neděle 15. ledna 2012

Z cesty: Po roce na svých nej... místech

Po 54 týdnech roku, který na rozdíl od toho preclíkovského nemohu při nejlepší vůli nazvat emfatičtěji než poučným, jsem se dnes dostala do míst, která jsem přijala za svá. Na Šarovy na Křížovou cestu a na Salaš ke Kapli I.
Konečně totiž trošku zamrzlo a já mohla vyplnit své kamarádské právo donést ke Kapli I svíčku, kterou na mezivánoční slet ježbabek přinesla má milá Vti. Kdybychom se tam vydaly přímo v ten sletový den, jak jsme původně chtěly, vrátilo by se domů 5-7 blátvých koulí v rozpětí 8 až (už se neříká) let.

Ale dnes bylo jasné, že je ten pravý den už od brzkého rána. Lehký poprašek sněhu, slunkem se občas protrhávající obloha, teplota okolo nuly. Abych to zvládla v mezičase mezi obědem a tmou, musela jsem se nechat přiblížit jediným autobusem, který tím směrem z M. směřuje. Na točně nahoře nad Prohledem se mnou z autobusu vystoupil mladík v zelené bundě a zamířil na hřebenovku stejně jako já. Ale byl příliš mladý na to, aby se nevyděsil, co po něm ta stará bréca chce, tak Vám tohoto poutníka putujícího k jihu mohu představit pouze zpoza buku vyfoceným záběrem.

Na otevřené pláni sice foukalo, ale byla jsem správně cibulovitě oblečena, narazila si na hlavu kapuci a omotala se červenou šálou, takže to šlo, šlo jít. A za malou půlhodinku jsem už stála u prvního, tedy XIV. zastavení. Vždycky chodím proti směru, proti smyslu...

V jednom z křížů zůstala z loňských, ne už předloňských!, vánoc improvizovaná lampička. Naštěstí i se zbytkem nedohořelé svíčky. Vytáhla jsem sirky a jala se zapalovat. Asi po 5 minutách a 38 neúspěšných pokusech jsem si zpětně uvědomila, jak VELKOU nevědomou pravdu jsem měla, když jsem se doma loučila se slovy: "Tak půjdu zase sama, já se mám" poté, co ani jedna z holek se mnou vyrazit nechtěla. Být tu někdo se mnou, měl by námět na chaplinovskou grotesku. A jak včera při udílení cen Filmové akademie prohlásila paní Věra Chytilová: Rrrežírrrovat může každý...!
Ale pak se přece jenom podařilo:

Na švestce u sedmého zastavení rostl malý trs jmelí tak nízko, že mi stačilo stoupnout si na špičky a ... bude mi zdobit babiččino černobílé srdíčko po celý tento rok:

Větev-trezor "Veroničina" zastavení už je bohužel minulostí, zůstávají jen ostré třísky a kapky krve změklých šípků:

Čím ten smutek obměkčit? Sametovými lusky vistárií, které kradu na sousedovic plotě a nosím je pak po kapsách zimního kabátu:

Největší překvapení mě ale čekalo uvnitř IV. zastavení (pro obeznámené: u zelené chatky s lavičkou a stolkem). Někdo natřel vložený plát železa stříbřenkou a svrtal červený plastový obal na hřbitovní svíčku se stříbrnou kovovou podložkou.

Kdo? Kdy? Proč? A co bude příště? Vytesá někdo do pohledového betonu barokního andělíčka?
Ale už je třeba vydat se k vlastnímu cíli. Dotazem u i v neděli pracujícího šarovčana (samozřejmě, že jsem si na těch pár vteřin sundala kapuci) jsem našla nové napojení na polní cestu a díky tomu mohla pozdravit úplně všechny nedávno vysazené maličké hrušně původních odrůd.
Vlastní Kaple I přidala ke svým už objeveným (a zde popsaným) funkcím rozcestníku, orientačního bodu, modlitebny, kolébky funkci další! Stala se zdí nářků:

A na takovouto výzvu se nedá nezareagovat. Že inkoust z plechu spolehlivě smyjí nejpozději jarní deště, je experimentálně ověřeno:

A pak se vše rozjasnilo sluncem a nastal okamžik dlouhých stínů:

Důkaz, že mise byla úspěšná, tedy až na to, že tuto svíčku už musí zapálit příští poutník s pohotovějším ohněm:

Domů jsem se vracela doprovázena těmito pruhy:

Dorazila. Živá, zdravá (ověří příští dny), zmrzlá.

Večer pak Na plovárně s Dilhanem C. Fernandem. Jeho slova o nevinnosti čaje bych mohla poslouchat ve smyčce.

pátek 13. ledna 2012

ALERT: Daniela Fischerová - Nevděčné děti

Jak se každým dnem vzdaluji své programátorské minulosti, tím více na ni s láskou a lítostí vzpomínám. A protože jedním ze stříbrných pravidel dobrého programátora je zásada psát kód tak, aby byl opakovaně použitelný v různém kontextu, i já tu odkazuju na svůj dřívější text. Ne proto, že bych snad propadala jakési ješitnosti nebo dokonce potřebě sebezviditelnění, ale proto, že ona rozhlasová hra, které se můj zápisek týká, bude v příštím týdnu reprízována. Přesně: ve čtvrtek 19. ledna od 20:00 v rámci cyklu Hra pro tento večer, podsekce To nejlepší z Prix Bohemia.
Takovéto perly stojí za to poslouchat POKAŽDÉ, když je člověku dána příležitost.

sobota 7. ledna 2012

Vyposlechnuto: CD Ať se dobré děje - Szidi Tobias (Studio Dva, 2011)

Posloucháte Rybu v létě?


Vánoční čas má svou tradiční hudbu: koledy, Rybovu českou mši vánoční a ... speciální vánoční alba interpretů napříč hudebními žánry. Se svým celkově pátým albem Ať se dobré děje se k této velmi specifické kategorii přidává slovenská šansoniérka a herečka Szidi Tobias. V rozhovoru pro vltavský kulturní magazín Mozaika přiznala, že se tak stalo na přání producenta Michala Hrubého, protože ten údajně "vánoce miluje". Hrubého Studio Dva má velkou zásluhu na tom, že Szidina kompletní diskografie je v České republice komfortně dostupná. Kromě posledních tří desek (Pod Obojím (2008), Do vetru (2009) a Ať se dobré děje (2011)), které již produkovalo, dokázalo totiž reeditovat i první dvě CD (Divý mak (2000), Punto Fijo(2003)), vydaná původně u jiných vydavatelství, která ale byla rozebrána a původním vlastníkům práv je asi cizí pojem "pomalé peníze".

Na skutečnosti, že toto album vznikalo na zakázku, by nebylo nic nebezpečného. Dějiny klasické hudby nás učí, že tohle býval v minulosti převládající přístup autorké tvorby. I z bookletu nového CD bychom mohli zůstat ukolébáni, že vše je na dobré cestě. Tvůrčí duo Milan Vyskočáni - Peter Lipovský jako téměř výhradní autoři, slovenská muzikantská elita v doprovodné kapele. Szidin krásně temný hlas se také nezměnil, ale ...

Polovina písní na novém CD zazněla v prosinci na scéně pražského divadla Hybernia a na bratislavské Nové scéně v rámci muzikálu Vánoční koleda, který režíroval Ondřej Sokol. A v tom je právě onen problém. Velká produkce na velkém jevišti vyžaduje velké prostředky, rozmáchlá gesta. Proto tedy, když klenutá melodie, pak podepřená lesem smyčců a dramatickým pianem. Když tradiční Tichá noc, pak s dětským sborem. Když rómská koleda, pak s echt cigánským výkřikem na konci.
Neuralgický bod alba je přímo vykreslen v písni Já bdím: "pán v agentuře" má přesné požadavky, co se musí stát než přijede "Coca-cola vlak". Anebo ještě jinak, v písni Zimní noci: zde se žena, marnivá natolik, že neváhá svému milému vyjmenovávat jednotlivé části svého těla a vynucuje si ujištění, že "líbí se mu ještě", protože "o tu hru jde a o nic víc", se nespokojí s jednoslovnou odpovědí a dožaduje se (samozřejmě mimo záběr :-)) souvětí, přívlastků a přirovnání. Analogicky většině písniček na tomto CD jako by nestačila prostá krása a vrší na sebe ještě aspoň jeden příčesek, sámeček nebo flitr.
Ovšem autoři i interpretka jsou si podle mě přesně vědomi toho, že jejich cesta vede úplně jinudy. Porovnejte, jakého účinku dosáhnou s "pouhou" minimalistickou pártónovou melodií nad tichounkým cimbálem Marcela Comendanta, metličkami hranými bicími a jednoduchou flétnou (V listí). Stačí položit důraz na přirozenou krásu slovenštiny a do světa zašeptat podmanivé: "nebom letí kŕdeľ husí a o tom všetkom gágajú si..."

Ani na okamžik nepochybuju o tom, že ti, kteří Szidi Tobias, krásu jejího hlasu a písniček objevili teprve s tímto muzikálem, budou cédečkem nadšeni a hlasitě a ochotně si jej budou kupovat, aby si domů odnesli alespoň závan onoho prvotního zážitku. Ovšem ti, kteří znají Szidina předchozí alba (a mají rádi písně typu Obrázky o láske, Idylka, Tiene nad krajinou Arles nebo třeba písně zpívané některým se Szidiných spolupracovníků - Pred obrazom Fridy Kahlo) anebo její přispění v horáčkovských projektech (třeba nádherně významově rozeklaný animovaný klip Cyrila Podolského k písni Na hotelu v Olomouci) a znají tedy Szidi v neučesanější, nejednoznačnější vizuální, hudební i textové podobě, si musejí dobře rozmyslet, zda budou chtít tuto vánoční vypucovanost pouštět i v okamžiku, kdy svá okna a duše opět osvobodíme od svátečních přizdobení. Anebo si raději počkají na příště. Další příležitost na sebe prý nenechá dlouho čekat. Na jaře by do české filmové distribuce měl přibýt film Meruňkový (v originále Marhul'ový) ostrov. Film, jehož scénář napsal Peter Lipovský napsal pro svou ženu-herečku proto, aby nebyla smutná z toho, že nebyla vybrána v castingu na roli do filmu světoznámého režiséra. Tomu se, milí muzikáloví přátelé, říká neokázalá láska.

úterý 3. ledna 2012

Josef Škvorecký

Včera večer jsem končila mail kamarádovi prosbou:
Kdybys během dne našel nějakou podpůrnou, štěstípřející myšlénečku, byly bychom za ni obě vděčné.

Odpověď přišla obratem:
Zítra zde bude hořeti svíčka, ano? Tedy odpovím si na otázku sám: Ano!


Trošku mě sice zarazila ta forma myšlenkové podpory pro den, který má nadějeplnou možnost radikálně změnit směr jedné cesty. Svíčky totiž rozsvěcíme jen na dortech
(a L. dnes narozeniny nemá), u stromečku (vánoce máme čerstvě za sebou), anebo jako vzpomínku za člověka, který se právě nachází v mezisvětí. Ale říkala jsem si: nebuď hnidopišská, třeba platí Jiný kraj, jiný mrav!

Jenomže, bohužel, ta svíčka už zase hořela správně. Odpoledne se zrovna lámalo do tmy, když jsem si právě díky Slávkovi přečetla, že život se opět rozhodl škrtat na tom nejcennějším konci seznamu.

To, co znamenal Václav Havel na poli naší mezinárodní/mezilidské reputace, to představuje Salivarové a Škvoreckého vydavatelství '68 Publishers pro českou literaturu a spisovatele.

Čím včerejšek skončil, tím dnešek začal.
To je xxxxx. A ten byl, je a vždycky bude nespravedlivý.
Spravedlivá je pouze a jen xxxx. Viděná z neosobní dálky.

neděle 1. ledna 2012