pondělí 10. srpna 2015

Glen Hansard u nás, léto 2015 - díl první - Náměšť nad Oslavou, 30.7.2015

Má ještě nějaký smysl psát reportáže z koncertů? Dnes, v době, kdy "krabičku" pro audio/video záznam nosí v kapse/kabelce/batohu podstatná část populace? Zbytečná otázka!?
Proč bych se jinak do psaní pustila, že? Tedy škrtáme...
Samozřejmě, že NE! I pisálkovské řemeslo má svá pravidla a doporučení!

Proč tedy ano?
Z jednoduchých, zato vícera důvodů.
Jednak zdaleka ne každý je tak laskavý, pracovitý a altruistický, aby na koncertě zaznamenaný "raw material" následně zpracoval a veřejně publikoval, jako náš milý, pro mě zatím nepotkaný, Kwevej.
(http://www.theframes.cz/forum/viewtopic.php?p=15609&sid=735064f33fbc1c96d3b467d873aacb7e#p15609)

Druhak, takový záznam, jakkoli profesionální, je pouze jedním pohledem na danou událost. Kdyby stejný koncert natáčelo dejme tomu 10 zaznamenávačů/zanamenávaček z různých úhlů, z různých míst hlediště/jeviště/zákulisí, bude ten záznam totožný? Rozhodně ne a to se vůbec nemusíme pouštět do dobrodružství kvantové fyziky!

A důvod třetí, pro mě kardinální: jak odlišně koncert prožíval každý z údajné více než tisícovky přítomných? Co jednotlivé písničky, slova, fórky, pomlky, gesta, pohledy   na jevišti, v hledišti spustily za asociace v hlavách/duších/srdcích přítomných? Každý jsme to prožívali jinak. Vlastně NE! Byli tam minimálně DVA, kteří celý koncert  prožívali naprosto shodně, byli  přece stvořeni JAKO jednadušejednotělo!
Takže to máme aprox. 999 náhledů, názorů, pocitů, dojmů, vzpomínek. A teď si představte tu nádheru, že vám někdo dovolí takto dovnitř sebe nahlédnout a porovnat to s pohledem vaším. Má to ovšem několik omezujících podmínek. Z nichž ta první, nepominutelná je: Když to, co se do něj koncertem ULOŽILO, dokáže zpětně formulovat slovy, obrazem nebo zase muzikou, pohybem, atd.

Takže, už jsem si to sama před sebou zdůvodnila, tak rychle z mosta-do-prosta.

Proč zvolil Michal Schmidt, dramaturg a dobrá duše Folkových prázdnin, ODVAHU hlavním tématem letošního jubilejního 30. ročníku, ví přesně jen on sám. Rozhodně se ale pro mě osobně trefil do černého. Téma odvahy/zbabělosti, zrady/věrnosti, samozřejmě své vlastní i "vaší", zaměstnává mou hlavu už pěkně dlouhou dobu. A tady, v mé milované NnO, jsem zase směla spatřit a snad i pochopit až přijat, víc. Už třeba jenom Glenova neústupnost, s níž dokázal setrvat na svém jediném přání, aby se koncert odehrál na zámeckém nádvoří, mě bude posilovat snad až do konce mého "boje".

Letos jsem do Náměště přijela s jednoduchým zadáním:
nebudu se ničemu bránit, nebudu si nic slibovat, nebudu realitě nic vnucovat.

Jak snadné to bylo, když jsem většinu času měla na starost/radost zas jen samu sebe. Ovšem v pátek, den Glenova koncertu, jsem sama nezůstala. Mí přátelé dodrželi jednou dané slovo a já je postupně začala v trojúhelníku: kemp za Špitálkem- náměstí-zámek potkávat, vítat či teprve se s nimi seznamovat. A tak jsme stáli s mým lodníkem nejvěrnějším, Slávkem,, zcela v klidu a bez nervozity, kterou občas větší skupina lidí dokáže mezi sebe natřepat, pod schody vedoucími k průchodu na zámecké nádvoří, když jsem poprvé mohla vyslovit to jedno jméno, která se navíc vyslovovat smí
a úplně svobodně: GLEN!

Ano, prošel za námi, sám, v jakémsi černém tričku, s úsměvem v očích a téměř ne-pozorován, ale rozhodně nikým nezastavován, neobtěžován. A já byla rázem zpět, na svém úplně prvním náměšťském koncertě, 28. 7. 2004.  V době předoscarové, předmediální, době, kdy i pro mě osobně cosi teprve začínalo. A Glen se choval tehdy a teď úplně stejně, přirozeně, mile, vstřícně. A já?

Střih téměř filmový, ostrý, okamžitý.
Dočkali jsme se okamžiku, kdy už můžeme vzhůru! Dál. K návoří, k cíli, k Neptunovi/Poseidonovi, kde kdysi spala jedna malá holčička, přikrytá jen cizím ručníkem...
Po schodech, tentokrát žádné rozhodování, jestli vlevo nebo vpravo, obě cesty vedou k příslibu hudebního ráje, obě jsou stejně dobré, stejně bezpečné.
Nikdo se nežene, nikdo nestrká lokty, nikdo se nesnaží být první. a právě proto se ukáže ten levý okraj lavičky v první řadě zatím neobsazený! Stačilo se zeptat. Ale vlastně,  jakýpak (ú)TRPNÝ rod!

Na místě už je prý Jana S., zaznělo od lodníka S.!
Své přání přidat se k nám projevil i jeden z otců-zakladatelů legendárního prvního framesího fóra (já se přidala až k verzi 2.0, tedy k Okroužku) Acrobat!  A moje goegraficky nejbližší Jana (zapamatujte si, sehraje důležitou, leč zápornou roli v konci tohoto ne-příběhu) už telefonicky hlásí, že svým příjezdem, kufrem  a kouzlem svých hlubokých hnědých očí, zaměstnala teprve půl tzv. silnější poloviny náměšťského osazenstva. Na nebi ani mráček. Všechno se schyluje k dobrému. 

Usazeni na strategicky i takticky výhodné pozici pokračujeme se Slávkem v té linii našeho povídání, která může být  bez omezení veřejná, když v tom mi někdo zaklepe na rameno: "Nejsi náhodou Simona?" Nezapřu se. A v tom okamžiku si uvědomím, že pozávací znamení zůstalo dole v kempu ve stanu. Ale rozcuchaná zrzavá palice, bláznovská gesta a kdesi-už-čtená dikce stačily bystré Daně (na Škatulovníku zofii, ano té, co se s námi laskavě rozdělila o záznam koncertu k 25tinám the Frames v Dublinu), aby mě identifikovala a oslovila. Tak zapředáme rozhovor ve třech, později čtyřech, když s námi na první dvě vystupující kapley přisedne Jana S. Jestli někdo považoval Petra Linharta a jeho 29 Seiten a Pierse Faciniho s bubeníkem  Simonem za předkapely, za něco, co se musí přetrpět, než  konečně dojde na protrahovanou hvězdu večera, tak já tedy ne. Ani ty přesuny z nádvoří a zpátky na něj, aby měli chystající se muzikanti ČAS A KLID se zvukově připravit, mě vůbec nerozčilovaly.  Ostatně moje plná pozornost stejně mířila do jednoho jediného, odlišného  bodu.

Setmělo se, brzy bude "mravnost rozvolňující, dospělecká" 22 hodina. Krátké uvedení a na pódiu Glen. Co bylo dál, je zaznamená min. na jednom "pásku" imaginárního rozhlasového reportéra.
Psát k tomu něco víc? Vy, kteří jste byli, vracíte se nad zpětně poslouchaným záznamem v čase, prostoru i emocích do stejné nálady a rozpoložení, nebo je to zpětně už nemožné? A vy, co jste nebyli, nemohli nebo nechtěli, co slyšíte ze záznamu vy? Je to Glen jako dřív? Je jiný? Lepší, horší? Je potřeba to hodnotit? Přišli jste hledat chyby nebo jste prostě s velkým nevysloveným díkem dorazili, abyste pár desítek minut prožili ve společnosti člověka, který se vám natolik propletl do života, že ho chcete viděta slyšet pokud možno POKAŽDÉ?

Záznam náměšťského koncertu tedy  jistě někde existuje. Ale i kdyby vešel někdy v omezenou známost, stejně z té audio stopy nevyčtete všechno.
Třeba jak mladičce a přitom hudebně zkušeně působil basista Lorcan se svou indigovou "double bass".
Zaznamenáte problémy se zvukem či snad odposlechem na pódiu, která asi v půlce koncertu přiměly Glena k tomu, že se rozhodl provést zbytek unplugged? 
Jak slyšeli posluchači v zadních řadách, po stranách pódia nebo dokonce v podloubí mezi sloupy, ať napíšou oni sami.
Nezaznamenáte něhu v Glenových očích, když se setká s pohledem někoho, koho osobně zná z dřívějška.
Neuvidíte tu znásobenou radost, když Glen vytáhl na pódium Shinu a Danka Salontaye, pilíře Longitalu, aby zazpívali "A to je všetko" s jeho vokálním, ne však klavírním doprovodem.
Nespatřítete tu přirozenou, pokornou sebevědomost, s níž před Falling Slowly přiběhla ze zákulisí Lucka Redlová, v Náměšti tradičně střežící časové dění na hlavním pódiu ve funkci stage-managerky,  aby čistě,  uvolněně a krásně vystříhla vokálníní part NAVŽDY JINAK patřící Mar. Vůbec ten okamžik, kdy nás Glen od Markéty, která "is just having a baby" pozdravoval, považuju za nejsilnější okamžik večera. Ne hudebně, ne společensky, ne Oscarovsky. Naopak! Silný Glenovou silou nejvnitřnější. Kdo ví, ví;  kdo tuší,  tuší;  kdo neví...možná sám jednou zakusí na vlastní kůži, co to NL je a jak "snadno" se s ní žije, je-li jednocestná, marná a beznadějná.
Neuvidíte to kolečko okolo nádvoří v rádoby-závěrečné písni.
Naopak lépe než my v reálu  uslyší některé ty roztřesené hlásky, které se přidávaly, ať už na Glenovo požádání nebo jen z vlastní radosti/potřeby. Mikrofon nahrávacího přístroje dokáže být ZRÁDNÝ a NE-MILOSRDNÝ.

Končilo se asi v půl jedné a z nádvoří odcházely skupinky i jednotlivci v různém rozpoložení. Někteří cítili potřebu použít do jedné věty co nejvíce velkých, silných až falešných slov, jiní  naopak potřebovali co nejdříve do ticha, tmy a samoty  aby si prožité zkusili uchovat jako posilu/energii na doby, které zákonitě MUSEJÍ po emocionální NÁLOŽI tohoto druhu a DOSAHU přijít.
Okolo půl třetí ráno PRÝ Glen dorazil k táboráku v kempu a hrál. Prý... protože právě proto,že jsem o to moc stála, pohybovala jsem se někde v mezibřeží, ve spacáku, ve stanu, sotva 25 metrů od ohně, ale ta, která si sama říká moje kamarádka, se BÁLA jít mě vzbudit. Asi ji příliš vyděsil ten vulgarismus, který snad poprvé za těch víc než 20 let, co se známe , zazněl z mých rtů někde na úpatí náměšťského zámeckého kopce cestou zpět do kempu. Ale když vás někdo ostentativně a veřejně pošle TAM, aby se utvrdil ve své verzi lži, má na ojedinělé sprosté slovo právo i ta, která vždycky byla tou hodnou (čti BLBOU).

Speciální dodatek pro ty, kteří  nemají rádi otevřené neHappyendy:
Dopadlo to výborně! Skororanní naštvání mě rychle přešlo. V hlavě mi totiž bleskl plán, jak si NAKONEC dopřát i koncert Milevský. A když  žena-ryba konečně zvolí jednu z protikladných variant, nebývá už  k zastavení. 

To be continued...soon. Před námi je cesta západní!

sobota 11. dubna 2015

Když si hrajou holky - II.



Před pár dny jsem tu udělala loužičku z mysli&srdce na téma: „Zásadní vliv jednoho podzimního prodlouženě-víkendového pobytu v ryze dívčí společnosti na...“.
___________________________________________________________
{Rozhodnutí č. 258 658 357: 
Už se vážně se musím POKUSIT do každého ze svých časů zavést linearitu a nějaké mnemotechnické pomůcky pro pamatování si aspoň přibližně přesných význačných dnů (a slov).

To přímce se určuje směr body A a B.
Ovšem na určení data a času jsou pouhé DVA přelomové body:
 „okamžik 0“  - čti „nula“, nikoliv „Ó“ (vůbec první moje vypátraná mozkootřesná vzpomínka, 1971, česká zaměstnanecká kolonie u koželužny blízko města/vesnice Rašt, Írán)  

a „okamžik B“ („Byl první máj, byl ještě se ani nebudící lásky čas :-) “,2004, houpací křeslo po babičce [ne nepodobné tomu z animovaného filmu Frédericka Backa],Malérovice)

 zoufale málo}
___________________________________________________________
Druhá ze zásadních her toho Tvořivého pobytu pro paní a dívky (nebojte, skoro žádná tvořeníčka nebyla :-)) nám byla dána hrát za absolutně nepříznivého povětří. Pršelo, foukalo, zima byla... a právě proto se ta hra na Životní cestu  musela tou podstatnější částí (téměř katarzí z klasického antického dramatu), odehrávat pod otevřeným (doslova!) nebem. Na polní rozblácené cestě na blízký vrcholek, který jinak slouží jako vstupní  bod do elektronického zbytku světa, protože samotná chata Severní hvězda a nejbližší krásné okolí (aspoň tenkrát) nebylo pokryto signálem žádného veřejného operátora. Potřebujete se někam zašít? Ideální lokace!

Ale zatím sedíme kolem stolu v útulné, kamny prohřáté, dřevem a čajem provoněné jídelně a máme za úkol sepsat si 10 věcí, které bychom chtěly stihnout dříve, než umřeme. Tak sedíme, hryžeme tužky, čmáráme, škrtáme, číslujeme, protože na POŘADÍ tentokrát záleží. Arch papíru pak rozstříháme tak, aby každé přání bylo napsáno na jednom lístku.

Pak je odpískán deadline přípravné fáze, oblékáme se do všeho, co jsme si přivezly s sebou v batozích (ano, zbytek dam nebyl narozdíl ode mě na takovéto zážitkové akci poprvé, takže nikdo nepřijel v lodičkách a s kufrem na kolečkách, ostatně ani já ne), navlékáme čepice, pláštěnky, pevné boty a takto, jistě krásnější než obvykle, vyrážíme na trasu pochodu,/procházky,  vytyčené světýlky svíček. Ano, občas některá svíčka zhasla, ale naše zkušené Instruktorky zvládaly s přehledem a předstihem udržovat světelnou cestu kontinuální. U každého zastavení nás čekal nějaký úkol resp. dárek, za který jsme museli „zaplatit“ jedním z našich předsevzetí do budoucna. Lístky jsme měly, (ano, ypsilon je správně! Připomínám, na tuto akci nemají kluci, pánové a chlapi umožněn přístup, ba ani letmé nakouknutí. Vnášeli by totiž jenom "neklid do klidných dní" - cit. Jiří Smrž -  a potřebu tzv. vítězit jedna nad druhou zákeřnými ženskými strategiemi, taktikami a zbraněmi)  odkládat v sestupném pořadí, tedy nejdříve lístek/přání č. 10 – to nejméně pro nás důležité a pak postupně směřovat k tomu kardinálnímu (či kruciálnímu?) č. 1.  A to jsme měli uložit až na vrcholku, pod symbolický Strom nejtajnějších přání.

Bohužel se mi z této akce nezachoval žádný písemný dokument (jak by taky mohl, když se všechny ty nastříhané lístečky dávno vrátily do koloběhu života, tj. zázraku humusu), takže si pamatuju jen ta dvě svá závěrečná přání:

2.      prožít aspoń pár dní s XXX na představám zaslíbeném ostrově nejzelenější trávy, ovcí, věčného deště, muziky, bramborového hladomoru, leprechaunů, trollů, domácích skřítků, pokoutníčků a jiných poťouchlých po(s)tvoření, a HLAVNĚ!!! mé oblíbené whiskey (co se podává zásadně bez ledu).

      1. odpustit všem a všemu.


Nezměnila bych na těch přáních ani písmenko, ani dnes  „After All These Years and Tears".
Z toho ostrova s kódovým označením „Jednou, až pak...“ mám aspoň černobílý kamínek zvláštního tvaru, který si on strčil do absolutně promáčené kapsy, když tam později byl … s … někým jiným.

Tak to chodívá... dodává můj na gymplu hluboce a široce uctívaný Kurt Vonnegut . Zase bych si to měla s časovým odstupem neuvěřitelných ...ceti let přečíst! Vsadím se s vámi o co chcete, že to bude úplně o nečem jiném, než si z nepříliš sladkých dob mé pozdní puberty (ale vlastně, já žádnou rebelii tenkrát neprovozovala a právě proto to musím dohánět „Just Now“. Směšnost nad trapasy!) pamatuju.


Když ptáci řvou
není to bolestí.
Když holky lžou
mrazí je v zápěstí.

zpívá v jedné ze svých později zavrhnutých písní má TAK DŮLEŽITÁ  Zuzana Navarová (vidíš nás, pinožící pachtiče-se za svými domnělými sobeckými štěstíčky, Andělská? A směješ se nám ODTAMTUD se svým legendárním, prý drsným až přečerným smyslem pro absurdno resp. humor?).

Za chvíli bude svítat, je akorát tak doba jít zas zkusit vyměnit psaní za spaní. Za tři, nejpozději třiapůl hodiny, vstáváme. Naštěstí ne do práce, ale na první ročník lokálních Dnů otevřených ateliérů. Těším se!
Kamínek budu mít v kapse. Snad bude už zase fungovat jako harrypotterovské, byť jen myšlenkové, přenašedlo.
____________________________________________________________
DODATEČNĚ DOPSÁNO:
Zvyky, už asi natrvalo zafixované (byla jsem jí  > 21 dní)  mou předchozí programátorskou ne-kariérou, mě opět dostaly. Dnes nad ránem jsem v X-Files našla ten papír se všemi 10 body. S časovým určením. Stalo se to před pěti lety, na podzim 2010..
Milý CGJ, vzdávám se.
Moje nevědomí to vědělo už tehdy... :-(

pátek 10. dubna 2015

Pakt o neútočení, aneb Mír až do příští války...

Že bych si nakonec (vlastně na bod blízko počátku v nekonečném průběhu) ty červené boty zasloužila?

DODATEČNĚ DOPSÁNO:
Možná, že ano. Jestli ta krabice s nimi neshořela při víkendovém požáru v tom kutlochu-obchodě. Mám se přijít zeptat ve středu.
Jen jestli já to s těmi archetypálními symboly trošku nepřeháním...

pondělí 6. dubna 2015

Velikonoční pondělí

Ze všech možných způsobů slavení velikonoc jsem si už před lety vybrala osamělé vítání jara jako  takového. Chtěli mi dnes Matka Země&Otec Slunce něco taktně naznačit?



U oběda s potěšením komentuju: "Tak asi má ta trpělivost přeci jenom své růže. Po více než dvaceti letech, koledníci, věda, že se u nás nenalévá, nevykoledují si peníze ani čokoládová vajíčka, pochopili, že pro ty mašle, kraslice a perníčky FAKT nemá smysl zvonit!
J. pochybuje: "A není to spíš tím, že nám nefunguje zvonek?" :-)

Ale po poledni, propuštěna do "nebezpečného" světa  svou milou Vti, jsem vyrazila dokumentovat 50 odstínů voňavé fialové, bílé a růžové:


Tento klasický pohled na dvojstrom na Svárovci fotím opakovaně. Vždycky špatně:


Namaluj mi beránka, prosím....

Rozvíjí se mé milované jírovce:

O magnóliích (raději) ani nemluvě:


Hnízdo jako symbol ztraceného:

Zahrádka trpělivě čeká na lepčí povětří:

Naše fialky. Po první bouřce prý už nevoní:


neděle 5. dubna 2015

Když si hrajou holky


Hravost je  vlastnost stereotypně mužská resp. klučičí. Ale i holky si chtějí, umějí a můžou (díky, Danko! Mlyny navěky)  HRÁT.  Stačí jim k tomu málo. Osvobodit se od podvědomé potřeby čechrat si peříčka a klovat se navzájem před zraky pyšných, panovačných, vybíravých a nespolehlivých  kohoutů. Kde jinde jsou k tomu podmínky přímo laboratorní? Jistě, na Tvořivém víkendu pro ženy a dívky. Tam chlapi nesmí málem ani zavolat telefonem :-).

Jeden takový jsem absolvovala před pár lety (omlouvám se za vágní dataci, moje vnímání času je silně gumové) v nádherné krajině okolo Hluboček. (Já se tam vrátím! Jednou. Určitě. Když ne na dovolenou, tak aspoň na otočku.)

Během jednoho prodlouženého víkendu jsem se:
  • nechala opečovávat způsobem, který je mi běžně nedostupný
  • naučila pít zázvorový čaj, 
  • hejbla si kostrou, 
  • nasmála se do sytosti, 
  • objevila jsem cvičení, které mi jde k duchu i k duhu, 
  • vyrobila si herbář 
  • a zažila dva zásadní okamžiky svého sebe-si-uvědomování. 

Na tři dny to není zrovna málo, ne?

Jedním z okamžiků "O" byla hra na Muže-ideál.

Pravidla byla celkem jednoduchá. (Kokolia! Já tu jeho hru, co má jediné pravidlo, fakt jednou někde vyštrachám! EDIT: A taky, že jo! Zde, prosím.). Každá z přítomných dam a dívek, byla nás asi dvacítka v poměrně pestrém věkovém vějíři, si měla  na papír sepsat, jak by si představovala ideálních partnera-muže.
Co by měl, mohl a nesměl "mít".
Když jsem měly hotovo, sesedly jsme se do náhodně utvořených dvojic a teď jsme měly sestavit totožný seznam, ale pouze z vlastností/charakteristik, na kterých jsme se ve dvojici shodly. A ano, chápete správně, skupinky se postupně rozšiřovaly, až jsme nakonec o ty vlastnosti ideálu "kompromisovaly" všechny.
Bylo úžasné sledovat, jak se z původních naprosto konkrétních požadavků a představ, napsaných pod vlivem snů, přání, zkušeností a zranění každé z nás, vyloupávají obecné kategorie, které se nejenom dají libovolně interpretovat, ale které jsou v závěrečné 10bodové kombinaci taky splnitelné jenom jedinci Božské podstaty (smrtelníci prominou).


Chcete příklad?

Tenhle seznam byl jedním z výchozích:
  1. osvobozený od žárlivosti
  2. nesmí být vulgární
  3. nesmí se stydět v soukromí projevovat city
  4. na veřejnosti musí stát na mé straně, i když se mnou nesouhlasí. "Doma" mi to pak klidně může dát "sežrat"
A toto jsme podepsaly všechny, a zároveń žádná:
  1. spolehlivý
  2. prakticky empatický
  3. komunikativní
  4. inteligentní
  5. zdravě sebevědomý
  6. ne-líný
  7. musí mít rád mě a děti
  8. podporující
  9. bez závislostí
  10. sympaťák

P.S.: Místopřísežně prohlašuju, že tohle NENÍ ZADÁNÍ!

Myšlenkový hudební doprovod: Ta Jana z Velké Ohrady - Konečná
(Audio ani video záznam na veřejných webech bohužel nenalezen)

Z cest(y): Za naším, před naším, aneb vipassána for dummies

Jedna z mých Jan, ta geograficky nejbližší (100 m max.) to už zase nestihla. Nevadí, jsem trénovaná a chodím sama ráda. Po včerejším velkém a po VŠECH stránkách grandiózním výletě do Brniska dnes zůstávám jen "za chalupou".

"Byl jsem dlouho pryč." Indián "Hbité koště" Bromden
Barvy všecky. (vietnamská provenience; linie se kácejí už "fskutečnosti".)

úterý 31. března 2015

Jsem ve válce, bohužel...

Ne, nebojte se, vás se to netýká. Není to konflikt celosvětový, ba ani lokální. Právě naopak, je to ta nejsoukromější válka, válka mezi dvěma ženami.
Začnu jako obvykle poněkud zeširoka. Když se někdy v polovině února(!) vynořily plakáty propagující přednášku "Starověká koncepce Mistra Suna: jak připravit a uskutečnit naše dílo v konkurenčním prostředí.", přitáhly si moje oči (čti:pozornost) okamžitě.  Zprvu jsem si myslela, že za to může vyhladovělost po barvách v tom pravoúhlém, sterilním, černo-šedo-bílém funcionalistickém prostoru, kde je mi (naštěstí!) dáno trávit podstatnou část svých pracovních dní. Jenomže, bylo v tom něco víc. Oranžovo-černý plakát s bílým písmem mě k sobě přitahoval i po této racionalizaci. Jala jsem se číst i drobnější písmo(ale pořád ještě bez brýlí čitelné): "Tisíciletá čínská moudrost, dnes přednášená i na Harvardu, v rozboru znalce čínské civilizace, sinologa Víta Vojty." A dále, nejmenší velikostí fontu: "Představení nové knihy Víta Vojty MISTR SUN:UMĚNÍ VÁLKY. Využití válečných strategií V BYZNYSU. Nakladatelství BIZBOOKS 2014."
Aha, tak to mě naprosto míjí, napadlo mě ihned. Válka, strategie, taktika... Copak to je něco pro zarytou utopenou pacifistku? A BYZNYS - co s tím má společného rádoby volnomyšlenkářská, rádoby mimo-hlavní-proud plující vyžilá ex-hippie? Ale stejně mi to nedalo. Pořád jsem na ten plakát narážela, pořád jsem měla utkvělý pocit, že na tu přednášku mám jít. Protože jsem už byla DOSTATEČNĚ vycvičena v tom, jak věřit svým vlastním pocitům, výjimečně jsem se poslechla a šla jsem.
První, ten povrchní, viditelný důvod, proč jsem ji měla neminout, mi prozradila má dobrá, milá kolegyně R., která seděla vedle mě.
"Víš, kdo to je, ten přednášející?"
"Ne."
"Manžel Feng-Yun Song."
V té chvíli, naštěstí to bylo ještě před začátkem prezentace, jsem se hlasitě, upřímně rozesmála. Ano, tak to vysvětluje VŠECHNO! Já samozřejmě věděla, že paní Song, jedna z těch, které bezmezně obdivuju, ctím, a jejíž jeden výrok, zprostředkovaný mi mou vzácnou ježbabkou Katkou, mě držívá na hladině ve chvílích mých nejhlubších propadů, se jménem po manželovi jmenuje Vojtová. Ale ten poslední neuron, který by vytvořil aspoň dočasnou synapsi, prostě NEDOKÁZAL přeskočit.
Po tomto dosazení neznámé "vů do rovnice už jsem se pohodlně usadili na židli (a v sobě) s u mě vzácnou jistotou, že tentokrát jsem výjimečně na správném místě ve správnou chvíli.
Samotná přednáška vyla skvělá. Pečlivě promyšlená, připravená, vtipná a přece hluboká, promítané popdklady stručné, jasné a graficky čistě provedené. pan přednášející byl stručný, přesný, pochopitelný, z fleku improvizující a ochotně odpovídající na širokospektrální dotazy. Oblečen byl v tmavě rudé košili krásného, protože pro tuto součást pánské garderóby nezvyklého, odstínu. Význam tohoto symbolického prvku nám prozradil na úplném konci, při loučení, když mu naše krásná kolegyně S. předávala růži s květem podobné barvy. ten den, 5. března se totiž prý slaví tradiční čínský svátek světel (na souvislost nachové barvy a tohoto svátku si už ale nevzpomínám, googlete, prosím spolu se mnou).
Přestože to na první pohled skutečně bylo o přípravách a průběhu válečného tažení, velmi mě to vyzbrojilo do každodenního života. A jak se mi to hodí právě teď, o nějaký ten týden později, ani nemluvím. Píšu.
Moje soukromá válka je (zatím?) jen elektronická, ale snad právě pro tu snadnost zákeřná, zákopová a oboustranně podlá. A tak hledám spojence. přivítám podporu myšlenkového typu i vyžádané rady svých věrných přátel i náhodně zabloudivších čtenářů Předem varuju, že moji/naši protivnici, ne tak jí říkat nechci, takže konkurentku, není RADNO podceňovat. Disponuje totiž zbraněmi, o kterých si já můžu nechat pouze zdát, nebyla jsem jimi totiž obdařena. Má humor, sebevědomí a... A jakznámo, zrovna ty mají nejvyšší koeficient váhy v mužském ENTENTÝKY, dva špalíky.
Zbrojím se tedy vámi, ač vám nemůžu slíbit , v už tak nepravděpodobné vidině vítězství, žádný podíl na válečné kořisti. Ani odpovídající žold, frčky ani správu nad dobytým územím.
Bojuju totiž o dvě slova toho třetího, o která bych se pak ale následně nedokázala rozdělit.

P.S.: Kdo jednou zradil,
        zrazuje už pokaždé.

čtvrtek 26. března 2015

Vždycky špatně

Osud, někdy zvaný příroda, je asi fakt spravedlivý. Kromě těch pár obtížností, které je mi dáno nést, jsem byla naopak od ledasčeho osvobozena. Námátkou třeba od materiální závistivostí, existence tchýně, schopnosti vzteku, potřeby mít poslední (anebo vůbec nějaké :-) ) slovo, atd.

Laxní postoj mám i ke svému šatníku, botníku a klice, na kterou si věším kabelku. Holky mě seznámily s kouzlem rodinné, přátelské i komerční recyklace a výměny, a běžně jednotlivé kousky nosím až do roztrhání. (A někdy se s nimi nedokážu rozloučit ani poté, viz periodocky obnovovaný a zalepovaný žralok na mých oblíbených modrých semiškách).

A pak to příjde. Tak jednou za 3-5 let. To abych nepropadla pýše, jak jsem skromná, rozumná, ekologická a trvale udržitelná. Zcela nenápadně se vynoří nějaký nový kousek, který prostě CHCI nosit. A diléma je na světě. Vím, že když si ho pořídím, sama si následně zkazím radost výčitkami, že za ty prachy bychom mohly mít něco nového všechny tři. Ovšem, když se udržím na uzdě a nekoupím si to, vím, že až budu příště už opravdu nutně potřebovat něco obnovit, budu podvědomě hledat (a samozřejmě nenacházet), právě takové, nebo aspoň podobné...
Na aktuální rozmyšlení, rozhodnutí a čin/nečin mám 45 minut...

P. S. Ne, tyto to fakt nejsou...


neděle 22. března 2015

Veselé vánoce...nám přejou vlaštovky

Tak by mě zajímalo, jestli je ta všeobecně panující smířlivá láskyplná vánoční nálada jenom mýtus, anebo je to jenom taková naše rodinná tradice, že na vánoce (a Štědrý večer obzvláště) je u nás doma drsně napjato. Jenom doufám, že než začnou tyto rodinné historky vyprávět svým případným dětem mé holky, budou už (s nimi) natolik srovnané, že je podají s nadhledem jako scénky pro zasmání.

I letošní vánoce přidaly svůj zářez. A vyvrcholil právě dnes. Ale abych nepředbíhala...

Že jsem pod stromečkem, který jsem letos poprvé neměli, našla balíčky jen od dvou ze tří možných ježíšků, jsem nebrala nijak úkorně. Naopak, se střízlivým pohledem na sebe jsem uznala, že jsem si fakt nic nezasloužila. A mohlo to být vzápětí zapomenuto... Nebýt toho, že pár dní nato se na skříňce v hale objevily dva balíčky,  pěkně řádně zabalené ve vánočním papíře, zamašlené. Bez jmenovky. Že by nakonec přece jenom pro mě? Že by se se mnou ten absentující ježíšek udobřil (ano, jasně, víme kdo je ten mocný čaroděj, že?) Ale rozhodla jsem se, že svou čerstvě nabývanou křehkou hrdost neprodám tak lacino a dělala jsem se, že nic nevidím. Vydrželo mi to do včerejška.

Pročpak  jsem se rozhodla právě teď ten menší zkušebně rozbalit? Protože součástí mého aktuálního pokusu o retreat je i návrat k nasyslené muzice. A kvalitní muziku přece nemůžu urazit těmi sluchátky z mobilního telefonu, ne? Navíc jsem tzv. náhodou zahlédla jakési bílé dráty, když se ta krabička balila.

S bláhovým přesvědčením, že najdu, co hledám, odvážu mašličku, strhnu modrotiskový vánoční papír, otevřu krabičku, zatáhnu za bílé dráty... a vytáhnu...??? Hádejte! Byl to opravdu dárek pro mě? Byla to aspoň ta nejobyčejnější supermarketová sluchátka? Správně! Dvakrát ne.

Tak jsem dnes, v den který už jarem voněl i hřál tak, že jsme do hlíny uložily první bylinková semínka, vytáhla ten stejný, už použitý vánoční papír, který do šuplíku uložila má ekologicky-trvale-udržitelná L. ("ještě by mohl být použitečný") a zabalila ta poziční světla do letadla pro kteréhosi z modelářských kamarádů zpět.

A co že jsem to dnes dojatě poslouchala těmi chrastítky? Třeba Pavlu Milcovou ("po cudzích sa ponevieram), Longital (které už brzy-brzy-velmi brzy uslyším i s bubeníkem Slaninkou Slaňinkou!) a mého milovaného Jiřího Smrže.

Krásné a klidné jarní vánoce plné jiné rodinné pohody...přejí přilétající vlaštovky. :-)

středa 18. března 2015

Přečteno: Kelly Linková - Ději se větší podivnosti



K povídkám mají čtenáři obvykle stejně vyhraněný postoj jako jedlíci ke špenátu. Buďto jim vyčítají, že na tak krátké ploše se nestihnou do příběhu/prostředí/postav/situace začíst, zaujat postoj či navázat vztah anebo naopak tvrdí, že právě zde se nejlépe ukáže pravý spisovatelský um.  Ať už setrváváte mezi těmito krajnicemi na libovolném bodě škály, chtěla bych vaší pozornosti podstrčit povídkovou sbírku, která sice není z novinek právě nejžhavějších, ale jejíž hodnota podle mého názoru s časem rozhodně neklesat nebude.
Jmenuje se „Dějí se větší podivnosti“, napsala ji americká spisovatelka Kelly Linková a v roce 2008 ji vydalo nakladatelství Argo v překladu Petry Kůsové. Autorkou snových ilustrací je Barbora Motlová.

Povídky jsou středního rozsahu, okolo 20 stran, ale dlouhého dosahu. Pokud tedy jako čtenář oceňujete hravost, fantazii, nadsázku a ne-doslovnost. Autorka si pohrává s pohádkovými náměty, symboly používanými v hlubinné psychologii, jmény, pop-kulturními odkazy, lidskými slabostmi a zvláštnostmi, ale nikdy nesklouzne k výsměchu a nadřazenosti. Jako by na čtenáře pomrkávala někde zpoza s textu s připomínkou: neberte mě (ani sebe) zas až tak moc vážně, všechno přeci může být ještě trochu jinak.
Chcete příklad? Úvodní povídka „Melissa, Lilly, Lilly, Rose“ by byla klasickou duchařinou – nebýt toho, že je podána v opačném gardu. Tím, kdo se dožaduje kontaktu s „druhým břehem“ není pozůstalý člověk, ale právě naopak duše? tělo? vědomí? zemřelého muže. Píše dopisy své vdově z místa, které se nepodobá ani ráji ani peklu, ale spíše zapadlé turistické destinaci mimo sezónu. A jeho vzpomínky na život na Zemi jsou natolik útržkovité a mlhavé, že si nevzpomíná ani na křestní jméno své ženy.  Anebo že by na to postupným psaním a tedy rozvzpomínáním přece jenom přišel? Posuďte sami.
Mým jednoznačným favoritem je povídka „Na cestách se Sněhovou královnou“, opravdová pohádka/zrcadlo  pro všechny ženy, které se vyrovnávají s partnerským rozchodem.
V několika povídkách hraje svou důležitou roli zelená barva. Bylo to tedy důvodem, proč je kniha vysázena netypickým tmavozeleným odstínem textu?
Baví-li vás nad přečteným přemýšlet a nedostávat jen jednoznačné odpovědi, rozhodně vám doporučuji číst po přečtení každé povídky zařadit alespoň krátkou pauzu. A pokud by se vám podařilo spojit ji třeba s předjarní procházkou, máte zážitek zaručen.


úterý 17. března 2015

Hlava mapa

Tak jo. Ještě jsem nezkusila všechno. Třeba nebrat to (a se) tak vážně. Prostě jsem se před pár dny rozhodla, že se začnu TAKY bavit. Skóre po prvních pár dnech není vůbec špatné a změny jsou viditelné i očima druhých.

Ovšem, jak už to tak na tomto světě chodí, nejlepším  a zaručeným zdrojem zábavy je jeho vlastní blbost. Tedy v tomto konkrétním případě  - mé výpadky vizuální paměti a zpřetrhané neuronové synapse.

Nedávno jsem zahlédla dívku, o které jsem už v okamžiku setkání  na 100% věděla, že ji odněkud znám. Ale odkud? Dlouho jsem se tím netrápila a málem na ten okamžik zapomněla. Až dnes, cestou z už jarně hřejícího poledního slunka do betonového šedivého přítmí a chladu místního příležitostného vodopádu, mi svitlo: "Vždyť to byla moje (zatím) poslední (a nedávná) učitelka angličtiny! A já ji ani nepozdravila...

A teď už zase marně přemýšlím nad tím, kdy a kde jsem ji to vlastně potkala a jak se jí zpětně omluvit.