pátek 22. října 2010

Vyposlechnuto:Longital - Teraz(Slnkorecords,2010)


Psát o CD ještě v den, kdy oficiálně vychází, by pro ne-novináře byla pěkná troufalost. Ovšem já už v pořadí čvrté společné album dvojice Shina Lo a Dan Salontay poslouchám dobrý týden. Podruhé se totiž bratislavští Longital rozhodli svým příznivcům dát streamově "do placu" novinku v plném znění a ne jen v obvyklých několikadestivteřinových ukázkách. Nezasvěcenému by se mohlo zdát, že takové jednání je přímou cestou do hladu, ale... Možná, že i tohle gesto přispívá k ochotě fanoušků zaplatit si audio či .mp3 verze téhož, přestože na webu si je mohou bez omezení libovolně přehrávat. Jednak tím vyjadřují své uznání jejich originální tvorbě a návdavkem pak získávají krásně graficky provedené booklety. Ten aktuální opět vychází z grafik polského výtvarníka, který si říká Pio. Na rozdíl od puristicky černobílého provedení předpředposledního CD Výprava je Teraz vysláno do světa v širší barevné paletě. Ale nečekejte retušované obrázky jak z lifestylových magazínů. V jednoduchosti, v níž se rozkládá do dalších stran slovensko-anglického bookletu titulní Piův obrázek "500 důvodů k radosti" vidím krásu, prostou, pravou.
O svém vztahu k muzice této dvojice nemusím explicitně nic psát, protože se mi promítl do většiny mých zápisků vezdejších. Za šest let, po které je vyhledávám a poslouchám, plynule přerostli šuplík "oblíbených muzikantů" a stali se (sice asymetrickými, ale přesto) přáteli, na jejichž koncerty nechodím za onou tolik vzývanou zábavou nebo s kriticky nabroušeným dalekohledem/lupou, ale proto, abych se na vlastní oči, uši a dlaně přesvědčila, jak se jim daří a co jim život na cestách za muzikou přinesl. Abych svůj typický nesnesitelný patos zase patřičně cynicky shodila, napíšu že jsem asi ZASE neuhlídala míru své bezpřemýšlivé důvěry: když se na stránkách jejich vydavatelství Slnkorecords před pár týdny objevila nenápadná zmínka o tom, že se nové CD bude jmenovat "Letí, letí" pyšně jsem svůj "objev" šířila a ještě jsem dovozovala, že jistě bude odrážet Dankovu opakovaně deklarovanou náklonnost k letadlům, letcům a létání vůbec. Do chvíle, než jsem v přímém přenosu části koncertu uspořádaného ve studiu olomouckého veřejnoprávního rádia (ojedinělá série Mimo formát) zjistila, že se bude jmenovat Teraz.
Můžu si dovolit ten luxus přenechat kritický rozbor jednotlivých písní hudebním kritikům a napsat jenom souhrnný dojem z osmi písní a kratičkého instrumentálního dovětku, vydýchnutí. Naprosto se shoduju s míněním svého kamaráda Slávka, že v jednotlivých písních člověk narazí na místa, která jako by byla přímými směrníky k dosavadní tvorbě dvojice. Zároveń ale cítím, že se posunuli dál, především v ještě propracovanějším vrstvení vokálních partů, které třeba v písni "Von von" našlapují až téměř k ambientní muzice (Anebo opačně? K textem podrývavé reklamní znělce jisté nejmenované nadnárodní kosmetické společnosti, která jistě má své "lady" i na slovenském území? :-)). Anebo v hned navazující "Drak mrak".
Jednou jsem slyšela někoho z hudebních "producentů" říkat, že ve vinylových dobách se ta píseń,na které autorům nejvíce záleželo, umisťovala jako předposlední na B-stranu elpíček. Jestli tuto dramaturgickou zásadu ctí i dnešní autoři, nevím, ale pro mě se tou nejsilnější písní z Teraz opravdu stala předposlední "A to je všetko?". Možná za to může souběh tehdy panující fáze měsíce, Shinina věnování této písničky při mém prvním vyslechnutí v už výše zmíněném radiopřenosu a mého aktuálního psychického stavu ("... a to je všetko?..."), ale ihned jak byla ta vzduchem šířená část koncertu odpískána časovým znamením, musela jsem si jít na chvilku lehnout. Je pro mě z rodu těch písní, o nichž prý Vladimír Merta kdysi řekl, že ji skutečný umělec musí jednou napsat.
Na veřejných ne-hudebních částech vystoupení dvojice Longital mě fascinuje jedna věc. A to jakou pozornost projevu toho druhého věnují. Jak se vzájemně poslouchají a nejen to, jak se snaží toho druhého zaujmout až rozesmát. Že by se v jejich případě skutečně podařilo naplnit ono zadání, které i třeba já uvnitř sebe cítím, ale které mi do slov přeložila teprve poslední přečtená psycholologická příručka pro nečtenáře? V teorii komunikace se prý tomuto vztahu říká koluze (sic!), ale protože slovník cizích slov vykládá tento pojem značně odlišně, uvedu i verzi laickou: "Hledejte takového partnera, který vám tím, jaký je, umožní stávat se tím, čím chcete být!" Důležitý je ten průběhový tvar, nedokonavý vid - stávat se. Limita v nekonečnu.
V okamžiku, kdy tohle smolím, v Bratislavě asi vrcholí koncert, na němž bylo Teraz pokřtěno. Předpokládám, že rukou mého oblíbence nejjasnějšího Glena Hansarda nebo Mar (Irglové). Parafrázuju si proto pro sebe Václava Hraběte:
"..tak si tu vymýšlím,
tohleto povídání,
abych to nějak vydržela,
bez tebe,
dokud vlastně?..."

A cituju z textu písně Zlatá:
"... ak sa bojíš hl'bky, tak len sama seba, zlatá"

*************************CODA**********************************
Všechny kýče podzimu
Jan Těsnohlídek ml.

          a co chtít víc?
místo takovýho toho

          a to je všechno?

(závěrečná báseň sbírky "násilí bez předsudků")

čtvrtek 7. října 2010

Zůstalo za nehty z prázdnin: Září Zlín-Opuka-8(=Osmička)

(marná a pozdní náhrada nespuštěného potlesku)



V průběhu života si většina z nás shromáždí hrstku cizích argumentů, o které se pak k marnému uvztekání svých pravidelnějších příjemců opírá. K mým nejoblíbenějším patří kdysi náhodně v rádiu zaslechnutý výrok jakéhosi psychologa, že je naprosto "fyziologické", když se člověk na určitém stupni svého posluchačsko-muzikálního vývoje zastaví a všechno, co přijde "pak", už pro něj prostě HUDBOU není...
Dlouho jsem si myslela, že elektronická muzika už pro mě nemá příběh a náladu. Při rodinných generačně-akustických masážích jsem (samozřejmě marně) argumentovala tím, že v téhle muzice neslyším nic než schéma, opakování a studený zámysl. Pak jsem ovšem poznala bratislavské Longital (vlastně tehdy si ještě říkali Dl'hé diely). Duo, které Xi-Di-Nima a Lemur Jazz Mutanta používají z mého pohledu velmi organicky. Jako prodloužení své pódiové čtyřručnosti a současně jako faktor násobící čas v písničkové tvorbě, i když zásadně bohužel ne-radiového formátu (chyba je samozřejmě na straně většiny rádií, ne v Longitalu).
Když se těsně po prázdninách začaly na nárožích a oficiálních i černých výlepových plochách objevovat graficky krásné i když pro mě obtížně vyluštitelné plakátky zvoucí na dvoudílnou součást širšího projektu Prostor Z(I)LINA, něco mě tam táhlo. Něco, tedy zmínka o tom, že do hraní s názvem Osmička budou "angažovány" reálné zvuky z odpolední směny v kovárně Viva, která sídlí v 92. budové bývalého baťovského areálu. Sama jsem se při smýšlení tohoto zápisu uvrhla v podezření, zda jsem nepodlehla sentimentu, protože okolo této budouvy jsem pár let chodila do své první práce a teď jsem tudy skoro každo-pracovně-denně jezdila do té (zatím?) poslední na kole. Ale asi zapracovaly mozkové vrstvy ještě hlubší a starší...
Rozhodně mě ale ani nenapadlo vzdorovat svému přání tam být. A proč by taky, když to byla jedna z mála akcí, na kterou jsem nemusela vyrazit do vzdálenějšího okolí a odkud by se dalo vrátit (v případě MHD nouze) klidně i pěšky.
Dorazila jsem samozřejmě "s vyplazeným jazykem", na poslední oficiální chvíli. A dostala, co nám "normálně" nikdo nikdy nedává. Půl hodiny času NAVÍC. Jestli se skutečně ještě "ladilo" nebo se čekalo na tmu, nebo jestli šlo o to, divákům trošku unavit nohy, nevím a ani nad tím nechci uvažovat.
Než bych došla "do města", mohla bych se rovnou otočit a jít zpět, na čtení očima už lehce pohasínajícíma taky nebyly k dispozici ty správné luxy, nikoho jsem nemusela "bavit" mnou tak špatně snášenými "small talks", takže jsem mohla věnovat tu chvilku jen vydýchání všednodenního dostihu a malinkému úklidu v sobě. A možná právě proto, že jsem se i já naladila, zažila jsem něco, čemu jsem směle přilípla nálepku hudebně-vizuálně-fyzický zážitek roku.
Vlastní produkce začala k radosti těch několika přivedených dětí terénním lovcem zvuku. Zase: jestli ten člověk s podivným, snad ještě analogovým aparátem na zádech, ty zvuky, které se ozývaly po zaťukání na zábradlí, obrubníky, sloupky a jiné rezonanci slibující prvky prostoru, skutečně nahrával nebo šlo jen o mystifikaci, není ani trošku důležité. Tak jako vůbec nevadí, že jsem s sebou nějaké takové zařízení jako ta "figurka" neměla onehdá u Kaple I., když i mé necitlivé uši slyšely zvuk letní po-bouřky vpíjející se do obilného strniště.
A pak už o židli opřené violoncello, jehož silueta na projekčním plátně do té doby tvořila symbol až funerální, dostalo svého obživitele. A začalo téměř hodinové něco, z čehož zpětně nejsem schopná reprodukovat ani kousek melodie, ani tón, ale pocit z čehož mi zůstane do konce mého příčetného času. Kombinace akustického violoncelového partu, zvuků dvou soundsystémů a reálných zvuků "vystrčených" mikrofony před kovárnu v kombinaci s převážně černobílou projekcí industriálních, ale neagresivních motivů (nádherné pasáže s tzv. JéŽetami! Díky, Slávku, za napovězení!)
vytvořila kouzlo. Kouzlo, které navíc díky přízni největšího z režisérů mohlo pronikat do těla páteří. Ve světě už podle svědectví mé neteře existuje cosi jako 4D kina, kde je divák i hapticky v sedačce manipulován podle situace na plátně, ale tady stačilo sednout si na "normální", nevirtuální zem, aby se mu nesimulované vibrace dostaly pod kůži. Kdo byl, ví o čem píšu, kdo nebyl, tomu sice může napomoci třeba nádherná fotodokumentace z oka, rukou a objektivu už i oficiálně oceněného fotografa JSF ABB, ale pořád mu bude něco chybět. V kterémsi videoarchívu (že by u pořádající agentury Hucot?) musí existovat i videozáznam této performance. Za zavřenýma očima pořád vidím kameramana, jak se pokouší zaznamenat kousek toho večera jakoby z pohledu smyčce (a jehož pohyb jakoby byl identický s pohybem onoho kluka, který jedinkrát cvičil tai-či v parku v mé téměř cílové rovince). Ale ani zaznamenání obrazu a zvuku v reálném čase ještě pořád není dost.
Anebo naopak stačí malounko? Ten úsek cesty pod železničním podjezdem byl až do osmého září kritickým místem mé pracovnědenní cyklocesty. Přece jenom je potřeba se tam trošku razantněji opřít do pedálů a vyšlapat to minimální, ale přece jenom převýšení profilu. Ale od té doby, co jsem TAM (tj. na správném místě a ve správném čase) byla, přímo se na těch pár vteřin těšívávám. Ještě nikdy se mi nestalo, že by byla kovárna tichá! A stačí mi zaslechnout bazální rytmus úderů a odfukování těch těžkých strojů a jsem ZASE ZPÁTKY!
A to ani nemusím (protože nesmím) zavřít oči.

Viva la Opuka,
viva la musica,
viva la Viva!

P.S.: Fotografie jsou publikovány s laskavým svolením autora JSF ABB.
**********************************************************************************
Doplněno po téměř roce a půl:
Nikdy se nedozvím, proč publikování těchto videí trvalo přibližně 2 x 8 měsíců. http://vimeo.com/34557468
Jestli v tom nakonec nebude nějaká symbolika...