Malé absurdity: Díl první - Dešt(n)íkový
Od té doby, co mám tzv. sociální sítě jako pracovní úkol, pořád přemýšlím, jestli něco nedělám špatně, když tu sázím jeden zápis delší než druhý. A taky ta moje promořenost patosem a odkápávající emoce...prostě nejdu s dobou. Žádá se stručnost a hlavně hláškovitost!
A tak ve mně dnes uzrálo rozhodnutí zavést novou rubriku (sama jsem zvědavá, jak dlouho mi to odhodlání vydrží a jestli se budu schopná vtěsnat do znakového limitu :-))
O deštnících a trhlém (samozřejmě v realitu neproměněném) nápadu
Nejsme v rodině příliš dárkově nápadití (čti: jsme líní přemýšlet), takže je celkem běžné, že se vzájemně ptáme, co by si ten, který je právě v kalendáři zatržen, čili má porozeniny (krásný novotvar, zdůrazňující, že náš aktivní podíl na této životně důležité události je vskutku nulový, © R.M.) přál jako dárek. Existuje ještě mnohem nižší úroveň dárkové pokleslosti, ale k té se nepřiznám ani za nic na světě.
Takže když jsem byla před několika málo lety dotázána, co bych si přála, odvětila jsem, že potřebuju nový deštník, protože ten předchozí, co mi darovala maminka, když jsem odcházela studovat do nejvelkočeskoměsta, už je opravdu okolí nebezpečný, jak z něj trčí dráty všemi směry. "A chceš si ho vybrat sama?", zněla další otázka."Ne, ať mám alespoň nějaké překvapení!" V dalším hovoru jsem vyjevila ještě další dvě přání, aby byl skládací a pokud možno nenápadný.
A tak ... jsem z balícího papíru vybalila deštník pánský, černo-šedě kostičkovaný, o trochu větší rastr něž klasická francouzská kostička. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy a neurazila tak dárce, přece mi vyhověl, jak nejlépe uměl, že.
Stejnako: deštník s sebou nosím sice skoro pořád, ale roztahuji jen v případě vážného nezbytí. Mnohem časteji jsem k potkání v podobě zmoklé slepice, které deštník provokativně trčí z kabelky. Doteky dešťových prstů mám ráda...tedy když vím, že se brzy budu moct převléct do suchého nebo že stejně brzy uschnu.
Ale dnes přes polední pauzu pršelo skutečně provazově, tak jsem šla s tím šedým baldachýnem nad hlavou. A na celkem frekventované komunikační zóně potkala pána, který se skrýval pod deštníkem zářivě růžovým. Dobře jsem se bavila představou, jak by asi zareagoval, kdybych k němu přistoupila a zeptala se: Nechcete si ho se mnou vyměnit? Ale naštěstí (pro něj) nemám odvahu ani k zdaleka rozumnějším a oprávněnějším skutkům, takže zůstalo jen u představ a mého úsměvu. Deštník jsem schovala ale už zanedlouho, to když mi kamarádka potvrdila, že to, co jsem vyhodnotila jako jeden z odpadních produktů mé poněkud zpuchřelé fantazie, je čistá, ničím neředěná pravda. Potřebovala jsem se zchladit resp. nechat omýt.
Závěr: Zatím nejkrásnější deštník, jaký jsem kdy viděla, měl můj ex-kolega. Zvrchu - běžný rodinný holový deštník tmavovmodré barvy...ale uvnitř, tedy na spodní straně potahu...má vytištěna souhvězdí noční oblohy. Jak mi celkem nedělá problém druhým věci nezávidět, tak tohle ti, Bobe, závidím naprosto nepokrytě. Mít v záloze své vlastní nebe a v případě potřeby si ho rozestřít nad sebou ... jó, to by bylo něco...pro Pagandu...
**********************************************************************************
DODATEČNĚ:Už nemusím! Hned jak budu příště...tam...
A tak ve mně dnes uzrálo rozhodnutí zavést novou rubriku (sama jsem zvědavá, jak dlouho mi to odhodlání vydrží a jestli se budu schopná vtěsnat do znakového limitu :-))
O deštnících a trhlém (samozřejmě v realitu neproměněném) nápadu
Nejsme v rodině příliš dárkově nápadití (čti: jsme líní přemýšlet), takže je celkem běžné, že se vzájemně ptáme, co by si ten, který je právě v kalendáři zatržen, čili má porozeniny (krásný novotvar, zdůrazňující, že náš aktivní podíl na této životně důležité události je vskutku nulový, © R.M.) přál jako dárek. Existuje ještě mnohem nižší úroveň dárkové pokleslosti, ale k té se nepřiznám ani za nic na světě.
Takže když jsem byla před několika málo lety dotázána, co bych si přála, odvětila jsem, že potřebuju nový deštník, protože ten předchozí, co mi darovala maminka, když jsem odcházela studovat do nejvelkočeskoměsta, už je opravdu okolí nebezpečný, jak z něj trčí dráty všemi směry. "A chceš si ho vybrat sama?", zněla další otázka."Ne, ať mám alespoň nějaké překvapení!" V dalším hovoru jsem vyjevila ještě další dvě přání, aby byl skládací a pokud možno nenápadný.
A tak ... jsem z balícího papíru vybalila deštník pánský, černo-šedě kostičkovaný, o trochu větší rastr něž klasická francouzská kostička. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy a neurazila tak dárce, přece mi vyhověl, jak nejlépe uměl, že.
Stejnako: deštník s sebou nosím sice skoro pořád, ale roztahuji jen v případě vážného nezbytí. Mnohem časteji jsem k potkání v podobě zmoklé slepice, které deštník provokativně trčí z kabelky. Doteky dešťových prstů mám ráda...tedy když vím, že se brzy budu moct převléct do suchého nebo že stejně brzy uschnu.
Ale dnes přes polední pauzu pršelo skutečně provazově, tak jsem šla s tím šedým baldachýnem nad hlavou. A na celkem frekventované komunikační zóně potkala pána, který se skrýval pod deštníkem zářivě růžovým. Dobře jsem se bavila představou, jak by asi zareagoval, kdybych k němu přistoupila a zeptala se: Nechcete si ho se mnou vyměnit? Ale naštěstí (pro něj) nemám odvahu ani k zdaleka rozumnějším a oprávněnějším skutkům, takže zůstalo jen u představ a mého úsměvu. Deštník jsem schovala ale už zanedlouho, to když mi kamarádka potvrdila, že to, co jsem vyhodnotila jako jeden z odpadních produktů mé poněkud zpuchřelé fantazie, je čistá, ničím neředěná pravda. Potřebovala jsem se zchladit resp. nechat omýt.
Závěr: Zatím nejkrásnější deštník, jaký jsem kdy viděla, měl můj ex-kolega. Zvrchu - běžný rodinný holový deštník tmavovmodré barvy...ale uvnitř, tedy na spodní straně potahu...má vytištěna souhvězdí noční oblohy. Jak mi celkem nedělá problém druhým věci nezávidět, tak tohle ti, Bobe, závidím naprosto nepokrytě. Mít v záloze své vlastní nebe a v případě potřeby si ho rozestřít nad sebou ... jó, to by bylo něco...pro Pagandu...
**********************************************************************************
DODATEČNĚ:Už nemusím! Hned jak budu příště...tam...
Komentáře
Okomentovat