Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2013

Přečteno: John Green - Hvězdy nám nepřály/The Fault In Our Stars, Knižní klub, 2013

Mám ráda ta popostrčení, která člověka přimějí udělat něco odkládaného bez přemýšlení, bez váhání, ihned. Dlouho mi před očima šuměly zvěsti o tom, že u této drobné knihy se sešly jindy tak protikladné parametry jako prodejní  úspěšnost a literární kvalita. Ale zůstávala jsem ve svém obvyklém novinkově/bestsellerovém klidu až laxnosti a  říkala si: Možná někdy později, až zapomenu, co jsem si o ní přečetla od jiných. Jenomže pak kdosi mně naprosto neznámý přirovnal ve svém výkřiku z nejstručnějších  tuhle knihu k Osamělosti prvočísel a naděje, že bych mohla zažít něco aspoň řádově srovnatelného  jako s příběhem Alice a Mattii rozhodla: Teď, hned, okamžitě. Pointu vyzradím hned na začátku. Ty dvě knihy v mé hlavě a srdci spojuje jediné, a to použití podobné matematicko-filozofické metafory (ostatně, Augustus, jeden z dvojice hlavních hrdinů "Hvězd" metafory miluje). Obě jsou dobré, ovšem každá zásadně jiným způsobem. Nejsme tu ale na komparativním semináři, tak se v dalším

Cizí chmýří - III. - poslední

Donedávna jsem znala jen prvních pár slov povídky Hmlový roh od Raye Bradburyho, tak, jak ji mí oblíbení Longitálci použili veprostřed dlouzekrásné písně Na mori {pro netrpělivé, spěchající: 6:45 - 7:05}. Ale už, už   znám tu povídku celou   a už jsem zase jinde/jiná. Lepší završení mé letošní podzimní mini-série úryvků z cizích textů bych nemohla vymyslet, čili musela jsem je lehce podvedenou náhodou potkat. A proč tentokrát slovensky? Protože jsem vždycky dávala přednost Dankově koncertní verzi recitace před tou v podání Karla Heřmana, jak je zvěčněna na albu Výprava/Voyage . A vůbec … hmla je ještě více podmanivé slovo než mlha. Ďaleko od zeme, na ostrohe v chladných vodách, čakali sme každú noc na hmlu… A keď prišla, nalialii sme olej do mosadzných súkolí a rozsvietili v kamennej veži hmlové svetlo…  ... …Hmlový Roh trúbil neprestajne každých pätnásť sekúnd. „Reve ani zviera, čo?“ McDunn si prikývol. „Velké, osamelé zviera, ktoré volá do noci. Sedí tu

Cizí chmýří - II.

...Alice neodpovídala. Max-Pol byl nervózní. Taky naštvaný, protože o žádné pocity nestál. Jeho nálada spadla do obvyklých nížin.      Nešlo mu o nic víc, než o prosté potvrzení faktu, že obdržela a přečetla, co jí poslal. Proč jí to trvá tak dlouho? Udělal něco špatně? Napsal nesprávnou adresu, nenalepil na obálku známky? Mnohokrát se díval do kufříku a auta - co když to ani neposlal...      Že by byla někde na cestách? Tím pádem by samozřejmě na kontaktní adrese vybírala poštu jen občas, případně by to za ni dělal někdo jiný. Třeba jí ta osoba poštu ani nedoručila? Anebo tam zapomněla nalepit známku? Nebo někdo obálku ukradl. Je snad nemocná, měla úraz, je mrtvá nebo ji unesli? Vstoupila do kláštera? Jeho schopnost vymýšlet teorie byla skoro legrační, ale kdovíjak zase ne.      Vůbec nejhorší představa ovšem byla, že ji svým psaním odradil.      Že jí to vlastně nezajímá.      Tím to bude. Rozmyslela si to a už s ním nechce mít nic společného.      Tři týdny.      Nejvíc mu š

Cizí chmýří - I. aneb Byron vs. Biron

How do I know that I don’t need what I want? I don’t have it. (Katie Byron - Work) Nenech se dráždit ženami pohybuj se mezi nimi jak oblak mezi kmeny pozoruj je jako barevné šmouhy na horizontu jako nepojmenovatelné ptáky poskakující celý boží den a čechrající svá peříčka sobě na odiv a kterémukoliv cizinci na odiv... Ale když už se necháš vydráždit když už necháš ženu jako sloup soli vejít do své mysli ber to se vším všudy Vzbudila si moji touhu a teď musíš ukojit moji touhu Ta záležitost je celá naše pojď, okolky se hodí leda do čítanek (Tadeáš Biron )

Přečteno: Saskia de Coster - Hrdina (Pistorius & Olšanská, s.r.o., Příbram, 2008)

Obrázek
Jako vyplašený zajíc zdrhávávám před vulgaritou, krutostí a násilím. Tak jak je možné, že jsem se nechala tolik zasáhnout příběhem o celoživotním jednostranném nepřátelství, v němž hrdinka vnitřně neosloví objekt své nenávisti jinak než "Zmetku" a který vyvrcholí bezkontaktním utýráním druhé nejnevinnější z postav? Lien, devítiletou školačku, od počátku polovičního sirotka, vychovávaného otcem prostřednictvím chův, poznáváme v rozhodujícím okamžiku jejího života. Ve chvíli, kdy v nově příchozím spolužákovi, autistickém Marcusovi, instinktivně a okamžitě rozezná nejdůležitějšího člověka svého života. Nepřítele na život do smrti. Nečekejte však od prazvláštní Lien nějaké vnější tuctové posmívání, ústrky či šikanování. Právě naopak! Nenávist a nepřátelství Lien sice uvnitř (prý) pociťuje, ale zvnějšku Marcuse přijímá jako výhradního společníka do pokusu rozmluvit někoho z těch, kteří doposud nevydali ani hlásku. Může to být nejen člověk ale i zvíře. Doposud mlčící pouze a je

nabídka

...kdybyste MĚLI (chvilku otevřených uší, klidné mysli a zavřených očí) ...kdybyste CHTĚLI (zjistit, čemu jsem momentálně podlehla) ...kdyby Vám NEVADILO (že jsou to jen fragmenty písní, které se dají slyšet zatím jen za oceánem), pak : EVIYAN