úterý 20. prosince 2011

Hana Andronikova

Tak jedna smrt nestačila. Dnes ráno zemřela spisovatelka Hana Andronikova. Bylo jí 44 let.
Její poslední knížku mi doporučila dívka, jejíž tipy se rozhodně nevyplatí přehlížet. Když jsem "Nebe nemá dno" dávala z rukou, byla jsem ale paradoxně ráda, že R. právě neměla službu u pultu. Asi bych jí "za provozu" nedokázala říct, co ve mně ta duhová knížka zanechává. Jak jsem ji nedokázala číst jako beletrii, jako fikci, že jsem ji od prvního do poslední písmenka brala doslovně, jako osobní zdůvěření. Slovům já věřím a tak mě ani nenapadlo pochybovat nad tvrzením ze záložky: "...dnes je zdravá...". Anebo jsem zase jenom nepochopila, že ono DNES znamená právě jen 24 hodin rozdělených napůl vteřinou, kdy byla ta věta napsána?

Sbohem, Hano, ať je Vám kvantová fyzika milostiva i tam, kam jste se vydala tentokrát.

neděle 18. prosince 2011

Václav Havel

Měla být vánoční. Svíčka, darovaná jedním z mých nejbližších lidí. Teď už ale musí hořet. Za Vás, Václave Havle. Už navždycky mi Vaše jméno instinktivně vzplane v hlavě, když uslyším sousloví "náš prezident".

Od okamžiku na pódiu na Lipnici po snímky z Vašeho setkání s jeho svatostí dalajlamou.

Každému jeho nebe. Nebo tedy přesně: Květa Legátová nazvala tu ze svých rozhlasových her, na kterou právě myslím, Nebe pro každého. Jaké je to Vaše, nepochybuju ani na okamžik.

sobota 17. prosince 2011

Vyposlechnuto: Markéta Irglová - Anar (Anti records, 2011)


Markéta Irglová psala texty svých písniček v angličtině ještě když žila v rodném Valmezu, nikoho tedy nemůže překvapit, že se toho nevzdala ani na svém prvním sólovém CD Anar. Proč by to taky dělala, když její po světě rozprostřené publikum tomuto jazyku běžně rozumí? Ale že o své souvěrce v mateřštině přece jenom i nadále stojí, dokázala jednak krátkým turné, které o několik měsíců předběhlo vydání alba americkou nezávislou společností Anti record, ale i tím, že svolila k jeho tuzemské distribuci prostřednictvím brněnských Indies.
Bude doma prorokem teď, když se v anglosaském světě zdá se na nějakou dobu usadila? To rozhodně ne. Myslím, že rozvrstvení tuzemských názorů na její tvorbu a projev se tímto albem nezmění. Ti, kdo měli její pomalé, romantické písničky plné mladistvých nadějí a víry rádi už dříve, budou přinejmenším potěšeni, kdyby už jenom tím, že ji zde mají na souvislé a dostatečně dlouhé ploše. Naopak ti, co jí už dříve nemohli přijít na jméno, podpořeni třeba tím, že se při příležitosti onoho jarního turné objevila (musela objevit?) v televizních pořadech, které s muzikou, natožtak dobrou, opravdu nemají nic společného, ze svých často až militantních názorů určitě nesleví. Paradoxní je, že oba tábory mají naprosto shodný důvod:
Markétin styl se totiž nezměnil, spíše ještě jasněji prokreslil. Její písničky jsou vystavěny na třech konstantách: charakteristickém hlase (není nijak širokospektrální, občas v tišších a hlubších pasážích přechází skoro až v rozechvělý šepot, jistěji zní ve vyšších polohách), klavírním doprovodu (téměř všechny písničky akordy klavíru začínají a okolo jeho zvuku se ostatní nástroje vinou po celou dobu) a důrazu na promyšlené vrstvení hlasů (závěr písně let Me Fall In Love, a vůbec většina dvojhlasů s druhou zpěvačkou Aidou je nádherná).
Z alba ční především ty skladby, které se s tímhle pevným základem nespokojují a přidávají ještě něco navrch: We Are Good složitější rytmus, Crossroads výrazně upřednostněný zvuk perského bubnu daf, na který hraje Aida Shahghasemi, Go Back nádherné dechy, Dokchtar Goochani (to není Markétina autorská píseň, ale perská lidová, jejíž zařazení jako by pečetilo význam setkání Markéty s Aidou) exotickou melodiku a text v jazyce farsí.
Písně jako Your Company,Wings Of Desire, Only In Your Head, For Old Times‘ Sake nebo instrumentálka Last Fall jsou pro mě přímými pokračovatelkami the Swell Season, Markétiny spolupráce s Glenem Hansardem.
Je více než sympatické, že celé album je legálně a v plné délce k poslechu přístupné na stránkách magazínu Paste ještě i teď, více než dva měsíce po vydání.
Závěrečný holčičí smích, kterým končí poslední titul Now You Know berme jako příslib, že se Markéta zase nebere až tak příliš vážně, jak je jí občas podsouváno a že si je vědoma nebezpečí, že kdyby udělala ještě další dva až tři kroky směrem k líbivosti, mohla by se ocitnout až na území vyššího populáru. Nebo to jenom mně rozdýchaný konec The Divine Timing evokuje Orinoko Flow irské krásnohlásky Enyi?

Tak jako chuť granátového jablka, které dalo albu jméno i obrázek perské malířky Nahid Hagigad na titulu, nepoznáte, když si jednou kousnete a rozžvýkáte jej i s vnější a vnitřními slupkami, ani opojnou chuť tohoto alba neodhalíte, když si je jednou poslechnete jako kulisu na pozadí každodenního šrumce. Chce to trošku trpělivosti, věnování dostatečné porce jednoúčelového času na to, aby se od sebe oddělila jednotlivá zrnka zkrystalizované lahodné průsvitnosti a možná budete sami překvapeni, jak moc uší i duší se dá z jednoho takového plodu podělit.

pátek 2. prosince 2011

Vyposlechnuto: CD Divozemí - Circus Cermaque (Indies Scope Records, 2011)


Nebát se nejít s dobou

Se špenátem a cirkusem je to podobné jako s písničkami Jakuba Čermáka. Buďto je to v dětství zadřený přízrak, který už vám nikdy nesmí na talíř resp. uřvaná okresní šmíra týrající zvířata anebo ve vás z prvních setkání zůstalo něco možná nepojmenovatelného, co vám ale dovoluje odpouštět, že zrovna tentokrát na vás zbyla ta zkaramelizovanější část ode dna kastrolu nebo že akrobatce ujíždí oko na punčoše.

Tím nejvýraznějším na Jakubových písních jsou jejich texty. On je totiž především básník. Ne(jen) proto, že vydal několik sbírek poezie, ale mimo jiné pro cit k použití ani v mluvě, natož tak v písňových textech, ne příliš frekventovaných slov: žmolky, magma, vitráž, nevolky, úlitba...
Dalším důkazem jsou zvukomalebné pasáže: " ve zdech/ nevím kam vést dech" nebo "nad ránem na drátě kráká". Nebo metafory: "jen nebe zůstane černé svisle/s kterým jsme svázani svým dechem na uzel/a snad nás uchrání/od chtěných kouzel/ a nechtěných zel". A kdo by ještě pořád nevěřil, pak je tu deklarovaný vztah k sobě ("ne, ještě nedovedu vejít do dne, ne, jenže ještě nesvedu být málo, ještě je ve mně hodně, ne") a světu ("že nejsou systémy, ale jsme vždy jen my, tak nesu i já kus viny na každém smutku světa").

V písni Palach, která byla vydavatelstvím Indies zvolena jako ta lákajicí (kdybych chtěla být hodně zlá, napsala bych radio-singl, ale já nechci) je vztah k jazyku vyjádřen explicitně:

Neztratit pro pud
ze zřetele
kód k jazyku
který byl zmaten
ale je dál plný zkratek k ráji

A toto všechno je rozpuštěno do hudby a zpěvu, který možná není nijak technicky dokonalý, ale představa, že by natolik osobní texty mohl zpívat někdo jiný, než jejich autor, je naprosto absurdní. Není to ani alternativa, ani folk-rock, ale klasické písničkaření s pomocí hudebně i lidsky spřízněných muzikantů. Nedejte se odradit úvodní flétnou, jak z besídky v lidušce nebo nedělní pohádky, a dopřejte sluchu celé kapele, hned to bude o několik stupňů lepší. A pokud se nechytnete na úvodní Čtvrtý máj, vydržte ještě na druhý Stříbský mlýn (s krásnou kaskádou dlouhých samohlásek v prostoru zespoda vymezeném klávírem a zvrchu violou ve střední části):

jako vodě
která dravá
vystoupila ze svých břehů
a teď do země se vsává
a mění svůj neklid v něhu

protkává se ke kořenům
hedvábný plášť k režným nitím
samou horkou láskou k žití
(v)dává se na sedm stehů

jako vodě, jako sněhu,
jako očím
v kterých celé dějiny
jak v těsné cele
mačkají se do příběhu

Ale když nebude ani rytmicky nádherně rozf(r)ázovaná střední část Portské tou poslední z pověstné trojice, pak asi v muzice hledáte něco jiného než se zde nabízí. Přestože já už podruhé našla, dovolím si výtku. Obešla bych se bez časté doslovnosti v aranžích. Všechny ty konkrétní zvuky vody, ptačího cvrlikání, dusotu kopyt, frkání, chrochtání, otvírání dveří, cinkotu lahví, druhý hlas ruštiny v písni Vodka, podtónové pískání v Holubí modlitbě atd. mi připadají zbytečně popisné, jdoucí naprosto proti duchu poetiky textů a poezie vůbec. Ale pod albem je podepsán Circus Cermaque a ten to tam chtěl mít právě tak a nejinak. Posluchači tak zůstává klasické dilema: ber anebo nechej být. Já tedy beru, už jenom proto, že na té hlídce stojí i za mě, okoralou:

U stínu Marie panny
držet noční hlídku
za ty, v nichž zlá přání
uvízla jak v sítku
a bobtnají za deště...

Jinak ale kapelní doprovod není vůbec špatný, i když tradičnější než u Cermaqueovy prvotiny Dům slzí. Líbí se mi především ty klavírem resp. klávesami hnané (Čtvrtý máj, Divozemí) a/nebo ty s výraznými basovými figurami (Lorca, U stínu Marie panny, Znamení Fénixe).

Divozemí nebude znamenat žádný přelom v české hudební historii, ale připadá vám málo být o jednu otočku časové spirály výše pokračovatelem raného Nohavici (v písni Krkavec se sice tvrdí, že "je daleko do Ostravy", ale do Českého Těšína se mi zdá, že ne), Zuzany Navarové (anebo kdo jiný to začal běžně míchat jazyky v písních?) nebo Tara Fuki (to jsem se ale jen možná nechala povrchně svést měkkou polštinou hostující Beaty Bocek v písničce Měsíc a voda). A kolik českých (i když jen stopových) hiphoperů nám ukazuje, že jejich oborem řešení nemusí být jen chrlená zloba, vztek a vulgarita?
Muzika pro ty, kteří dokáží věřit tomu, že "doposledka stojí za to vlídnost, něha, odpuštění" .
Písničky od těch, kteří nemění svět v Divozemi jen pro sebe. Aspoň na tu poslechovou chvíli.

sobota 12. listopadu 2011

Přečteno: Miroslav Fišmeister - Ten stolek je nízký! (Petrov, Brno 2005)

Co je to za sílu, která člověka má (kdo by byl schopen mi napovědět správný tvar nedokonavého vidu slovesa "přimět"?) k tomu, aby si četl, když nemusí?
Neumím odpovědět lépe, než že je to jedna z forem pokusu o utišení zvědavosti. Začíná se otázkou "Kdo je vrah?", pokračuje obecnější "Jak to dopadne?" a (aspoň pro mě) končí to netrpělivostí, co se skrývá v zatím nespatřených řádcích spisovatele, jehož psaní a/nebo myšlení je mi blízké.

Měřeno výše řečeným by pak dobrá knížka byla ta, která tuto zvědavost utiší, ale probudí zase jinou.

Čerstvě jsem objevila dílko, které v tomto smyslu může fungovat jako perpetuum mobile. První sbírku poezie brněnského básníka Miroslava Fišmeistera.
Příjemně čtvercový svazek vydaný před šesti lety v rámci edice Nezavedení zahrnuje první tři autorovy sbírky: Láska, Tennant a Lowe; Okna v kapsách mého imaginárního Sheffieldu a Ten stolek je nízký.

Básně jsou to na pohled kraťoučké, ale s dlouhotrvajícím dozvukem.

Básník zapřahá slova do svých linek způsobem natolik svérázným, že možná dobrá polovina mi zůstává naprosto uzamčena. To by nebylo nijak výjimečné, co se mi ale stalo poprvé je, že mi to vůbec nevadí. Že to nekladu za vinu autorovi, ani sobě. Snad je to tím, že jsou tak miniaturní, tím, že jich je tolik, tím, že každá má okolo sebe dostatečný kus volného bílého místa kvalitního papíru, že si dokážu říct: Dobře, tak tedy ani teď ne, ale co ta další?

Nabízím pár ukázek z těch, které se rozezněly mou vlastní zkušeností hned napoprvé:

Přál bych si
hledat rýmy na jméno,
které ti daly květiny
ohromené tvojí krásou.


S každým krokem otiskuje
do vzduchu svůj obličej
Na zem se snáší
posmrtné masky.



Na rub listu
spadlého ze stromu slov
se přilepilo ticho.
Ale zpoza severního zaobzoru
se už přibližuje
vítr.



Ty,
vlajková loď
mého loďstva
o jediném plavidle.



Vzpomeň si na mne, až,
v naplněném větru,
pod kostnatým stromem,
zaslechneš vlny šeptat moje jméno.


Havranovitý cestář roztlouká
vycpaná zvířata na bílé oblázky
Jako své navštívenky je hážeme
přes hraniční řeku
na území nevyslovitelna



Tím, že své smutky umíš pojmenovat,
je jenom zvětšuješ.
Slané cinknutí
ze srdce koruny ještěřího stromu
.

Nepřítomnost.
Skála.
Zkamenělá srdce z ní vytěžená
Ukládají do mechu


V kaluži
voda bez konce



Zelenovlasá voda řeky plyne tiše:
člověku na břehu
v dlaních spí srdce.


Blázniví jak kopce
kroužkujeme hladinu:
já dešťovými kapkami
ty malými slunci


Vydrnkávám si tvůj pohled přes rameno
na nitkách zobrazujících
Trasy lodí které vozí básně


Tvé jméno se s večerem
Rozsvěcí za pobřežními skalami
Ale já ztroskotal už dávno


První tři (přinesli klavír)
si půjčují mne, jenž jsem
starým klíčem k ještě starším cihlám,
a, odemykajíce mnou tvé jméno,
hledají v jeho hlubších vrstvách Y.


Svým smyslem pro přeplavbu
zpobřežňují sníh
Nabídli zelenou stezku
člověku, jenž černobíle vzpomíná
na věci, které nezažil


Nad ústím řeky ukované brouky
racek hladově pozoruje
ryby v našich hlavách
je příliš lehké zvyknout si na štěstí.


Na oraniště přichvátali ptáci
pod spadanými listy hledat stromy


Odmykáš věci, které přicházejí.
Na křídlech podzemní ryby
přichází myš, která
potřebuje zamčít.
To neumíš.
Odchází.


V mramorovém světle
ruka v ruce
V mramorové tmě
růže v růži



A tato je pro mě bezkonkurenční:
Ořechem tmy
jde s louskáčkem v ruce.

středa 19. října 2011

Přečteno: Nicole Kraussová, Dějiny lásky (Argo, 2006)

Ta kniha byla událostí před nějakými pěti lety, ale já jenom výjimečně sahám po třeskutých novinkách. Je mi milejší, když pozapomínám, co se o čem kde psalo a pak provětrávám stránky, které se už nějakou dobu tísnily v normálním nerychloobrátkovém regále. A občas se mi tak potvrdí i jedno ze subtémat této knížky: známá pravda, že na to, co je dobré, není pozdě nikdy.

Příběh je rozprostřen mezi předválečné Polsko, poválečnou Chile a současný New York a má dva hlavní vypravěče. Leo Gursky je starý muž, imigrant, původem polský Žid. Americkou část svého života pracoval jako zámečník, ale v mládí toužil stát se spisovatelem. Pro mě geniálně jej charakterizuje větička, kterou opakovaně pronáší: "A přesto." (v originále "And yet."). Kouzelná je také scéna, ve které se Leo po náhodném okolojdoucím dožaduje potvrzení, že na lavičce nesedí sám. Činí tak sérií otázek, která vrcholí slovy: "Ano" jako protiklad k "Ne"?

Alma Singerová je čtrnáctiletá newyorská školačka, která žije se svým mladším bráškou Vrabčákem a maminkou-překladatelkou a má své vztahové kotrmelce naopak teprve před sebou.

Přesto mezi nimi existuje pojítko(nejprve v nápadu autorky, postupně v mysli vnímavého čtenáře a nakonec...však tušíte :-)): text knihy, kterou Leo napsal pro svou první lásku, ještě v rodném Polsku, a to v jazyce jidiš. Před svým útěkem její rukopis svěřil do opatrování kamarádovi. Nyní žije v předaném přesvědčení, že byl zničen při jedné malé soukromé živelné příhodě.

Almu její rodiče pojmenovali podle hrdinky stejnojmenné, ale španělsky psané knížky, kterou její otec náhodně objevil v jednom jihoamerickém antikvariátu a kterou věnoval své nastávající ženě. Ten vybledlý, pokroucený výtisk se pak časem stal jakýmsi zástupným symbolem celého jejich vztahu. Almina maminka jednou dostane velmi lukrativní zakázku: přeložit její text ze španělštiny do angličtiny pro jediného čtenáře, který k němu má podle vlastních slov velmi osobní vztah. Alma v tom muži vidí příležitost, jak maminku seznámit s někým, kdo by poléčil její smutek, který ji obklopuje po předčasné smrti manžela, a tak začne jednotlivé přeložené kapitoly poprvé pročítat a rozhodne se uvěřit své intuici, že románová postava Almy měla svůj reálný předobraz. Vzájemné hledání a nalézání postav a návaznost jazykových verzí Historie lásky je zápletkou, jejíž pointa se nevyzrazuje. Mně se na příběhu moc líbí to, jak se s každou verzí knihy pojí její vlastní okruh osob, vztahů a tedy i lásek.

Žádná z následných čtenářských poznámek, které román zaznamenaly a které se mi podařilo objevit, neopomenula komentovat matoucí přebal. V textu samotném je možno najít asi tak dvakrát dva řádky, ke kterým by mohla být prvoplánovou ilustrací ona pin-up girl v růžovém oparu, ale náladu celé knížky tedy opravdu neodráží. Ale to vlastně ani mnohem usedlejší (černá, s čtenářkou již zcela zahalenou) obálka druhého, letošního vydání.

Přestože žádná z lásek v románě zmíněných nekončí happy-endem, zůstává mi po dočtení na patře jemná příchuť naděje. Leo Gursky prostě věděl, jak na nespravedlnost života vyzrát ("Naučil se s pravdou žít. Nepřijal ji, ale žil s ní."). Vytvořil si vlastní verzi bariccovského Quinnipaku, kam se uchyloval, když chtěl a potřeboval přežít. A jestli to bezeslovně dokázala převzít mladičká Alma, kterou s posledními stránkami zanecháváme v okamžiku opuštění první láskou, tak třeba i ...


Ukázka z původního textu Lea Gurského Dějiny lásky.
Kapitola první - Doba mlčení

Prvním lidským jazykem byla gesta. Jazyk, který vyvěral lidem z rukou však vůbec nebyl primitivní - vše, co říkáme dnes, se snadno zachytilo nekonečným množstvím pohybů, jaké zvládnou jemné kůstky prstů a zápěstí. Gesta to byla sofistikovaná a křehká, což se odvíjelo z grácie pohybů, které jsme už docela ztratili. Během doby mlčení spolu lidé komunikovali více, ne méně. V zájmu prostého přežití se ruce téměř nikdy nezastavily, a lidé si proto nic nesdělovali pouze ve spánku (a občas ani to ne). Mezi jazykovými a životními gesty neexistoval žádný rozdíl. Práce, když se stavěl dům, nebo řekněme, když se připravovalo jídlo, byla výrazem stejně jako znak pro miluji tě nebo myslím to vážně. Když člověk použil ruku, aby si zakryl obličej, neboť ho vyděsil hlasitý zvuk, cosi se sdělovalo, a když člověk použil prsty, aby zvedl věc, kterou upustil někdo jiný, také se cosi sdělovalo, a dokonce i když ruce odpočívaly, tak cosi sdělovaly. Přirozeně, že docházelo k nedorozuměním. Občas někdo zamířil prstem vzhůru, aby se poškrábal na nose, a pokud zrovna v té chvíli došlo k očnímu kontaktu s milencem, ten si mohl ono gesto neštastně vyložit jako velmi podobné, znamenající teď už vím, že milovat tě je chyba. Obdobné omyly dokázaly lámat srdce. A jelikož si lidé uvědomovali, jak lehce se mohou stát obětí omylu, neboť nežili v iluzi, že perfektně rozumějí všemu, co říkají jiní, měli ve zvyku navzájem se přerušovat a ptát se, jestli vše pochopili správně . Místy byla určitá nedorozumění dokonce i žádoucí, jelikož lidem poskytla záminku, aby řekli: odpusť mi, jenom jsem se škrabal na nose. Samozřejmě, že vím, že naše láska je ta pravá.
A protože obdobné omyly byly časté, postupem doby se gesto prosící o odpuštění vyvinulo v nejjednodušší formu: pouhé nabídnutí dlaně znamenalo odpusť mi.
...
A pokud vám na večírcích nebo při velkých shromážděních či v přítomnosti lidí, s kterými nemáte moc společného ruce místy nemotorně visí na koncích paží-pokud jste na rozpacích, co s nimi, pokud se vás zmocňuje smutek pramenící z poznání, jak cizí je vám vlastní tělo-, je to proto, že si vaše ruce pamatují dobu, kdy byla vzdálenost mezi duší a tělem, mozkem a srdcem či tím, co je uvnitř a co navenek, mnohem menší. Ne že bychom však na jazyk gest zapomněli úplně. Zvyk máchat rukama, když mluvíme, je jeho pozůstatek. Tleskání, ukazování, držení palců-to vše je umění dávných gest. Když se držíme za ruce, připomínáme si napříkad, jaké to je, když spolu dva lidé mlčí. A v noci, kdy je tma a my nevidíme, pokládáme za nezbytné si navzájem gestikulovat po těle, abychom se pochopili.

sobota 1. ledna 2011

PF 2011

Údajné severské přísloví, které se mi momentálně velmi hodí do krámu, prý říká:

"Jednou je nikdy,
dvakrát je pokaždé."

Tak já si tedy v čerstvoroční naivitě budu myslet, že na konci každého dalšího roku najdu na webu jednoho z nejtalentovanějších českých básníků, o kterých vím, text, který jako by chtěl trumfnout všechno ostatní, co si tam kradu v průběhu roku:


znamení fénixe
jakub čermák

volavko, ve snu chtěl bych mít tvé oči
a vidět zblízka řeku plnou ledu
šedivé magma, střežené jen stromy

kdyby se ti však měl oplátkou zdát sen
v kterém bys o svět vadila mým pohledem
raději zavřískej a sama se probuď

v někoho měním se
hlava mi spadla na dlaň
rudého fénixe

zahlíd jsem u zrcadla
a druhá hlava, skoro stejná
na mém krku usmála se
a řekla mým vlastním hlasem:

kde hraničím já
a kde začíná vlk?
kde začínáš ty
kde volavka
kde končí smrt
kde život
a proč jsem náhle zmlk?

v někoho měním se
hlava mi spadla na dlaň
znamení fénixe
zaschlá krev z prostěradla

zas ve mně chvíli zbude láska
jako černá stopa ptáka
v prašanu na šedém ledu
ale už ho slyším praskat
už se sběhly děti před dům
že slyšely vodu sebe samu plakat
že v jezu pod ledem je duch
a v nás byl možná taky
jenom s ním mluvit nesvedem
a tak si někam odběh

my zatím baletíme
se svým stínem
nad oblaky

někde je v letu snazší postavit se světu
než sám sobě
měsíc se zase zasek jako naviják
chtěl bych být chvíli skoro ty
ale vlastně nejsem ani já

dva mraky na cestě
krájíme do sebe
dva cizí horizonty

dvě pěší cesty v horách
ze dvou samot
do samoty

a srdce ržají jako koně
které někde právě vehnal
do velkého kruhu ohně

znamení fénixe
blížence bez blízkosti
v někoho měním se
stejně se neoprostím

od úzkosti


Jakub Čermák je ten, kvůli němuž jsem si tento zápisník založila. Tedy samozřejmě ne on jako osoba, ale jeho první oficiální CD Dům slzí. Letos jsem k tomuto zápisníku dostala i akronym. Můj věrný kamarád, čtenář, spiklenec a nejednou-už-jménodárce Slávek zkrátil tu mou složitost jako Pst! A já tu zkratku s radostí a vděkem přijímám i takto, tudy, veřejně.

Ale zpět k Jakubovi: je-li pro Vás vysokou hodnotou autenticita a pocit, že někdo něco dělá jen a pouze pro Vás, přestože nebudete jediným v publiku přísedícím, doporučuju vydat se na některý z jeho koncertů, ať už sólových nebo v proměnné společnosti přátel, která se schází pod značkou Cermaque Circus. Zažijete něco, co Vám žádný už zavedený umělec nemůže dát: potěšení z toho, že Vám něco vzniká před očima a ušima.

Začátkem tohoto roku Jakubovi vyjde v nakladatelství Kniha Zlín třetí básnická sbírka Stroboskopy. Její přílohou bude i audio CD Přítel holubů s novými písničkami, takže příležitost si jistě najdete. Budete-li chtít. Já ano.



P.S.: Mohla mě minout tvorba člověka, jehož předchozí kapela se jmenovala Šácholan?