sobota 29. května 2010

Přečteno: Joanne Harrisová - Jiné světy, jiní lidé (Knižní klub, 2005)


Ani si nevybavím, kdy a kým jsem si pořídila svou náklonnost k povídkám. Naopak vím určitě,kdy se k nim vědomě uchyluji: buď ve mně po přečtení nějakého rozsáhlejšího, složitějšího, se mnou hodně propleteného románu zůstává natolik neuklizeno, že nemám kapacitu pustit se do nové dlouhodobé "read-affair" (a přitom svou posedlost psaným slovem nedokážu udržet nakrátko ani jeden jediný den) anebo chci dát nějakému zatím pro mě neznámému spisovateli spravedlivější příležitost přidat se k mým vyhledávaným.

V okamžiku, kdy jsem si domů odnášela povídkovou sbírku Jiné světy, jiní lidé (zase!? Proč takovýto název, když v originále titul zní: Jigs and Reels?) od Joanne Harrisové, jsem se nacházela dokonce ve společném bodě těch dvou situací. Někde na pozadí mi sice probleskla filmová verze její Čokolády, ale ta byla na můj vkus poněkud moc hollywoodsky učesaná, až přeslazená. Přesto jsem to zkusila, ve snaze dopřát si něco lehčího. Vůbec tím nemyslím, že napsat dobrou povídku je snadnější než napsat dobrý román. A vlastně ani čtení některých povídek, přestože jsou skvělé, není zrovna jednoduché (z poslední doby mi to jasně dokázala třeba druhá česky vydaná knížka Alice Munroové).
Ale ta dvaadvacítka zařazená do první sbírky povídek Joanne Harrisové je jednak většinou skutečně jen párstránková, takže se dá oblouk příběhu sklenout na jedno začtení se, jednak si berou na pomoc dvě diamterálně odlišné, ale srovnatelně funkční "zbraně". Nadsázku, ironii, humor místy i černý (Ošklivá sestra, Gastronomikon, Poslední vlak do Dogtownu, Ročník 1981, Ryba, Místo na slunci, Svobodný duch) a na druhé straně hluboké lidské pochopení, až soucit (v původním, nezdeformovaném pojetí; Hope a Faith jdou nakupovat, Čaj s ptáky, Malá mořská víla).
Nevím, jestli je to tím, že své povídky autorka takhle souhrnně publikovala poprvé, a nedokázala je tedy poslat do světa jen tak bez svého rodičovského doprovodu, ale každá z nich je uvedena alespoň pár slovy popisujícími genezi jejího vzniku resp. jiným krátkým dovysvětlením.
To, že jsou některé z nich založeny na obecné známosti výchozího příběhu - ať už pohádky (v případě povídek Ošklivá sestra, Malá mořská víla) nebo filmové klasiky (Snidaně v Tescu) mi nepřipadá vůbec jako snaha přiživit se na jejich slávě. Naopak všechny variace, nebo spíše odražení se od předloh, mi připadají originální a povedená.
Svět, ve kterém žijí hrdinové těchto povídek mi není jiný a na povídkových knihách je osvobozující jejich uvnitř uložené právo nemuset se líbit úplně všemi zařazenými příběhy.
Kdybych měla vybrat jeden jediný, pak by to byla povídka Čaj s ptáky. Nádherná ilustrace známého faktu, že teprve kvůli druhému dokážeme být aspoň občas a na chvilku lepšími, než bychom ve své osamocené setrvačnosti jinak byli:
Připomínal mi ptáka, kterého jsem jednou zahlédla v provinční ZOO. Malý a na pohled jednotvárný, schoulený ve své kleci v rohu, sotva se pohnul, jako by se omlouval, že přitahuje tolik pozornosti. V očích měl jen věk a smutek. Nápis pod klecí oznamoval: Odchován v zajetí. Spatřila jsem ten výraz ve tváři pana Tamaokiho. Tenkrát jsem ho dobře znala, vídávala jsem ho každé ráno v zrcadle, ve své vlastní koupelně. Někdy - i když teď už ne tak často - ho vídám ještě pořád.
...
Pan Tamaoki mi pokynul, abych se posadila a s lehkostí dlouholetého cviku nalil čaj. Byl to nějaký neznámý nálev, nazelenalý a vonící ostrou, pronikavou vůní. Pan Tamaoki pečlivě nalil tekutinu do malých mističek a bambusovým šlehačem ji zpěnil. Chutnala tak, jak voní posečená tráva: teple a kouřově zeleně. Čas od času na mě pan Tamaoki kývl a usmál se. Žádnou konverzaci nezapřádal; předpokládal jsem, že jeho angličtina nestačí na udržování nenuceného klábosení. Ve vzduchu mezi námi poletovala zrnka prachu. Poprvé v životě jsem se cítila s nějakou jinou osobou zcela uvolněně, v tichu.
Konečně se pan Tamaoki zvedl s úsměvem zamířil do kuchyně a otevřel dvířka lednice. Pokynul mi, abych se šla podívat. Následovala jsem ho.
Skříňka byla plná ptáků. Oranžových, žlutých, zelených, šarlatových. Voliéra ptáků všech představitelných tvarů. ... Všichni byli tiší a strašidelně nehybní.
Když jsem se podívala znovu, uvědomila jsem si, že je to zelenina, kterou každé ráno v půl šesté doručovali pod moje okno, teď vyřezaná a poskládaná do těchto složitých vzorů. ... Muselo tu být více než sto řezeb ze zeleniny, každá pečlivě uložená na polici, čekající, až ji pan Juzo Tamaoki přenese do košíku a odnese jako ozdobu na mísu jasmínové rýže nebo zázvorové krevety, kde ji možná bude krátce někdo obdivovat, nebo si jí spíš ani nevšimne...
Tak tohle bylo tajemství pana Tamaokiho. Tahle voliéra magických ptáků. Společnost, možná, pro někoho, kdo vyrostl v zajetí. Hleděla jsem na ně s údivem a radostí. Snoví ptáci, neschopní létat, bez hlasu, ale překypující barvami.
"Jsou krásní," vydechla jsem.
"Jste příliš laskavá", odpověděl pan Tamaoki, oči mu zářily.
Brzy potom se odtěhoval.
...
Vedle výlevky ležel malý balíček v rýžovém papíře. Roztřeseným hůlkovým písmem na něm stálo mé jméno. Tenký papír byl mezi mými prsty jako uschlé okvětní lístky. Když jsem balíček otevřela, náhle mě v nose ostře, překvapivě zašimrala vůně, vůně jako večer pálení čarodějnic, podzimní ohýnky a střelný prach. Něco se mi drolilo v prstech, uvědomila jsem si, že uvnitř je čaj, japonský zelený čaj, rozřezané lístky plné vůně.
Toho večera jsem si ho uvařila, snažila si vybavit si přesně, jak ho chystal Juzo, páru jsem rozháněla rukou, abych uvolnila vůni. Byl dobrý, něčím uspávající. Měla jsem pocit, že po něm budu dobře spát, možná líp, než kdy dřív. Ráno pozvu svou novou sousedku, nepřátelskou ženu, která nikdy nepronese ani slovo, abych se s ní rozdělila o zbytek balíčku. Možná bude ráda, když ji v ulici přivítá přátelská tvář. Když jsem dopíjela šálek, všimla jsem si, že v pološeru mého pokoje, kde oheň vrhal na stěnu dlouhé červené stíny, vypadala stoupající pára jako třepetající se ptačí křídla, připravená vzlétnout.

sobota 15. května 2010

Přečteno: Paolo Giordano - Osamělost prvočísel (Odeon, 2009)

Tahle útlá knížka se mnou prolinkovala od úvodního věnování ("Eleanoře, protože jsem ti to mlčky slíbil") až po závěrečný výčet neznámých jmen, kterým bylo potřeba poděkovat a z nichž prý "každý ví proč". Přidala se tak k těm, kterou jedna poprvé otevřela a druhá (=už jiná) dočetla.

Hlavní hrdiny, Alici a Mattiu sledujeme (i když v časových skocích) od dětství až do faktické (nerovná se úřední) dospělosti. Hojně kopírovaná vydavatelská anotace zdůrazňuje, že oba si sebou nesou trvalé následky dětského špatného rozhodnutí, ale podle mě vede kořen jejich obtížného vztahování se ke světu a lidem zvlášť ještě dále a jejich vina je rozhodně "jen" odvozená. Kdyby existovalo něco jako seznam doporučené literatury pro ty, kteří se rozhodli (a měli pak to štěstí) anebo se jim přihodilo, že vychovávají děti, měl by tam tenhle příběh patřit.

Na postavě Mattia je zajímavé, že přestože se nejlépe cítí v jistém světě učení se, mechanického opakování a matematických axiómů, neodmítne nikoho z té hrstky, kteří se nedají odradit jeho obranným štítem a sami ho osloví. Platí to jak o Alici, která si jej vybrala ponejprv očima, tak pro spolužáka Denise a později pak pro akademického kolegu Alberta i Nadiu, která je Mattiovi v dobrém úmyslu "naservírována".
O tom, že i lidé s poruchou autistického spektra potřebují někoho blízkého (možná, že ještě více než ti "normální") svědčí předehra k přelomové scéně románu. Téměř geniální teoretický matematik Mattia se chystá na promoci. Rodičům přímo zakáže se slavnosti zúčastnit a svým jediným přátelům Alici a Denisovi o tom významném dni prostě neřekne. A pak vyjde z onoho sálu a je mu líto, že tam nikdo není jen kvůli němu.

Oběma protagonistům, kteří se k sobě mají jako ta prvočíselná dvojčata z nádherné matematicko-poetické metafory, která dala románu jméno, je společný i sebedestruktivní vztah k vlastnímu tělu. Alice si svým dlouhodobým jídla-odpíračstvím vědomě zničí část své ženskosti, Mattia si zase dokazuje, že ještě žije, bolestí, kterou si sám způsobuje řeznými ranami na svých rukou. V mezičasech, kdy jsem nemohla číst, ale jen nad osudy obou přemýšlet, jsem v této souvislosti opakovaně myslela na knížku, která mě zpočátku tak provokovala svým názvem (Eva-Maria Zurhorstová: "Maj rád seba samého a je jedno, koho si vezmeš"; a to rozhodně ne proto, že je nazvána touhle podivuhodnou slovensko-českou slovní míchanicí :-)), ale které dávám v mnohém za pravdu. Jestli si můžu pošetile troufnout přát hlavním hrdinům něco za hranici poslední stránky (a přitom doufat, že autor Paolo Giordano odolá tlaku napsat pokračování své tolik úspěšné prvotiny), tak je to právě, aby se druhou půlkou svého života propracovali k soběodpuštění. I kdyby už mělo být "na všechno pozdě". (Paolo Giordano, jak se píše v doslovu, absolvoval dva semináře na literární škole Holden, kterou založil Alessandro Baricco! Copak by se to mohlo neprojevit?)

Ještě jedna věc mi připadá zajímavá: Ač je příběh přiveden vlastně až do nejžhavější současnosti (poslední kapitola je datována rokem 2007), naprosto v něm chybí technické výdobytky, bez nichž si většina z nás už nedokáže život představit. Že Alicin šéf fotí nadále analogově, to by ještě bylo nejsnáze pochopitelné, je to přece umělecký fotograf (že se ovšem jakž-takž snaží uživit focením svateb, je prostě skutečnost z prstu nevycucaná; krásný detail: teprve Alicina trvalá asistence v ateliéru ho po letech přiměje znovu si vyfotit něco jen pro své potešení). Když Mattia přisuzuje sobě číslo 276 088 996 649 (a Alici pak samozřejmě jeho provočíselné dvojče 276 088 996 651), nečiní tak nad monitorem počítače, kterému by úkol generovat provočísla zadal, ale nad hromadou ručně popsaných papírů.
Alice po devítiletém odloučení Mattiu přivolává z jeho severského akademického exilu zpět do rodného města ne tím, že by mu poslala SMSku, mail, nebo mu zavolala, ale svěří starý polaroidovský snímek s jedinou větou na rubu papírové obálce a čapkovským poštovním skřítkům. A on...samozřejmě, jako vždy, Alici poslechne a na druhý den je na místě. Zbytečně, taky samozřejmě...

Se škodolibostí sobě občas vlastní jsem si uvědomila, že až se bude knížka (má šanci, téma je nadčasové a zrovna on do ohně osamělosti neleje vodu, ale benzín.) vydávat pro následující generace čtenářů (budou! věřím!), neobejde se asi scéna Aliciny pomsty její bývalé dětské trýznitelce Viole Bai bez poznámky pod čarou, která by vysvětlila její podstatu.

Příběhu, nebo možná spíše jeho autorovi, je v recenzích vyčítána absence "normální" postavy, která by alespoň občas cítila radost a štěstí. Já JE tam přesto vidím, zpočátku by tím nejžhavějším kandidátem mohl být Alicin manžel Fabio. Ale i ten se nakonec stává obětí, která se provinila stejně málo jako Mattiova ztracená sestra Michela. Nechtěl vlastně až tak moc, jen "obyčejné" štěstí. Dá se ale něco takové zažívat ve vztahu, který je od počátku založen sice na drobném, ale zásadním předstírání a který je spíše demonstrací, truc-akcí, která měla "potrestat" Mattiu, jenž ale vůbec není schopen tuhle rovinu mezilidských vztahů spatřit, natož tak pochopit a na sebe vztáhnout.

A teď zase kousky originálními slovy:

Alice (o Mattiovi, při seznámení na základní škole):

Ve způsobu, jakým skláněl hlavu, bylo něco, co v ní vzbuzovalo chuť jít až k němu, zvednout mu bradu a říct mu, koukni se na mě, tady jsem.

Vypravěč (o pubertálním, ještě nevinném mejdanu):

Ostatní si tehdy jako první všimli toho, co měli Alice s Mattiou pochopit teprve o mnoho let později, vešli do místnosti a drželi se za ruce, neusmívali se a jejich pohledy sledovaly rozbíhající se trajektorie, ale bylo to, jako kdyby se jejich těla
plynule přelévala jedno do druhého, skrze paže a dotýkající se prsty vznikl mezi nimi společný prostor, jehož hranice nebyly jasně vymezené, a zdálo se, že v něm vůbec nic neschází a vzduch v něm je nehybný, ničím nenarušitelný.

Vypravěč:

Roky na gymnáziu byly otevřená rána, která se Mattiovi s Alicí zdála tak hluboká, že se už nikdy nezacelí. Prošli jimi se zadrženým dechem, on odmítaje svět a ona s pocitem, že ji svět odmítá, a uvědomili si, že v tom nakonec není žádný velký rozdíl. Vybudovali si neúplné a asymetrické přátelství, tvořené dlouhými pauzami a spoustou mlčení, jakýsi prázdný čistý prostor, kam se oba mohli vracet a nadechnout se, když je školní zdi sevřely natolik, že už dál nemohli ignorovat pocit, že se dusí.
Pak, časem, rána dospívání srostla. Okraje kůže se k sobě přiblížily nepostřehnutelným, ale nepřetržitým pohybem. Při každém dalším odření se strup odloupl, ale pak se zase tvrdošíjně utvořil, tmavší a tlustší než dřív. Nakonec nová vrstva kůže, hladká a pružná, nahradila tu chybějící. Původně rudá jizva vybledla, až nebyla k rozeznání od všech ostatních.

Mattia:

Prvočísla jsou dělitelá jen jedničkou a sebou samými. Mají své místo v nekonečné řadě přirozených čísel, mačkají se jako všechna ostatní mezi jinými dvěma čísly, ale jsou vůči nim o krok vzadu. Jsou to podezřelá a osamělá čísla, a proto Mattiovi připadala úžasná. Občas si říká, že se v té číselné řadě ocitla omylem, že tam zůstala uvězněná jako korálky navlečené na niti. Jindy se ho naopak zmocnilo podezření, že i jim by se líbilo být jako všechna ostatní, být jen obyčejná čísla, ale že to z nějakého důvodu nedovedou. Ta druhá myšlenka o něj zlehka zavadila zejména navečer, během chaotického prolínání obrazů, jež předchází spánku, když je mysl už příliš unavená, než by si něco namlouvala.
V jednom kurzu v prváku se Mattia naučil, že mezi provočísly se vyskytují některá ještě podivnější. Matematici jim říkají prvočíselná dvojčata: jsou to dvojice prvočísel, která stojí vedle sebe, vlastně skoro vedle sebe, protože mezi nimi je vždycky nějaké sudé číslo, které jim brání, aby se skutečně dotýkala. Jsou to čísla jako 11 a 13, jako 17 a 19, jako 41 a 43. Když má člověk dost trpělivosti, aby počítal dál, zjistí, že výskyt těchhle dvojic je postupně stále řidší. Naráží na stále osamělejší prvočísla ztracená v tom mlčenlivém a rytmickém prostoru tvořeném pouze číslicemi, a pocítí úzkostnou předtuchu, že dvojice, na něž až dosud narazil, jsou pouhým dílem náhody, a že jejich pravým osudem je zůstat samotná. Pak, když už to chce vzdát, když už se mu nechce dál počítat, neočekávaně narazí na další dvojčata, pevně sevřená v objetí. Mezi matematiky panuje společný názor, že můžeme postupovat, jak daleko chceme, a vždycky tam bude další dvojice, i když nikdo nedokáže říct kde, dokud ji neobjeví.
Mattia si myslel, že tohle jsou oni dva s Alicí, provočíselná dvojčata, osamělí a ztracení, vzájemně si blízcí, ale ne dost,aby se skutečně dotkli jeden druhého. Nikdy jí to neřekl.

Denis (v dospělosti "vyléčený" z dětské lásky k Mattiovi):

Naučil se respektovat propast, kterou si Mattia kolem sebe vyhloubil. Před lety se tu propast pokusil přeskočit a spadl do ní. Teď se spokojil s tím, že může sedět na kraji a klátit nohama ve vzduchu. Mattiův hlas už nezpůsoboval žádný pohyb v jeho žaludku, ale myšlenka na něj byla stále přítomná a měla tak zůstat i nadále, jako jediné skutečné měřítko pro srovnání se vším, co přijde potom.

Alice (o Fabiovi):

Byl tenhle okamžik a byl i nespočet dalších, které si Alice už nepamatovala, protože láska toho, koho nemilujeme, se ukládá jen na povrchu a odsud se rychle vypařuje.

Alice (o Mattiovi, v dospělosti):

Byla si jistá, že on je pořád tam, kam mu párkrát napsala, před mnoha lety. Kdyby se přemístil, nějak by to zaregistrovala, protože ona a Mattia jsou spojeni pružným neviditelným vláknem pohřbeným pod hromadou bezvýznamných věcí, vláknem, které mohlo existovat jen mezi dvěma lidmi jako oni. Mezi dvěma lidmi, kteří jeden v druhém rozpoznali vlastní osamělost.
Naproti ní byl muž, kterého kdysi znala a teď to byl někdo jiný. ... Nebyl to ten Mattia, který se jí usadil v hlavě a stál v cestě všemu ostatnímu, ne naproti ní byl dospělý člověk, který si vybudoval život kolem děsivého jícnu, na sesuté půdě, ale přesto to dokázal.

Alice (po Mattiově [ne-]rozhodnutí):
Damienu Riceovi se zrovna zlomil hlas, než začal zpívat oh coz nothing is lost, it's just frozen in frost.

A ještě odjinud, ale k tématu se snad váže:
J.B.(asi s odkazem na Martina Bubera): Osamělost je pocit, že na mé Já neexistuje žádné Ty.

sobota 8. května 2010

Wish You Were Here ... and he really is...

Jestli někdo v neděli 2. května česky připomenul 15. výročí smrti Deža Ursinyho, pak já to tedy nebyla (ani nenašla). Přesto (anebo právě proto?) ke mně Dežo v tomto týdnu "přišel" způsobem, o kterém se dá jenom mlčet.

Tak jenom pár směrových tabulek na rozcestníku:

Jakýsi americký výzkumník na poli garážových kapel z 60.-70. let našeho (tj. minulého) století má ve svém archívu i čtyři české singly. The Soulmen, The Beatmen (včetně podpisů!), Saze a Olympic. Kdo nevěří, ať sem kliká.

V roce 2007 vydalo slovenské vydavatelství Artfórum knížku Moja milá pani. Listy Zdenke Krejčovej. Knížka, která sílu bere i dává ve spravedlivém poměru. Jen tak pod čarou, za nepovinný domácí úkol: kdo byl editorem?

Na jaro t.r. je slibováno DVD s dokumentem Petera Krištúfka Momentky. Jestli se ten film dal či dá vidět v Čechách a na Moravě i na nefestivalových plátnech, vážně nevím.
DODATEČNĚ: Ano! V sobotu 10.7.2010 v 15:00 Kino Panorama - Den slovenského filmu v Boskovicích, v rámci festivalu Unijjazu

A to nejneuvěřitelnější nakonec. Je a samozřejmě NENÍ to "Ten istý tanec": Teatro fatal


Tohle jsou oba Dežovi synové: Vlevo (sic!) bulharský DJ Liubo, vpravo bratislavský herec, skladatel, zpěvák a klavírista Jakub.

středa 5. května 2010

Přečteno: Haruki Murakami - Sputnik, má láska


O některých spisovatelích se říká, že celý život píšou jednu a tutéž knihu. Kdo ovšem rozhodne, kdy se jedná o věrnost sobě samému, svému stylu, svému přemýšlení, svému pohledu a kdy naopak jde o vykrádání svých vlastních nápadů resp. snahu opakovat čtenářsky (=obchodně) ověřený model?

Samozřejmě, že udělat to musí každý čtenář sám za sebe, tím, zda je ochotný si přečíst ještě i další knížku takového autora. Já na tuto "fuzzy" hranici narazila u posledně tolik opěvovaného Haruki Murakamiho. A můžu si za to JAKO VŽDY jen a jen já sama. Kdybych odolala lákání rychloobrátkové police a NEpůjčila si "Sputnika, mou lásku" v situaci, kdy ve mně
ještě dozníval Konec světa&Hard-boiled Wonderland, možná bych si ničeho nevšimla a mohla mít k psaní H.M. nekomplikovaně jednoznačný vztah.

Ne, že by byl "Sputnik" knížka špatná. Hned úvodní expozicí si mě k sobě přitáhl a nepustil, dokud jsem poprvé nedošla na konec. Ne snad, že bych si mezi stránky nevložila dostatečný počet záložek, které mě v následném vypisovacím kole měly upozornit, že právě tady je pasáž, kterou chci mít možnost číst si opakovaně. Ne snad, že bych nad tím významově "rozeklaným" koncem v duchu nepronesla "právě takhle to mám ráda". (Pro mě je použití přítomného času v poslední kapitole výrazem sobě samému rozumem podkládané naděje učitele K., že k tomu vytouženému "velkému obratu" ještě někdy přece jenom dojde, přestože všechna dosavadní fakta tomu protiřečí. A po té bolestné zkušenosti absolutní ztráty by najednou ten velký obrat nemusel znamenat ani to dříve vzývané přestoupení na vyšší - nebo právě nižší? - hladinu důvěrnosti. Najednou by úplně stačil prostý návrat Fialky na "tuhle stranu světa".)

Tak co si tedy vlastně stěžuju? Zádrhel je v tom, že jsem si někde v první pětině náhle začala uvědomovat, že tenhle postřeh, tuhle myšlenku, tento detail jsem už v některé jeho předchozí knížce četla. A znáte to, jak jednou něco nakrmíte svou pozorností, už nedokážete zabránit tomu, aby to nezačalo žít svým vlastním životem. Takže se pod vlastním čtením najednou začal odehrávat proces dělání čárek a na to by nad originální knihou neměl "zbývat čas".

Vůbec autorovi nevyčítám, že hrdinové jsou opět lidé z okraje. Nemyslím okraj spoolečenský - jejda, to je ale pěkný překlep, ten tu rozhodně chci nechat!-, ekonomický (to snad neplatí ani o "nejníže postavené" Fialce, která se tam navíc sama postavila svým rozhodnutím - z důvodu věku a romantického okouzlení beatniky a Jackem Kerouackem obzvláště naprosto pochopitelným - revoltou), ale spíše okraj psychologický.
Moc hezky to vyjádřil J.B. v jednom z rozhovorů "Spisovatel přece nemusí napsat všechno, stačí, když dobře napíše to, co zná." To slovo "dobře" je důležité, k tomu se sama Fialka pokoušela propsat svými z přetlaku chrlenými dílky.

Jde mi spíš o to, že jsem v určitých pasážích cítila, jako by bylo potřeba dodržet
"plánovaný" rozsah stránek a že nejjednodušším způsobem bylo použít střípky už jednou použitého. Pár příkladů?

Motiv průvodce na cestě (objevil se už v Kafkovi na pobřeží), krátkodobého vzplanutí věkově výrazně "odstoupených" partnerů (Norské dřevo, Kafka na pobřeží), muž vařící ženě (všechny mnou doposud přelouskané knížky :-)), jediné následné náhodné a letmé setkání na ulici (s Izumi v Na jih od hranic, na západ od slunce, zde Mjú v tmavomodrém autě na křižovatce), sektorování lásky na tu tělo-saturující a tu pravou (Norské dřevo, Za jih od hranic, Konec světa ...), motiv spisovatelského psaní jako způsobu hlubokého uvědomování si (Norské dřevo), devastující vliv ztráty rodiče - speciálně matky - v ranném dětství (Kafka na pobřeží).

Jistě, na vině může být české vydávání Murakamiho románů v jiném pořadí, než byly napsány a publikovány v originále. Co bylo napsáno jako příprava, odrazový můstek, může v opačném pořadí čtení vypadat jako sebe-plagiát.

Při čtení o nejzakopanějším (že by jen z mého pohledu?) psu celého příběhu jsem si vzpomněla na tento útržek z A. Schopenhauera:"Člověk může dělat cokoli, co chce, ale nemůže chtít, aby chtěl". To platí jak pro vztah Fialky vůči učiteli K., tak "na oplátku/za trest(?)" vztah Mjú k Fialce.

Ale protože jsem člověk raději chválící než vyčítající, chci ještě vypsat jak se autorovi povedlo přesně dosvědčit, co s člověkem (jeho hranicemi, jeho ustrojením) udělá takové osudové zamilování se:
Cítím se skoro, jako by mě něčí ruce rozebraly na kusy a pak zase ve velkém spěchu složily zpátky, zatímco já samotná tvrdě spala. Ať se obhlížím, jak se obhlížím, jsem to pořád jenom já, cítím se ale nějak jinak než obvykle. Jenomže si zároveň ani nedovedu vzpomenout, jaké to vlastně bývalo "obvykle". ... Pořád si prostě nesvedu zvyknout, že já, která jsem právě tady, a já, jak o sobě samé přemýšlím, jsou vlastně jen jedna a ta samá osoba. Když to řeknu ještě jinak, mám pocit, že bych tu vlastně ani nemusela být.


A stejně tak, jak člověku pomůže, když má někoho, komu věří natolik, že mu něco tak intimního může svěřit:
Zdá se, že jak ti tu takhle píšu, stačil ten "zvláštní pocit, že jsem rozložená na kusy", o něco zeslábnout. Už mě tolik netrápí. Cítím se přesně tak, jako kdybych po strašně dlouhém nočním telefonátu s tebou vylézala z budky. Máš snad doopravdy takovou moc?

A do třetice všeho z kontextu vytrhnutého:
"Podívejte, když někoho trefí kulka, vždycky teče krev". Mám tu repliku moc ráda. Možná proto, že je tak hluboce zakořeněná v realitě. Přijímá složité a neoddělitelné jako složité a neoddělitelné.


Myslím si, že v románu zmiňovaná symbolická krev, kterou musíme pomalovat kosti v branách svých měst, aby získaly svou magickou schopnost obrany a ochrany našich vnitřních prostor, musí být vždycky a jen ta naše vlastní.

Podle svědectví těch nejen čtenářsky pokročilejších je Murakamiho další knížka Afterdark hodně odlišná, ale já si dávám bobříka nečtení aspoň na půl roku. Jenomže ... a vracíme se zpět k tématu Sputnika: Je to ještě ta čistá, pravá láska, když ji začínáme rozumem řídit a plánovat?