Z cest(y) + Vyposlechnuto: Karolína Kamberská(26.7.2010, Šachova synagoga, Holešov)

Tuhle jsem zaslechla něco málo z už-sólového repertoáru Karolíny Kamberské a dost se mi to zalíbilo. Když jsem zjistila, že brzy bude hrát v rámci Týdne židovské kultury v holešovské Šachově synagoze, bylo rozhodnuto, že se tam vypravím stůj, co jeď. Táhla mě tam před dvěma lety nasátá atmosféra koncertu Ridiny Ahmed. Tenkrát to totiž bylo absurdně krásné:
Sedím si v synagoze, ukrytá v rohu na plastové židli, obloukovým oknem se dívám na únikové schodiště místního domu pro seniory a poslouchám Ridinu, jak jako přídavek dává spirituál Sometimes I Feel Like a Motherless Child a pak vyjdu ze dveří a tam Ridinin partner na rukou nosí jejich několikaměsíční mimino, které se hlasitě dožaduje svého nezpochybnitelného práva na maminku.

Během dne ustal déšť, slunko vysušilo kaluže, takže jsem se nemusela vázat na veřejnou dopravu a mohla vyrazit na kole. Zpočátku všechno probíhalo v naprostém pořádku. Cestu autem znám, bicyklové nábližky/vyhýbačky hlavní cestě jsem si osahala při cestách za vodou resp. k míškovickému kostelu sv. Antonína(podle návrhu architekta F.L.Gahury, vysvěcen 1927).

Jenomže v Zahnašovicích jsem začala přemýšlet, tzv. hlavou. Ukazatel rozhodně velel „Holešov – 5 km – doleva“. Jenže já si říkala, to přijedu z opačné strany města, od Hulína, když to střihnu naopak doprava, tak přejedu krátký ve 2D rovný úsek a napíchnu se na novou cestu z Martinic. Jo, jenomže krátký úsek z pohledu spolujezdce v autě se od identického úseku v sedle bicyklu liší právě tou délkou. Možná to bylo tím lehkým protivětrem, ale brzy jsem měla pocit, že ta nová cesta přede mnou utíká. A na severním horizontu už známé siluety města Holemoshe. Vždyť tu přece musí vést nějaká polňačka! Ano, sice trochu rozblácená, ale kdyby se mi podařilo projet bez zastavení/podklouznutí, mělo by to i mé supermaketové městské kolo Olpran s úzkými plášti zvládnout. Po zhruba 150 m další levo-pravé dilema. Doprava by to bylo zase k té pohyblivěpískové asfaltce, tak teď pro změnu doleva. Směr by ucházel, ale polňačka končí a já se octnu na břehu čerstvě zregulovaného potůčku s neodolatelným jménem Mojena. Je mi jasné, že bych se potřebovala dostat na druhý (obyčejný, s malým písmenem, ne ten janotovský) břeh, ale furt se mi něco nezdá. Tam, kde by byly vhodné přešlapné kameny, je zase moc prudký výchozí nebo cílový břeh, tak pokračuju dál v bláhové naději, že už to příští místo bude to pro přeskok správné. Chvílemi jedu, chvílemi musím kolo vést, vážně by to chtělo širší ráfky (ach, kde jsi, moje staré dobré červené kolo zn. Genesis? – „v garáži, s přehazovačkou, kterou jsi mi zničila právě ty“ … téměř slyším jeho ublíženou odpověď). Dorazila až k místu, kde už končí pokosené břehy a přede mnou jen křoví, křáčí a mlází. Už není nad čím přemýšlet, na řadě je skok přes potok o kole (podle gramaticko-atletického vzoru „o tyči“). Naučila jsem se v loni u Oder při návratu od Černého jezírka (úžasné místo!). Letošní už druhá repríza proběhla bez kapky vody v botách. Tak ještě jednou a přes cíp vojtěškového pole na násep té cesty, jenž se už nade mnou, všudezpocenou, s potrhanýma silonkama, sukní od kolomazu a ráno bláhově umývanýma botama, smilovala. Pro jistotu (stejně bych nedokázala šlapat rychleji) se na čas v mobïlu raději vůbec nekoukám, ale tuším, že mě tohle zdržení bude stát zahájení koncertu. Na náměstí dorazím, když bije čtvrt, oficiálně měl být začátek v celou. Věžičky oblíbených domů nestačím ani pozdravit (ale u Pythona je stejně v PO zavírací den), z oken nechvalně proslulého cikánského domu muzika zní, ale já jedu za jinou, tak rychle, tuhle cestu už si nespletu nikdy … ještě malý slalom mezi peškyjdoucími a jsem u synagogy. Jsem v jiném světě. Ve světě krásných černých klobouků s kulatým dnem, bílých košil, černých sak, jarmulek. Dámy své vyznání oblečením nepřiznávají (anebo se po nich prostě nekoukám). Stojan na kola je plně obsazený, tak to své jen opřu o rám sušáku na prádlo, kdo by se zdržoval zamykáním, pár schodů a jsem v synagoze… celkem překvapivě zaplněné do posledního zase-plastového místečka. Překvapuje, že účinkující je tentokrát dovoleno stát přímo na almemoru (bimě? tevě?) Zůstávám stát vzadu u pultíku s prodávanou literaturou, rychle cvaknu první dva obrázky,
ale cítím, že svým luzným zjevem (nebo to bude dobrodružstvím na kole získaná neokázalá „vůně“?) kazím knihprodejské kšefty, tak se raději uklidím na židli, kterou opustil někdo, komu se na rozdíl ode mě Karolíniny písničky nelíbily. Dobře vidím, skvěle slyším, akorát všechny fotky budou přepálené, fotit v protisvětle oken i žárovek pořád ještě nezvládám. Navíc, všichni Loudalové z Trousilova naprosto neomylně poznávají, že když zamíří mým směrem, budu to já, kdo se bude cítit provinile, že zavazí a uhne. Takže poposedávám, vstávám, nakláním se a snažím se nepustit přitom v ruce pořád svíraný foťák.

Co napsat ke Karolíniným písničkám? Nic, je potřeba si je poslechnout. Hrála na španělku, dvě písničky zazpívala jen tak a capella. Texty naprosto odrážející mé vidění vztahů a jejich odrazu v holčičí, ne … má taky tři děti … ženské duši, ironie, nadhled, sarkasmus. Naprosto bez rozpaků se přizná, že píseň o beznaději nemá ani moc nacvičenu, protože když se o ni doma pokusí, její nejmladší spustí nesouhlasný jekot. Pro text Madoniny písně si klidně zaběhne do kabelky… žádné hvězdné manýry, žádný přehnaný ostych z vážnosti místa a situace.Těším se na její první sólové CD, mělo by vyjít na podzim. Další program navazuje hned v 19:00, takže nám musí stačit jediný přídavek. Stejně si stěžuje, že jí dochází repertoár, protože ty rychlejší, rockovější by se díky akustickým odrazům od členité klenby staly nesrozumitelnými. Ejhle, na textech jí záleží v první řadě, jak už jsem říkala, můj člověk!

Mělo se pokračovat besedou s Arnoštem Lustigem, ale ten už týden leží v nemocnici s těžkým zápalem plic (ale už se prý lepší), takže na pódiu jsou „jen“ ředitelka Společnosti Franze Kafky Markéta Mališová a spisovatel František Cingr. Povídají (o A.L.) vtipně, přirozeně, zajímavě, ale mě čeká zpáteční cesta (světlo na kole nemám ani jedno) a pak … letos už jsem nasbírala několik hrstí kamínků, ale nepoložila ještě ani jediný. Tak mizím ze synagogy, hřbitov je naštěstí ještě neuzamčený (je přece ten Týden židovské kultury) a na něm jen já. Nikomu tedy nebude vadit, že z chodníčku sejdu do trávy, protože k těm mým oblíbeným malým pomníčkům kolem zdí žádný nevede.
Rozdám všechny kamínky, co u sebe mám (s jedinou výjimkou),
udělám pár fotek náhrobků, které ještě nemám v archívu

a u Šachovy tumby

vložím papírek se svým letošním přáním do kovové schránky, o které si bůhvíproč myslím, že je k tomu určená. Byly v ní ale zbytky svíček… To přání by bylo identické s těmi minuloročními ….kdyby mě před 14 dny nepopadla v papírnictví touha koupit si nejobyčejnější inkoustovou plničku. Tehdy jsem nechápala proč, dnes už to vím, aby první větší déšť ta písmenka smyl a následné teplo jim umožnilo vypařit se tam, kde prý žije? ten jediný, který přání MŮŽE (nikoliv musí) splnit. My lidi jsme v tomto nespolehliví...
Když nasedám na kolo, cítím v kabelce charakteristické chvění. Telefon. „Jsi doma?“Mám si den zapatlat lží, která není bezpodmínečně nutná? Proč? Tenhle výlet je fakticky naprosto morálně čistý. Lokalizuju se, slibuju, že pojedu opatrně a že ihned, jak dorazím domů, ohlásím se SMSkou. Co se v nedospění bere jako omezování osobní svobody, už považuju za projev zájmu a jsem za něj vděčná. Ani po všech těch letech se o mě ještě nepřestali bát a navíc se nebojí mi to nahlas přiznat. O kolika dalších bych to mohla říct?
Nazpět jsem byla už dopravního značení poslušna. Bez problémů dojedu až do Sazovic a tam se (opět!) nechám vyprovokovat vápnem napsanými, metr vysokými písmeny skládajícími slovy NESCHOPENKA!!! Ne, nepojedu po břehu potoka, ještě vyšlapu ty dva kopečky a stavím se na chvilku u Jakuba.Brána je nastavena tak, aby jen pěší prošel, tak se i s kolem nějak proháčkujem, opět zkouším pár záběrů, takhle za tmy jsem svůj oblíbený kostelík ještě nikdy nefotila.

Navíc, je sezóna mečíků (nebo jim po-krylovsku říkáte gladioly?) takže zdobí spoustu hrobů. I ten s bustami manželů Šuterových.
Před pár dny jsem se do katalogu k výstavě jejich snachy Olgy dívala na význam jednotlivých zastavení Křížové cesty. Já, starý neznaboh, totiž nevěděla, k symbolu čeho jsem to umístila své obětiny. Rozhodla se podle zcela soukromého klíče … a to je tedy dobré… chcete lepší důkaz, že amygdala je opravdu nejchytřejší oblastí mozku?
Domů dorazila doprovázena dvojím světlem. Pouličních lamp a úplňkového měsíce (aha, tak už vím, na koho ZASE můžu hodit vinu za svoji citovou nevyrovnanost).
Známá poučka pedagogických psychologů říká, že chce-li si člověk něco zapamatovat, musí si k tomu vytvořit nějaký vztah. Dá se jen tak, bez nikým nechtěné mozkové příhody, zapomenout cesta tam, vlastní koncert i cesta zase zpátky? Jistěže dá, ale proti tomu bylo přeci vymyšleno písmo, ne?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

S.Zhlédnuto: Zachraňte Edwardse (Dagmar Smržová, Febio, HBO, 2010)

Z cest(y): Rešovské vodopády (věnováno nejneočekávanější telefon-zvednuvší ježbabce posledních dní - Vti)

Milý deníčku...(3)