úterý 31. března 2015

Jsem ve válce, bohužel...

Ne, nebojte se, vás se to netýká. Není to konflikt celosvětový, ba ani lokální. Právě naopak, je to ta nejsoukromější válka, válka mezi dvěma ženami.
Začnu jako obvykle poněkud zeširoka. Když se někdy v polovině února(!) vynořily plakáty propagující přednášku "Starověká koncepce Mistra Suna: jak připravit a uskutečnit naše dílo v konkurenčním prostředí.", přitáhly si moje oči (čti:pozornost) okamžitě.  Zprvu jsem si myslela, že za to může vyhladovělost po barvách v tom pravoúhlém, sterilním, černo-šedo-bílém funcionalistickém prostoru, kde je mi (naštěstí!) dáno trávit podstatnou část svých pracovních dní. Jenomže, bylo v tom něco víc. Oranžovo-černý plakát s bílým písmem mě k sobě přitahoval i po této racionalizaci. Jala jsem se číst i drobnější písmo(ale pořád ještě bez brýlí čitelné): "Tisíciletá čínská moudrost, dnes přednášená i na Harvardu, v rozboru znalce čínské civilizace, sinologa Víta Vojty." A dále, nejmenší velikostí fontu: "Představení nové knihy Víta Vojty MISTR SUN:UMĚNÍ VÁLKY. Využití válečných strategií V BYZNYSU. Nakladatelství BIZBOOKS 2014."
Aha, tak to mě naprosto míjí, napadlo mě ihned. Válka, strategie, taktika... Copak to je něco pro zarytou utopenou pacifistku? A BYZNYS - co s tím má společného rádoby volnomyšlenkářská, rádoby mimo-hlavní-proud plující vyžilá ex-hippie? Ale stejně mi to nedalo. Pořád jsem na ten plakát narážela, pořád jsem měla utkvělý pocit, že na tu přednášku mám jít. Protože jsem už byla DOSTATEČNĚ vycvičena v tom, jak věřit svým vlastním pocitům, výjimečně jsem se poslechla a šla jsem.
První, ten povrchní, viditelný důvod, proč jsem ji měla neminout, mi prozradila má dobrá, milá kolegyně R., která seděla vedle mě.
"Víš, kdo to je, ten přednášející?"
"Ne."
"Manžel Feng-Yun Song."
V té chvíli, naštěstí to bylo ještě před začátkem prezentace, jsem se hlasitě, upřímně rozesmála. Ano, tak to vysvětluje VŠECHNO! Já samozřejmě věděla, že paní Song, jedna z těch, které bezmezně obdivuju, ctím, a jejíž jeden výrok, zprostředkovaný mi mou vzácnou ježbabkou Katkou, mě držívá na hladině ve chvílích mých nejhlubších propadů, se jménem po manželovi jmenuje Vojtová. Ale ten poslední neuron, který by vytvořil aspoň dočasnou synapsi, prostě NEDOKÁZAL přeskočit.
Po tomto dosazení neznámé "vů do rovnice už jsem se pohodlně usadili na židli (a v sobě) s u mě vzácnou jistotou, že tentokrát jsem výjimečně na správném místě ve správnou chvíli.
Samotná přednáška vyla skvělá. Pečlivě promyšlená, připravená, vtipná a přece hluboká, promítané popdklady stručné, jasné a graficky čistě provedené. pan přednášející byl stručný, přesný, pochopitelný, z fleku improvizující a ochotně odpovídající na širokospektrální dotazy. Oblečen byl v tmavě rudé košili krásného, protože pro tuto součást pánské garderóby nezvyklého, odstínu. Význam tohoto symbolického prvku nám prozradil na úplném konci, při loučení, když mu naše krásná kolegyně S. předávala růži s květem podobné barvy. ten den, 5. března se totiž prý slaví tradiční čínský svátek světel (na souvislost nachové barvy a tohoto svátku si už ale nevzpomínám, googlete, prosím spolu se mnou).
Přestože to na první pohled skutečně bylo o přípravách a průběhu válečného tažení, velmi mě to vyzbrojilo do každodenního života. A jak se mi to hodí právě teď, o nějaký ten týden později, ani nemluvím. Píšu.
Moje soukromá válka je (zatím?) jen elektronická, ale snad právě pro tu snadnost zákeřná, zákopová a oboustranně podlá. A tak hledám spojence. přivítám podporu myšlenkového typu i vyžádané rady svých věrných přátel i náhodně zabloudivších čtenářů Předem varuju, že moji/naši protivnici, ne tak jí říkat nechci, takže konkurentku, není RADNO podceňovat. Disponuje totiž zbraněmi, o kterých si já můžu nechat pouze zdát, nebyla jsem jimi totiž obdařena. Má humor, sebevědomí a... A jakznámo, zrovna ty mají nejvyšší koeficient váhy v mužském ENTENTÝKY, dva špalíky.
Zbrojím se tedy vámi, ač vám nemůžu slíbit , v už tak nepravděpodobné vidině vítězství, žádný podíl na válečné kořisti. Ani odpovídající žold, frčky ani správu nad dobytým územím.
Bojuju totiž o dvě slova toho třetího, o která bych se pak ale následně nedokázala rozdělit.

P.S.: Kdo jednou zradil,
        zrazuje už pokaždé.

čtvrtek 26. března 2015

Vždycky špatně

Osud, někdy zvaný příroda, je asi fakt spravedlivý. Kromě těch pár obtížností, které je mi dáno nést, jsem byla naopak od ledasčeho osvobozena. Námátkou třeba od materiální závistivostí, existence tchýně, schopnosti vzteku, potřeby mít poslední (anebo vůbec nějaké :-) ) slovo, atd.

Laxní postoj mám i ke svému šatníku, botníku a klice, na kterou si věším kabelku. Holky mě seznámily s kouzlem rodinné, přátelské i komerční recyklace a výměny, a běžně jednotlivé kousky nosím až do roztrhání. (A někdy se s nimi nedokážu rozloučit ani poté, viz periodocky obnovovaný a zalepovaný žralok na mých oblíbených modrých semiškách).

A pak to příjde. Tak jednou za 3-5 let. To abych nepropadla pýše, jak jsem skromná, rozumná, ekologická a trvale udržitelná. Zcela nenápadně se vynoří nějaký nový kousek, který prostě CHCI nosit. A diléma je na světě. Vím, že když si ho pořídím, sama si následně zkazím radost výčitkami, že za ty prachy bychom mohly mít něco nového všechny tři. Ovšem, když se udržím na uzdě a nekoupím si to, vím, že až budu příště už opravdu nutně potřebovat něco obnovit, budu podvědomě hledat (a samozřejmě nenacházet), právě takové, nebo aspoň podobné...
Na aktuální rozmyšlení, rozhodnutí a čin/nečin mám 45 minut...

P. S. Ne, tyto to fakt nejsou...


neděle 22. března 2015

Veselé vánoce...nám přejou vlaštovky

Tak by mě zajímalo, jestli je ta všeobecně panující smířlivá láskyplná vánoční nálada jenom mýtus, anebo je to jenom taková naše rodinná tradice, že na vánoce (a Štědrý večer obzvláště) je u nás doma drsně napjato. Jenom doufám, že než začnou tyto rodinné historky vyprávět svým případným dětem mé holky, budou už (s nimi) natolik srovnané, že je podají s nadhledem jako scénky pro zasmání.

I letošní vánoce přidaly svůj zářez. A vyvrcholil právě dnes. Ale abych nepředbíhala...

Že jsem pod stromečkem, který jsem letos poprvé neměli, našla balíčky jen od dvou ze tří možných ježíšků, jsem nebrala nijak úkorně. Naopak, se střízlivým pohledem na sebe jsem uznala, že jsem si fakt nic nezasloužila. A mohlo to být vzápětí zapomenuto... Nebýt toho, že pár dní nato se na skříňce v hale objevily dva balíčky,  pěkně řádně zabalené ve vánočním papíře, zamašlené. Bez jmenovky. Že by nakonec přece jenom pro mě? Že by se se mnou ten absentující ježíšek udobřil (ano, jasně, víme kdo je ten mocný čaroděj, že?) Ale rozhodla jsem se, že svou čerstvě nabývanou křehkou hrdost neprodám tak lacino a dělala jsem se, že nic nevidím. Vydrželo mi to do včerejška.

Pročpak  jsem se rozhodla právě teď ten menší zkušebně rozbalit? Protože součástí mého aktuálního pokusu o retreat je i návrat k nasyslené muzice. A kvalitní muziku přece nemůžu urazit těmi sluchátky z mobilního telefonu, ne? Navíc jsem tzv. náhodou zahlédla jakési bílé dráty, když se ta krabička balila.

S bláhovým přesvědčením, že najdu, co hledám, odvážu mašličku, strhnu modrotiskový vánoční papír, otevřu krabičku, zatáhnu za bílé dráty... a vytáhnu...??? Hádejte! Byl to opravdu dárek pro mě? Byla to aspoň ta nejobyčejnější supermarketová sluchátka? Správně! Dvakrát ne.

Tak jsem dnes, v den který už jarem voněl i hřál tak, že jsme do hlíny uložily první bylinková semínka, vytáhla ten stejný, už použitý vánoční papír, který do šuplíku uložila má ekologicky-trvale-udržitelná L. ("ještě by mohl být použitečný") a zabalila ta poziční světla do letadla pro kteréhosi z modelářských kamarádů zpět.

A co že jsem to dnes dojatě poslouchala těmi chrastítky? Třeba Pavlu Milcovou ("po cudzích sa ponevieram), Longital (které už brzy-brzy-velmi brzy uslyším i s bubeníkem Slaninkou Slaňinkou!) a mého milovaného Jiřího Smrže.

Krásné a klidné jarní vánoce plné jiné rodinné pohody...přejí přilétající vlaštovky. :-)

středa 18. března 2015

Přečteno: Kelly Linková - Ději se větší podivnosti



K povídkám mají čtenáři obvykle stejně vyhraněný postoj jako jedlíci ke špenátu. Buďto jim vyčítají, že na tak krátké ploše se nestihnou do příběhu/prostředí/postav/situace začíst, zaujat postoj či navázat vztah anebo naopak tvrdí, že právě zde se nejlépe ukáže pravý spisovatelský um.  Ať už setrváváte mezi těmito krajnicemi na libovolném bodě škály, chtěla bych vaší pozornosti podstrčit povídkovou sbírku, která sice není z novinek právě nejžhavějších, ale jejíž hodnota podle mého názoru s časem rozhodně neklesat nebude.
Jmenuje se „Dějí se větší podivnosti“, napsala ji americká spisovatelka Kelly Linková a v roce 2008 ji vydalo nakladatelství Argo v překladu Petry Kůsové. Autorkou snových ilustrací je Barbora Motlová.

Povídky jsou středního rozsahu, okolo 20 stran, ale dlouhého dosahu. Pokud tedy jako čtenář oceňujete hravost, fantazii, nadsázku a ne-doslovnost. Autorka si pohrává s pohádkovými náměty, symboly používanými v hlubinné psychologii, jmény, pop-kulturními odkazy, lidskými slabostmi a zvláštnostmi, ale nikdy nesklouzne k výsměchu a nadřazenosti. Jako by na čtenáře pomrkávala někde zpoza s textu s připomínkou: neberte mě (ani sebe) zas až tak moc vážně, všechno přeci může být ještě trochu jinak.
Chcete příklad? Úvodní povídka „Melissa, Lilly, Lilly, Rose“ by byla klasickou duchařinou – nebýt toho, že je podána v opačném gardu. Tím, kdo se dožaduje kontaktu s „druhým břehem“ není pozůstalý člověk, ale právě naopak duše? tělo? vědomí? zemřelého muže. Píše dopisy své vdově z místa, které se nepodobá ani ráji ani peklu, ale spíše zapadlé turistické destinaci mimo sezónu. A jeho vzpomínky na život na Zemi jsou natolik útržkovité a mlhavé, že si nevzpomíná ani na křestní jméno své ženy.  Anebo že by na to postupným psaním a tedy rozvzpomínáním přece jenom přišel? Posuďte sami.
Mým jednoznačným favoritem je povídka „Na cestách se Sněhovou královnou“, opravdová pohádka/zrcadlo  pro všechny ženy, které se vyrovnávají s partnerským rozchodem.
V několika povídkách hraje svou důležitou roli zelená barva. Bylo to tedy důvodem, proč je kniha vysázena netypickým tmavozeleným odstínem textu?
Baví-li vás nad přečteným přemýšlet a nedostávat jen jednoznačné odpovědi, rozhodně vám doporučuji číst po přečtení každé povídky zařadit alespoň krátkou pauzu. A pokud by se vám podařilo spojit ji třeba s předjarní procházkou, máte zážitek zaručen.


úterý 17. března 2015

Hlava mapa

Tak jo. Ještě jsem nezkusila všechno. Třeba nebrat to (a se) tak vážně. Prostě jsem se před pár dny rozhodla, že se začnu TAKY bavit. Skóre po prvních pár dnech není vůbec špatné a změny jsou viditelné i očima druhých.

Ovšem, jak už to tak na tomto světě chodí, nejlepším  a zaručeným zdrojem zábavy je jeho vlastní blbost. Tedy v tomto konkrétním případě  - mé výpadky vizuální paměti a zpřetrhané neuronové synapse.

Nedávno jsem zahlédla dívku, o které jsem už v okamžiku setkání  na 100% věděla, že ji odněkud znám. Ale odkud? Dlouho jsem se tím netrápila a málem na ten okamžik zapomněla. Až dnes, cestou z už jarně hřejícího poledního slunka do betonového šedivého přítmí a chladu místního příležitostného vodopádu, mi svitlo: "Vždyť to byla moje (zatím) poslední (a nedávná) učitelka angličtiny! A já ji ani nepozdravila...

A teď už zase marně přemýšlím nad tím, kdy a kde jsem ji to vlastně potkala a jak se jí zpětně omluvit.