Z cest(y): Malý report (nejen) z L.

Šišli, myšli,
v Litomyšli,
měli šyšli
šyšlí šjezd.
Šešli še tam
všichni šyšli,
šešlo še jich
šeštšeštšešt!
Dětská šišlanka, kterou jsem ve dvou obdobích svého života zopakovala tolikrát, že mi vydláždila do mysli krystalickou pěšinku.
Vypátrat, kdy bude ten následující, není vůbec snadné, protože sysli, narozdíl od Sokolů, nemají své webové stránky. Co je ale naopak conan-doylovsky prosté, je zjistit, kdy se v Litomyšli slétají maketářští modeláři. A kdo včas ví, může zmanipulovat okolnosti tak, aby mu zahrály do karet.
A tak jsem se téměř přesně po čtyřech letech do překvapivě-ne-královského města vrátila. Poprvé to bylo jen mihnutí se mezi zámeckým pivovarem/výstavou Mezi Bohem a Ďáblem a Portmoneem, navíc přesně limitovaném příjezdem a odjezdem autobusu z/do České Třebové. Z ostatní Litomyšle jsem tenkrát nezažila NIC.
A letos to tedy chtěla napravit. Zvláště, když byla před pár týdny vyhlášena permanentními Lázněmi ducha! Bez tikajícíh hodinek, třeba ani nevyslovených otázek. "Kdy už...?" a s pouhými dvěma nepominutelnými body tulaččina itineráře.Ani logistiku jsem tentokrát nepodcenila, takže jsem PŘEDEM zjistila, že cesta z letiště do ohniska dění nevede jinudy než čtvrtí s poetickým názvem L....Y! Moje pěstovaná poťouchlost okamžitě věděla, že ti z mých přátel, kterým smím a chci psát SMSky, nebudou ušetřeni dalšího z mých potrhlých pozdravení z cest. A zde, prosím, důkaz kardinální, jak říká jistý pán od Kolína:
Kde jinde bych při své už pověstné nahlavupostavenosti mohla prohlídku paměti-hodností začít, než na hřbitově? Ten parádní, městský, se rozhládá kolem stavby kostela svaté Anny, která se nedá popsat jiným, než pateticko-archaickým slovem běloskvoucí. Zářil v předpoledním slunci tolik, až jsem ho nedokázala nafotit tak, abych se za záběr nemusela stydět. Proto vidíte jen jeho kousek v pozadí jedné ze soch Olbrama Zoubka, které zde můžete najít. Tato vzpurná dívenka chrání hrob výtvarníka Josefa Matičky:
Odtud jsem se vydala k prvnímu postupnému obodu otočení, Knihkupectví a antikvariátu Paseka, kde jsem měla domluveno vyzvednutí pár výtisků Ráje ztraceného od jednoho z mých letošních literárních objevů, Ceese Nootebooma. Zatímco pražská pobočka knihkupectví nakladatelství Paseka zůstává o prázdninách uzavřena, tady se mi dostalo ujištění, že budou mít otevřeno, dokud neodejde poslední zákazník! Odolali byste lákání antikvariátu, kde jste pravděpodobně poprvé a naposledy? Já rozhodně ne! Ten nádherný pocit začít u beletrie, písmene A a skončit třeba u regálu s dětskou literaturou! Vytáhnout, nakouknout nebo prolistovat dobrou stovku knížek a každým novým úlovkem proměnovat tu malinkatou hromádečku, kterou si budete moci odnést s sebou. Tahle k nim bohužel nepatřila, přestože jsem tušila, jak velkou radost by způsobila. Tak jsem ji aspoň druhý den, kdy už byla před rukama nenechavýma uklizena ve výloze, alespoň příteli HTO (špatně, ovšem, jak jinak :-()vyfotila:
A po té prodělané radosti je třeba se vrátit zpět na zem - čili trochu se zchladit! Jsme v lázních, takže i o toto je postaráno. Máchadlo v centru je přímo "vystajlované" a cesta k němu může vést nepominutelnou ulicí Josefa Váchala:
A ani ta zbylá dvě máchadla, už s malým písmenkem na začátku, obyčejné trubky, které ústí někde nad drobnou sběrací nádržkou, mi v pozdnějším odpůldni nepřišla k duhu o nic méně. Doteď se nemůžu zbavit dojmu, že v tomhle městě někdo DLOUHODOBĚ chce, umí a může myslet na to, aby se tu dobře žilo. Místním i proklatým cizincům.
I když mi v kapse zbylo akorát tak na vstupné TAM, kam jsem ten den chtělo dojít (a vrátit se v relativním uspořádání zpět, samozřejmě), nemohla jsem pominout hlavní chloubu Litomyšle, místní zámek. Pokochala se exteriérem, se zbabělou úlevou zjistila, že čajovna v Muzeu je pro rekonstrukci přístupové cesty momentálně mimo provoz, takže byl objektivní důvod, proč nemuset ze dna batohu vytahovat drobečky statečnosti a odvahy a vyřídit pozdrav a pak už podle mapy, kterou mi laskavě věnovali v knihkupectví, zamířit severním směrem k vesnici Osík.
Cestou se ale rozhodla neminout kostel, kterému místní říkají "nový". A jistě tím nenarážejí jen na nedávný datum vztyčení glajchy. Kostel církve československé bratrské je opravdu současnou stavbou, prostou v liniích, ale hlubokou v symbolice. Stavbu architekta Zdeňka Fránka důkladně prozkoumala dookola, druhý den se dovolila krátce nakouknout i dovnitř. Skutečné místo Ducha. Možná ho dokážu docenit i proto, že mě kamarádka Pavla naučila vnímat pohledový beton jako rovnocenný umělecký materiál. Šarovy - tento kostel a vnitřní dostavba Arcidiecézního muzea v Olomouci, tři vrcholy pomyslného trojúhleníku.
To White Gallery, kam jsem přes kopec zamířila, je zase stavbou, která mi odkazuje k pomníku vděčnosti. Jistě, je to Tádž Mahál "jen" v možnostech a měřítku českého nekomerčního umění, ale o ten zážitek se opravdu nenechejte nikým připravit. Bílá stavba uprostřed paloučku, na který by se vešla jedna golfová jamka anebo osm tančících víl, má svého bláhového ochránce před domkem s původním ateliérem Ludmily Jandové:


Jejímu synovi Martinovi bylo líto, že její grafiky nejsou uloženy a vystavovány v nějaké veřejné galerii a tak nechal architekta Jiřího Krejčíka postavit své mamince White Gallery.





Tak půvabnou, že jí odpouštím i ten anglický název a web. Vnější "ochoz" depozitáře slouží jako výstavní prostor pro jiné výtvarníky a v době, kdy jsem tam směla být já, byl na pořadu součásti Smetanovy výtvarné Litomyšle výstavní soubor kopií studií Františka Kupky k obrazu Okolo bodu. Zas až tak takový odborník nejsem, abych je docenila, ale šlo mi o něco úplně jiného. Tím, že jsem mohla galerii, která je jinak mimo dosah mých běžných tras, navštívit, jsem si v hlavě vystavěla patřičný kontext k (téměř) každé další instalaci. Bude stačit zavřít oči a promítnout si "na" něj, co se tam vystavuje a kdo se chodí dívat. Jako třeba právě teď, s právě probíhající výstavou mé milované Adrieny Šimotové.
Cestu zpět už jsem mohla poučeně absolvovat bosky přes přilehlou louku a nohy, už trošku naběhlé kilometry a horkem, si vykoupat v krásném rybníku.


A pak už jen zpáteční cesta na letiště...abych ráno mohla vyrazit znovu.

Ve vnitřním městě se zastavila u vášně prý vzbuzující Neviditelné veže už zde jednou zmíněného architekta Zdeňka Fránka:


Sama byla nadšena tou pokorou, se kterou se k historickým stavbám přimyká a jak se skromně schovává v jejich odrazech. Jen zpětně lituju, že jsem si netroufla dovnitř. Ono, občas je přece jenom potřeba stisku ruky a mrknutí oka znamenající: "Jdeme? Jdeme!"

A přes zámeckou zahradu, se scénkou trhající argumenty prudérních dotčenců nahotou Plavců Zoubka st.


či puristickou abstraktostí jiného Zoubka, Jasana,


prošla celým městem a hlavu si mohla vykroutit hned za několika zdá se naprosto rodinnými domy.
Kruhy dokáží uzavírat jen tvůrci, já si pořád ještě musím vystačit s návratem pod výchozí bod s posunem o jednu úroveň. Ze hřbitova na hřbitov. Z opečovávaného návrší do zapomínaného dolíku. Na třetím "konci" města, neoznačený, neudržovaný a naštěstí pro mě jen symbolicky zamčený židovský hřbitov. Místo, kde se dá jen mlčet&myslet:
Zpáteční cestu zvolila raději vně města, protože oboustraně bezpečnější bylo nikoho nepotkat. Kdyby byl rybníček v blízkosti vychozího bodu neobsazen, mohla jsem se pokusit všechnu tu horkost a hořko-sladko-bolnost spláchnout, takto se ale opět všechno zažralo dovnitř. Spolehlivá cesta k destrukci sebelítosti. Můžu si za to VŠECHNO ZASE SAMA, dobře mi TAK!

Komentáře

  1. Trošku jsem se vyděsila, že jsem mu zase zvrzala jméno, ale naštěstí...ještě na tom s tou vzdělavatelností nejsem tak úplně marně. Možná, že je dobře, že v českých překladech vyšly pouhé tři knížky, nehrozí zevšednění, omrzení, vyčtení, vypsání. Ale stejně se těším, že ještě nějaká příjde :-)
    Díky, Henry, oplatím...¨
    S.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

S.Zhlédnuto: Zachraňte Edwardse (Dagmar Smržová, Febio, HBO, 2010)

Z cest(y): Rešovské vodopády (věnováno nejneočekávanější telefon-zvednuvší ježbabce posledních dní - Vti)

Milý deníčku...(3)