pátek 25. října 2013

Přečteno: John Green - Hvězdy nám nepřály/The Fault In Our Stars, Knižní klub, 2013

Mám ráda ta popostrčení, která člověka přimějí udělat něco odkládaného bez přemýšlení, bez váhání, ihned.
Dlouho mi před očima šuměly zvěsti o tom, že u této drobné knihy se sešly jindy tak protikladné parametry jako prodejní  úspěšnost a literární kvalita. Ale zůstávala jsem ve svém obvyklém novinkově/bestsellerovém klidu až laxnosti a  říkala si: Možná někdy později, až zapomenu, co jsem si o ní přečetla od jiných. Jenomže pak kdosi mně naprosto neznámý přirovnal ve svém výkřiku z nejstručnějších  tuhle knihu k Osamělosti prvočísel a naděje, že bych mohla zažít něco aspoň řádově srovnatelného  jako s příběhem Alice a Mattii rozhodla: Teď, hned, okamžitě.

Pointu vyzradím hned na začátku. Ty dvě knihy v mé hlavě a srdci spojuje jediné, a to použití podobné matematicko-filozofické metafory (ostatně, Augustus, jeden z dvojice hlavních hrdinů "Hvězd" metafory miluje). Obě jsou dobré, ovšem každá zásadně jiným způsobem. Nejsme tu ale na komparativním semináři, tak se v dalším soustředím pouze na tu modřejší  - měřeno obálkou, která se mi natolik nelíbí (formou, ani obsahem), že vám tentokrát nenadběhnu vizuální nápovědou.

Hazel a Augustus jsou současní američtí teenageři. Prostřednictvím další důležité postavy, Izáka, se seznámí na podpůrné terapeutické skupině, kde se scházejí dospívající, kteří se potkali/potkávají s nějakou formou rakoviny. 

Podstatným hybatelem příběhu je i knížka Císařský neduh, kterou Hazel opakovaně čte a nachází v ní útěchu a sounáležitost ve své situaci zaléčené a s pomocí kyslíkových přístrojů, léků a pravidelných "drobných", ale nepříjemných lékařských procedur stabilizované věčné pacientky.

Nebudu zde vyprávět dějovou linku, protože u tak čerstvé a většinově čtenářské knihy je vyšší pravděpodobnost, že si ji někdo náhodně sem zabloudivší bude chtít přečíst a já nechci být kazitelkou ani jednoho čtenářského zážitku. Jen zmíním pár rysů, které dělají ten příběh dobrým, i když hodně úsporně ("to dáš za den-dva" - jako by tohle mělo a mohlo být měřítkem!) vyprávěným. Hlavně v závěru se kapitoly rapidně zkracují, ale myslím, že tenhle autorský záměr jsem pochopila a přijala.

Většina pozitivních ohlasníků této knížky oceňuje především humor, který je použit jako převozník nad tématem nejsmutnějším. Nejsem zrovna zastánce názoru, že srandu je možno si dělat ze všeho a ze všech, ovšem tady si Hazel Grace, Augustus i Izák dělají hořce krutě utahují ze sebe, ze své nemoci, nikoliv z druhých.

Já oceňuji, že i ve vedlejších příbězích autor život nijak nelakuje na růžovo. Je to vidět třeba na vykreslení rozporu mezi dojmem vytvořeným z literárního respektive dopisového projevu spisovatele Petera van Houtena (sic!), autora Císařského románu,  a jeho osobním setkáním ověřenou bídnou každodenností. Ta politováníhodná ubohost plyne ovšem z nevyléčeného citového zranění, které Hazel nevědomky rozjitří svým rozhodnutím obléci se na návštěvu jako hrdinka knihy, Anna.

Nebo na příběhu předchozí Augustovy dívky Caroline (jejíž vizuální "spodoba" s Hazel je tím háčkem, na který se Augustus sám, ač nerad, uloví;  ach, ta zatrachtilá vizualita!).


Ani ta předbíhající zmoudřelost těch, kteří se s vlastní smrtelností setkali záhy, dlouze a neodvolatelně, pro mě nešustí papírem. Sympatická je i místy až úporná snaha hrdinů žít ve světě mobilů, internetu,  facebookovských móresů, videoher, značkových "hadříků", akčních filmů a reality show tak jako jejich (zatím) zdraví vrstevníci.


Ale našly se i momenty, kdy jsem se silně vrtěla nesouhlasem: Líbací scéna z muzea Anny Frankové mi připadá jako z úplně jiné strany světa, než většina příběhu. Z té cukrově růžové, holly~ až bollywoodské.

Okamžiky, kdy v závěrečné třetině knížky najednou vede ostrá a nepřekočitelná UMĚLÁ hranice mezi rodinnými vztahy pokrevními a tím relativně novým a snad právě proto tak intenzivním.

Jak ze špatných motivačních brožurek mi připadá vyzrazení  pravého obsahu papírování Hazeliny maminky.

Naopak v dobrém mi v paměti přetrvá: pro mě obtížně pochopitelná touha Hazel (a možná i Augusta) nechat si dovyprávět příběh za hranice ukončeného literárního díla (ostatně, jak jsem se dočetla "kdesi na internetu", není tohoto opakovaného dotazování "Co JE  s literárními hrdiny za poslední napsanou stránkou?" ušetřen ani John Greene).

Augustova nabídka, že dopíše příběh Císařského neduhu za van Houtena sám. Proto, aby Hazel Grace nebyla smutná z toho, že ji v tomto ohledu samotný autor knihy odmítl vyhovět. Je resp. měl to být stejný případ jako vznik scénáře ke slovenskému filmu Marhuľový ostrov.

Augustus je vůbec ten, který do příběhu/vztahu vnáší víc. A znáte to, kdo dřív, častěji či víc dává, ten vyhrává. Anebo je to naopak?  To si případně dočtěte, dožijte nebo domyslete sami.

Pár úryvků:

..."[slovo]  'vždycky' byl slib. Jak může člověk porušit slib?¨"
"Lidi občas něco slíbí, ale neuvědomují si, co to slibují," pokrčila jsem rameny.
Izák po mně střelil pohledem. "No jasně. Jenže přes to všechno sliby dodrží. To je láska. Láska je přes to všechno dodžet slib. Ty nevěříš na pravou lásku?"
Neodpověděla jsem. Na tohle jsem odpověď neznala. Ale napadlo mě, že jestli pravá láska opravdu existuje, tak tohle jej její dost výstižná definice. ...

"A tomu věřím. Věřím, že vesmír se dožaduje pozornosti. Myslím, že vesmír proti vší pravděpodobnosti tíhne ke vzniku vědomí a že zvýhodňuje inteligenci zčásti proto, že je rád, když si někdo všimne jeho elegance. A kdo jsem já, který tady žiju uprostřed historie, abych vesmíru vykládal, že on, anebo fakt, že ho pozoruju, jsou dočasné?"
 "Přišlo mi to jako celá věčnost; jako bychom spolu měli krátkou, ale přesto nekonečnou věčnost. Některá nekonečna jsou větší než jiná nekonečna."
 "Člověk si nemůže vybírat, jestli ho svět zraní nebo ne, ale může aspoň mluvit do toho, kdo ho zraní. Já jsem se svou volbou spokojený. Doufám, že ona s tou svojí taky."




středa 23. října 2013

Cizí chmýří - III. - poslední



Donedávna jsem znala jen prvních pár slov povídky Hmlový roh od Raye Bradburyho, tak, jak ji mí oblíbení Longitálci použili veprostřed dlouzekrásné písně Na mori {pro netrpělivé, spěchající: 6:45 - 7:05}. Ale už, už  znám tu povídku celou  a už jsem zase jinde/jiná. Lepší završení mé letošní podzimní mini-série úryvků z cizích textů bych nemohla vymyslet, čili musela jsem je lehce podvedenou náhodou potkat.
A proč tentokrát slovensky? Protože jsem vždycky dávala přednost Dankově koncertní verzi recitace před tou v podání Karla Heřmana, jak je zvěčněna na albu Výprava/Voyage. A vůbec … hmla je ještě více podmanivé slovo než mlha.


Ďaleko od zeme,
na ostrohe v chladných vodách,
čakali sme každú noc na hmlu…
A keď prišla,
nalialii sme olej do mosadzných súkolí
a rozsvietili v kamennej veži
hmlové svetlo…

 ...

…Hmlový Roh trúbil neprestajne každých pätnásť sekúnd.
„Reve ani zviera, čo?“ McDunn si prikývol. „Velké, osamelé zviera, ktoré volá do noci. Sedí tu na okraji desiatich miliard rokov a volá do Hlbín: Tu som, tu som, tu som. A Hlbiny odpovedajú, veru áno.


„Lenže sem,  prečo prichádza sem?“
Nasledujúci okamih mi odpovídal.
Hmlový Roh zatrúbil.
A netvor odpovedal.
Cez milióny rokov vody a hmly prenikol výkrik. Výkrik taký úzkostný a osamelý, že mi priam otriasol hlavou i telom. Netvor zavolal na vežu. Hmlový Roh zatrúbil. Netvor zasa zreval. Hmlový Roh zatrúbil. Netvor otvoril veľkú zubatú papuľu a hlas, ktorý z nej vyšiel, bol hlasom nášho Hmlového Rohu. Osamelý, obrovský, ďaleký. Hlas samoty, nedozerného mora, studenej noci, osihotenosti. Taký to bol hlas.    
„Teraz,“  zašepkal McDunn, „už vieš, prečo prichádza sem?“
Prikývol som.
„Po celý rok, Johnny, ležal ten úbohý netvor tam pod morom, tisíc kilometrov ďaleko a môžbyť tridsať kilometrov hlboko a čakal na svoj čas: má azda už milión rokov ten tvor. Predstav si: čakať milión rokov; vedel by si ty čakať tak dlho? Môžbyť je posledným svojho druhu. Iste to bude tak. Tak či onak, prídu si sem na zem nič po nič ľudia a vystavia tento maják, bolo to už pred piatimi rokmi.  A spustia Hmlový Roh a nechajú ho trúbiť, trúbiť smerom k miestu, kde si sa zahrabal do spánku a morských spomienok na svet, v ktorom boli tisíce tebe podobných; a teraz si sám, samučký na svete, ktorý nie je stvorený pre teba, vo svete, kde sa musíš skrývať.

...

Musel si ísť pomaly; keby si sa vynoril naraz, roztrhlo by ťa.  Trvá ti celé tri mesiace, kým sa vynoríš, a potom niekoľko dní, kým studenými vodami doplávaš k majáku. A potom stojíš tamvon, v noci, Johnny, tá nejväčšia čertovská obluda medzi všetkým tvorstvom. A reve na teba maják, z vody mu vyčnieva krk, dlhý ako tvoj, má telo ako ty a — to najdôležitejšie — hlas ako ty. Rozumieš už, Johnny, rozumieš?“
Hmlový Roh zatrúbil .
Netvor odpovedal.


...

„To, hľa, je život, „ povedal McDunn. „Vždy ktosi čaká na kohosi, čo nikdy nepríde. Vždy niekto miluje čosi väčšmi, ako to čosi miluje jeho. A po chvíli pôjdeš to čosi zničiť, nech je to už čokoľvek, aby ťa viac nemohlo zraňovať.

...

             Nový maják dostavali v novembri. Raz neskoro večer som sa ta vybral autom, sám, zaparkoval som auto, pozeral som na sivé vody a načúval, ako trúbi nový roh, raz, dva, tri, štyri razy za minútu, tam v diaľke a osamote.
A netvor?
Nikdy sa nevrátil.
„Odišiel,“ povedal McDunn. „Vrátil sa do Hlbín. Naučil sa, že nič na tomto svete nemôžeš  milovať dosť silne. Odišiel do najhlbších Hlbín, aby čakal ďalší  milión rokov. Ach, úbožiak. Čaká tam  a čaká, zatiaľ čo ľudia na tejto malej planéte prichádzajú a odchádzajú. Čaká a čaká.“
Sedel som v aute a načúval. Nevidel som ani svetlo, ani maják v Osamelom zálive. Počul som len Roh, Roh, Roh. Znel ako volanie netvora.
Sedel som tam a želal som si, aby som mohol niečo povedať.








pátek 27. září 2013

Cizí chmýří - II.

...Alice neodpovídala. Max-Pol byl nervózní. Taky naštvaný, protože o žádné pocity nestál. Jeho nálada spadla do obvyklých nížin.
     Nešlo mu o nic víc, než o prosté potvrzení faktu, že obdržela a přečetla, co jí poslal. Proč jí to trvá tak dlouho? Udělal něco špatně? Napsal nesprávnou adresu, nenalepil na obálku známky? Mnohokrát se díval do kufříku a auta - co když to ani neposlal...
     Že by byla někde na cestách? Tím pádem by samozřejmě na kontaktní adrese vybírala poštu jen občas, případně by to za ni dělal někdo jiný. Třeba jí ta osoba poštu ani nedoručila? Anebo tam zapomněla nalepit známku? Nebo někdo obálku ukradl. Je snad nemocná, měla úraz, je mrtvá nebo ji unesli? Vstoupila do kláštera? Jeho schopnost vymýšlet teorie byla skoro legrační, ale kdovíjak zase ne.
     Vůbec nejhorší představa ovšem byla, že ji svým psaním odradil.
     Že jí to vlastně nezajímá.
     Tím to bude. Rozmyslela si to a už s ním nechce mít nic společného.
     Tři týdny.
     Nejvíc mu šel na nervy ten jeho neklid. Proč by mu na tom mělo tak moc záležet?
     Prostě se v ní zmýlil, o nic víc nejde. Zklamala ho obvykle vynikající intuice. Byla to chyba - tak moc se odkopat před cizím člověkem. Až moc se vcítil do představy, již si o ní udělal, a své potřeby promítl do osoby, která je nemohla uspokojit. Riskl to, ale prostě to nevyšlo.
     Ještě si to nech projít hlavou. Další pokus.
                                                                        * * *
Odpověď od Alice přišla ve chvíli, kdy byl nejzoufalejší. ...

(Robert Fulghum, Třetí přání, Argo, Praha 2004, s. 82-3)

pátek 20. září 2013

Cizí chmýří - I. aneb Byron vs. Biron

How do I know that I don’t need what I want? I don’t have it.

(Katie Byron - Work)



Nenech se dráždit ženami
pohybuj se mezi nimi
jak oblak mezi kmeny
pozoruj je jako barevné šmouhy na horizontu
jako nepojmenovatelné ptáky
poskakující celý boží den
a čechrající svá peříčka sobě na odiv
a kterémukoliv cizinci na odiv...


Ale když už se necháš vydráždit
když už necháš ženu jako sloup soli vejít do své mysli
ber to se vším všudy
Vzbudila si moji touhu
a teď musíš ukojit moji touhu
Ta záležitost je celá naše
pojď, okolky se hodí leda do čítanek

(Tadeáš Biron)

neděle 23. června 2013

Přečteno: Saskia de Coster - Hrdina (Pistorius & Olšanská, s.r.o., Příbram, 2008)

Jako vyplašený zajíc zdrhávávám před vulgaritou, krutostí a násilím. Tak jak je možné, že jsem se nechala tolik zasáhnout příběhem o celoživotním jednostranném nepřátelství, v němž hrdinka vnitřně neosloví objekt své nenávisti jinak než "Zmetku" a který vyvrcholí bezkontaktním utýráním druhé nejnevinnější z postav?

Lien, devítiletou školačku, od počátku polovičního sirotka, vychovávaného otcem prostřednictvím chův, poznáváme v rozhodujícím okamžiku jejího života. Ve chvíli, kdy v nově příchozím spolužákovi, autistickém Marcusovi, instinktivně a okamžitě rozezná nejdůležitějšího člověka svého života. Nepřítele na život do smrti. Nečekejte však od prazvláštní Lien nějaké vnější tuctové posmívání, ústrky či šikanování. Právě naopak! Nenávist a nepřátelství Lien sice uvnitř (prý) pociťuje, ale zvnějšku Marcuse přijímá jako výhradního společníka do pokusu rozmluvit někoho z těch, kteří doposud nevydali ani hlásku. Může to být nejen člověk ale i zvíře. Doposud mlčící pouze a jen proto, že nebyli nakrmeni tím, co pro svůj hlas a slova v životě nejvíce potřebují. Marcus svou roli nejen přijímá, ale dokonce dovolí nebo si přímo vyžádá (to se z příběhu nedozvíme, protože on samotný v románu pronese pouhé tři věty o souhrnné délce sedmi slov a ani jeho eventuální vnitřní monolog nám, celkem předpokládaně, není nabídnut) Lieninu účast na oslavě svých narozenin. Oslavě v trojici: Marcusova matka - Marcus - Lien.

Dříve, než je úplně dokončena přípravná, zásobovací fáze pokusu, rozhodne Lienin otec o přestěhování své dvoučlenné rodiny do jiného města. Už není možno čekat a experiment musí být konečně proveden. Experiment natolik hrůzný a krutý, že už jenom jeho popis mě přinutil knížku znechuceně zabouchnout a od sebe odhodit.

Jenomže příběh by nesměl být tak dobře a velmi zvláštně napsán, abych se k němu po několika desítkách minut usilovného dechu, hledajícího odstup, nadhled, pochopení (pro autorku, ne Lien jako strůjkyni!) a usmíření, pokorně nevrátila.
 
Experiment je přerušen příchodem dospělého a z Lien a Marcuse se poprvé stávají nedobrovolní hrdinové prvních stránek novin, když spolu za pomoci lsti utečou a je po nich vyhlášeno pátrání. Přestože je Lien až nebezpečným způsobem chytrá, ani ona se nevyvaruje hrubé chyby. Oba jsou dopadeni a po dvacet let o sobě vzájemně nemají ani potuchy. Lien ovšem Marcusovi ani po tomto oddělení nepřestane psát nikdy neodesílané dopisy.
 
Z Lien se stala novinářka a dostane za úkol udělat rozhovor s válečným hrdinou - jediným vojákem, který se zachránil ze zahraniční mise. Na papírku se zadáním svého úkolu nachází Marcusovo jméno. Vydává se na cestu za ním v akustickém i myšlenkovém doprovodu své "paní GPS", která je poněkud interaktivnější, než jak známe ty dnešní. Potvrdí se, že se neudála žádná shoda jmen ani okolností, protože na uvedené adrese Lien skutečně najde Marcusovu matku i Marcuse samotného. Jeho obtížnému vztahování se ke světu, tj. lidem, uplynulý čas a především nasazení  ve válce nijak neubralo na intenzitě.  Možná spíše naopak.  Lien se (proto?) rozhodne převléct pro potřeby svého článku jeho identitu na svou lokální  známost na jednu noc trpící ztrátou paměti a s Marcusem se vypořádat sama. Přečte mu všechny své za ta léta nashromážděné dopisy. Zda se jedná o akt milosrdenství nebo definitivní pomsty nepříteli, se musí rozhodnout každý čtenář sám za sebe.
 
Tak jako si pro sebe odpovídám na otázku položenou druhou větou tohoto čtenářské zápisku: Kdyby si totiž čtenář přečetl jen ony odlišným fontem vysázené Lieniny dopisy, v nichž by někdo zlomyslný (soucitný?) začernil všechna oslovení, a neznal kontext, velmi pravděpodobně by seznal, že jsou adresovány člověku, kterého pisatelka bezmezně miluje.
 
Opravdu není opakem lásky nenávist ale lhostejnost a nezájem?
 
Ukázky:

Z vyprávěcího kontextu:
Stal se tichem, k němuž mluvím, zdí, která mě ohrazuje, chybou, na kterou jsem čekala. Jako chyba, která se usadila v chromozomu a všechno změnila. Chyba, která mě vylepšila, pohání mě vpřed, zmnožuje mě. Správná chyba.

Oči jsou nejlepší zrcadla - aby ukazovala, ne abychom se jimi dívali. Když jsem se podívala Zmetkovi do očí, viděla jsem dvojí já.

"Zmetku", řekla jsem, "zapomenu na tebe, ty na mě taky musíš zapomenout."
Vygumuju si jeho jméno z hlavy, on má s mým jménem udělat totéž.
Chtěl mi vyhovět a dal se do zapomínání. Pilně a snaživě jako mnich, od všeho odpoutaný, si husím brkem zapomnění zapsal do sešitu moje jméno. zapsal si moje jméno a zase ho vygumoval, obrátil list, znovu mě zapsal, vygumoval a tak  pořád dál.
Snažila jsem se ze všech sil, aby se mi Zmetek cestou domů  vyfoukal z hlavy. Doma jsem se podívala do památníku na jediné prázdné místo  mezi fotografiemi spolužáků.
Zjistili jsme, že zapomenout je něco jako nedýchat. Vtvořili jsme rekord a vydrželi to přes hodinu. 

"Šlo by to trochu tišeji?" požádala paní GPS. "Srážejí se vám v hlavě strašně hlučné myšlenky. Ale dokud je nevyslovíte, nerozumím tomu."
Lidé jsou hvězdy, které prohlásili za neobyvatelné.

Jeho ruce ještě věděly, co jeho paměť vymazala.

Spánek je nejneklidnější duch na světě. Pořád ho musíme ukládat a chlácholit.

Spala spánkem stromů, nejhlubší a nejvíc osvěžující podobou spánku. To však vědí jen stromy a zdá se jim pak, že mají nohy, vystoupí z kůry a jsou pryč.

Když se člověk podívá na pravdu a důkladně si na ni posvítí  - dochází k tomu zřídka, protože se jí člověk většinou na hony vyhýbá -, nezklame ho: drsná, samý šrám a s několika nečekanými dírami.
Z Lieniných dopisů:
...protože není možné tě vyhnat z hlavy, všechno o tobě si poznamenávám. Sešit nosím s sebou jako štít. Chci psát o tobě. Nedokážu psát přes tebe, ulít tě do třetí osoby, protože ty nejsi třetí, ty jsi druhá polovina.

Já nepláču, hledám jen své místo, svůj význam, tak jako tabulka NA PRODEJ v obchodě, kde se prodávají tabulky NA PRODEJ a obchod sám je taky na prodej.

Lidé jsou příliš blízko světu, aby ho zahlédli.

A i tam, kde jsi nebyl, ses přesto dostal, protože jsem tam položila myšlenku na tebe.

Posílám tě do světa, abych našla svět a ztratila tebe. Tak jako Noe v bibli vyslal holubici. Když se nevrátila, znamenalo to, že voda po potopě klesla a země je znovu obyvatelná.
Chybí mi všechno, co jsem nikdy neviděla a nikdy nedarovala.

středa 20. března 2013

nabídka

...kdybyste MĚLI (chvilku otevřených uší, klidné mysli a zavřených očí) ...kdybyste CHTĚLI (zjistit, čemu jsem momentálně podlehla) ...kdyby Vám NEVADILO (že jsou to jen fragmenty písní, které se dají slyšet zatím jen za oceánem), pak : EVIYAN