Cizí chmýří - II.

...Alice neodpovídala. Max-Pol byl nervózní. Taky naštvaný, protože o žádné pocity nestál. Jeho nálada spadla do obvyklých nížin.
     Nešlo mu o nic víc, než o prosté potvrzení faktu, že obdržela a přečetla, co jí poslal. Proč jí to trvá tak dlouho? Udělal něco špatně? Napsal nesprávnou adresu, nenalepil na obálku známky? Mnohokrát se díval do kufříku a auta - co když to ani neposlal...
     Že by byla někde na cestách? Tím pádem by samozřejmě na kontaktní adrese vybírala poštu jen občas, případně by to za ni dělal někdo jiný. Třeba jí ta osoba poštu ani nedoručila? Anebo tam zapomněla nalepit známku? Nebo někdo obálku ukradl. Je snad nemocná, měla úraz, je mrtvá nebo ji unesli? Vstoupila do kláštera? Jeho schopnost vymýšlet teorie byla skoro legrační, ale kdovíjak zase ne.
     Vůbec nejhorší představa ovšem byla, že ji svým psaním odradil.
     Že jí to vlastně nezajímá.
     Tím to bude. Rozmyslela si to a už s ním nechce mít nic společného.
     Tři týdny.
     Nejvíc mu šel na nervy ten jeho neklid. Proč by mu na tom mělo tak moc záležet?
     Prostě se v ní zmýlil, o nic víc nejde. Zklamala ho obvykle vynikající intuice. Byla to chyba - tak moc se odkopat před cizím člověkem. Až moc se vcítil do představy, již si o ní udělal, a své potřeby promítl do osoby, která je nemohla uspokojit. Riskl to, ale prostě to nevyšlo.
     Ještě si to nech projít hlavou. Další pokus.
                                                                        * * *
Odpověď od Alice přišla ve chvíli, kdy byl nejzoufalejší. ...

(Robert Fulghum, Třetí přání, Argo, Praha 2004, s. 82-3)