérovice)

 zoufale málo}
___________________________________________________________
Druhá ze zásadních her toho Tvořivého pobytu pro paní a dívky (nebojte, skoro žádná tvořeníčka nebyla :-)) nám byla dána hrát za absolutně nepříznivého povětří. Pršelo, foukalo, zima byla... a právě proto se ta hra na Životní cestu  musela tou podstatnější částí (téměř katarzí z klasického antického dramatu), odehrávat pod otevřeným (doslova!) nebem. Na polní rozblácené cestě na blízký vrcholek, který jinak slouží jako vstupní  bod do elektronického zbytku světa, protože samotná chata Severní hvězda a nejbližší krásné okolí (aspoň tenkrát) nebylo pokryto signálem žádného veřejného operátora. Potřebujete se někam zašít? Ideální lokace!

Ale zatím sedíme kolem stolu v útulné, kamny prohřáté, dřevem a čajem provoněné jídelně a máme za úkol sepsat si 10 věcí, které bychom chtěly stihnout dříve, než umřeme. Tak sedíme, hryžeme tužky, čmáráme, škrtáme, číslujeme, protože na POŘADÍ tentokrát záleží. Arch papíru pak rozstříháme tak, aby každé přání bylo napsáno na jednom lístku.

Pak je odpískán deadline přípravné fáze, oblékáme se do všeho, co jsme si přivezly s sebou v batozích (ano, zbytek dam nebyl narozdíl ode mě na takovéto zážitkové akci poprvé, takže nikdo nepřijel v lodičkách a s kufrem na kolečkách, ostatně ani já ne), navlékáme čepice, pláštěnky, pevné boty a takto, jistě krásnější než obvykle, vyrážíme na trasu pochodu,/procházky,  vytyčené světýlky svíček. Ano, občas některá svíčka zhasla, ale naše zkušené Instruktorky zvládaly s přehledem a předstihem udržovat světelnou cestu kontinuální. U každého zastavení nás čekal nějaký úkol resp. dárek, za který jsme museli „zaplatit“ jedním z našich předsevzetí do budoucna. Lístky jsme měly, (ano, ypsilon je správně! Připomínám, na tuto akci nemají kluci, pánové a chlapi umožněn přístup, ba ani letmé nakouknutí. Vnášeli by totiž jenom "neklid do klidných dní" - cit. Jiří Smrž -  a potřebu tzv. vítězit jedna nad druhou zákeřnými ženskými strategiemi, taktikami a zbraněmi)  odkládat v sestupném pořadí, tedy nejdříve lístek/přání č. 10 – to nejméně pro nás důležité a pak postupně směřovat k tomu kardinálnímu (či kruciálnímu?) č. 1.  A to jsme měli uložit až na vrcholku, pod symbolický Strom nejtajnějších přání.

Bohužel se mi z této akce nezachoval žádný písemný dokument (jak by taky mohl, když se všechny ty nastříhané lístečky dávno vrátily do koloběhu života, tj. zázraku humusu), takže si pamatuju jen ta dvě svá závěrečná přání:

2.      prožít aspoń pár dní s XXX na představám zaslíbeném ostrově nejzelenější trávy, ovcí, věčného deště, muziky, bramborového hladomoru, leprechaunů, trollů, domácích skřítků, pokoutníčků a jiných poťouchlých po(s)tvoření, a HLAVNĚ!!! mé oblíbené whiskey (co se podává zásadně bez ledu).

      1. odpustit všem a všemu.


Nezměnila bych na těch přáních ani písmenko, ani dnes  „After All These Years and Tears".
Z toho ostrova s kódovým označením „Jednou, až pak...“ mám aspoň černobílý kamínek zvláštního tvaru, který si on strčil do absolutně promáčené kapsy, když tam později byl … s … někým jiným.

Tak to chodívá... dodává můj na gymplu hluboce a široce uctívaný Kurt Vonnegut . Zase bych si to měla s časovým odstupem neuvěřitelných ...ceti let přečíst! Vsadím se s vámi o co chcete, že to bude úplně o nečem jiném, než si z nepříliš sladkých dob mé pozdní puberty (ale vlastně, já žádnou rebelii tenkrát neprovozovala a právě proto to musím dohánět „Just Now“. Směšnost nad trapasy!) pamatuju.


Když ptáci řvou
není to bolestí.
Když holky lžou
mrazí je v zápěstí.

zpívá v jedné ze svých později zavrhnutých písní má TAK DŮLEŽITÁ  Zuzana Navarová (vidíš nás, pinožící pachtiče-se za svými domnělými sobeckými štěstíčky, Andělská? A směješ se nám ODTAMTUD se svým legendárním, prý drsným až přečerným smyslem pro absurdno resp. humor?).

Za chvíli bude svítat, je akorát tak doba jít zas zkusit vyměnit psaní za spaní. Za tři, nejpozději třiapůl hodiny, vstáváme. Naštěstí ne do práce, ale na první ročník lokálních Dnů otevřených ateliérů. Těším se!
Kamínek budu mít v kapse. Snad bude už zase fungovat jako harrypotterovské, byť jen myšlenkové, přenašedlo.
____________________________________________________________
DODATEČNĚ DOPSÁNO:
Zvyky, už asi natrvalo zafixované (byla jsem jí  > 21 dní)  mou předchozí programátorskou ne-kariérou, mě opět dostaly. Dnes nad ránem jsem v X-Files našla ten papír se všemi 10 body. S časovým určením. Stalo se to před pěti lety, na podzim 2010..
Milý CGJ, vzdávám se.
Moje nevědomí to vědělo už tehdy... :-(

2 komentáře:

  1. neskonalá složitosti... jak nádherně ladíš k momentálnímu venkovnímu vichrnu... díky:) Vti.

    OdpovědětVymazat
  2. Omlouvám se, líp (tj. stručně, jasně, výstižně a hlavně MÁLOKDY) psát neumím.
    Asi to už zabalím, i Josef už to před pár lety Zawinul... (což je má vzpomínka na ... jeden článek v legendárním časopisu Melodie, v letech jeho největší odbornosti a slávy. Ach, kde že loňské XXXXX (co to plácám, sněhy, přece!) jsou... :-)

    OdpovědětVymazat