Hlava mapa

Tak jo. Ještě jsem nezkusila všechno. Třeba nebrat to (a se) tak vážně. Prostě jsem se před pár dny rozhodla, že se začnu TAKY bavit. Skóre po prvních pár dnech není vůbec špatné a změny jsou viditelné i očima druhých.

Ovšem, jak už to tak na tomto světě chodí, nejlepším  a zaručeným zdrojem zábavy je jeho vlastní blbost. Tedy v tomto konkrétním případě  - mé výpadky vizuální paměti a zpřetrhané neuronové synapse.

Nedávno jsem zahlédla dívku, o které jsem už v okamžiku setkání  na 100% věděla, že ji odněkud znám. Ale odkud? Dlouho jsem se tím netrápila a málem na ten okamžik zapomněla. Až dnes, cestou z už jarně hřejícího poledního slunka do betonového šedivého přítmí a chladu místního příležitostného vodopádu, mi svitlo: "Vždyť to byla moje (zatím) poslední (a nedávná) učitelka angličtiny! A já ji ani nepozdravila...

A teď už zase marně přemýšlím nad tím, kdy a kde jsem ji to vlastně potkala a jak se jí zpětně omluvit.

Komentáře

  1. Anonymní17. března 2015 v 16:32

    Welcome back "on board". Spravny rozhodnuti, psani umi bejt skvela terapie. P

    OdpovědětVymazat
  2. Anonymní17. března 2015 v 18:18

    Díky za povšimnutí a podporu, mušketýre :-) S.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

S.Zhlédnuto: Zachraňte Edwardse (Dagmar Smržová, Febio, HBO, 2010)

Informace se už dávno staly nejcennější komoditou, ale já se v posledních měsících učím říkat: Já to nechci vědět! Vždycky ale nemáme možnost se rozhodnout, jestli něco chceme nebo nechceme vědět... O tom, že moje kolegyně má maličkou, těžce nemocnou vnučku, která se narodila přesto, že to její rodiče věděli už v průběhu těhotenství, jsem se dozvěděla "jen tak na okraj" jiné zprávy - té nejradostnější. Když se před pár měsíci narodila její druhá vnučka, Amálka. Neradostnou informaci jsem kdesi uvnitř sebe hluboko zapouzdřila, neodvážila jsem se něco dalšího zjišťovat nebo dokonce se ptát. Takže jsem úplně přesně nepochopila, co bude námětem filmu, na jehož předpremiéru mě ona kolegyně zvala slovy: "...film o té naší Juliánce..." Jenomže pak se na nástěnce objevil graficky velmi pronikavý plakát z dílny Tomáše Padevěta (jakmile přestal být aktuálním, okamžitě jsem si ho z nástěnky ukradla)a i místní tisk se předpremiéře časosběrného dokumentu Zachraňte Edwardse a tí
Další informace

(Vy)poslechnuto: Tiché lodi - Časy vody (Ear & Wind Records, 2015))

Obrázek
Docela programově se snažím lhát, jen když je to bezpodmíněčně nutné. Ale po konci olomoucky kratochvilného Tichého úterý, večeru poezie věnovaného památce brněnského básníka Tomáše Mazáče, jsem naprosto vyvedena z míry, nebo spíše z tiše spikleneckého posmutnění, zalhat musela, to abych vůbec byla schopna z toho prostoru odejít. Jen jsem poděkovala za darované CD, zablekotala něco jako "napíšu recenzi" a s výmluvou na poslední vlak domů jsem zmizela do ulic města M's. Recenze to nebude, pro tu je nutno mít od díla odstup. A ten ani nemám, ani nehledám. Facebook nemá zrovna dobou pověst, ostatně to já taky ne. Tož co. Můžu směle přiznat, že Tiché lodi jsem potkala právě na vlnách modrých rizikových emocí a domnělého sebepředvádění. Což je ale paradox, protože muzika i kapitán, kormidelník, a posádka včetně posledního plavčíka Tichých lodí jsou introvertní v míře, před níž i takový Karel Plíhal (ve verzi bez říkanek) vypadá jako rozšafný chlapík. Prostě někdo z přá
Další informace

Z cest(y): Rešovské vodopády (věnováno nejneočekávanější telefon-zvednuvší ježbabce posledních dní - Vti)

Obrázek
O tom, že za vodopády nemusíme vždycky do vysokých a tedy dalekých hor, ale jedny (a hned KRÁSNÉ) mi leží takřka za humny, jsem se poprvé dozvěděla z webu asi před čtyřmi lety, když jsem se "zrcadla" zeptala, k čemu by mi mohla být poprvní návštěva modelářské letiště Dvorce. Vědoma si svého proslulého orientačního nesmyslu snažím se zaonačit svá první navštívení tak, aby mě z případných zkratek a vracení se příliš nebolely nohy. Jenomže s člověkem, který je zvyklý dojít jenom k nejbližšímu parkovišti a nemá potřebu odpovídat na otázky typu "Co je ještě za touto 'poslední' zatáčkou" si výletů do neznáma jedna moc neužije. Takže tentokrát bylo jasné, že tam zamířím radši sama. Na (vzdušnou čarou měřeno) nějakých 40 km tam i zpět jsem si v kopečkách, panujícím horku a s očekávaně aktivovaným těžištěm na kole (přestože se mu přes jeho takřka slumový původ dostalo naprosto neočekávané pocty být zvěčněno - tedy zchvilkováno - v galerii skutečných cyklistů ) opra
Další informace