Slova po tichu, ticho po slovech

Sklonila se nad ním a řekla: "Už můžeš dýchat". A nebyl tam žádný otazník. Byla to dobrá oznamovací věta. Tak si to Ludvík pamatuje dodnes. Jestli existují andělé, pak se nepoznají podle křídel, ale podle toho, že dokážou vyslovit dobrou oznamovací větu jako tenkrát Hanina. Jan Balabán, Jsme tady, str. 55 Jestli existují dobré oznamovací věty, pak, bohužel, musí existovat i jejich opak. A ta včerejší je tedy extrémně špatná, nekonečně smutná: Nad ránem zemřel v Ostravě spisovatel Jan Balabán, bylo mu 49 let. Člověk, jehož psaní mě provázelo sice poměrně krátce, ale tak intenzívně, že se mi jednotlivé věty z jeho povídek vybavují téměř každodenně. Leží snad pod každým z mých tady uveřejněných zápisků. A budou jistě i dál, jenomže další část mé pevniny už navždycky bude končit srázem. Sbohem, J. ********************************************************************************** Rorýs - Jan Balabán sloupek v časopise Respekt uveřejněný 29. 11. 2009 Dne 14. 11. roku 2009 jsem

Ke knihám Haruki Murakamiho (nebo Murakami Harukiho? nevím, je-li jméno uváděno v evropském či japonském zvykovém gardu) mě přitáhl veskrze neliterární detail. Když spisovatel přebíral v roce 2006 v Praze Kafkovu cenu, prosákly články o něm z literárních periodik i do běžného tisku. Tak jsem si v sobotní příloze jistého deníku přečetla, že ačkoliv v rodném Japonsku se spisovatel více než vyhýbá publicitě (a mnozí z jeho soukmenovských čtenářů prý nikdy neviděli ani jeho fotografii), tady, u nás, v relativně "bezpečné" (protože dostatečně vzdálené) Praze, svolil k účasti na své úplně první tiskové konferenci. Nadto pak novinářům odpovídal mile, ochotně a trpělivě. Nestačila jsem kroutit hlavou: copak může být tohle místně podmíněné chování vlastní i někomu velkému, slavnému a úspěšnému? V každém případě jsem následující rozhovor s Haruki Murakamim začala číst se zvednutým obočím a ponorným soustředěním. A dočetla ho s pocitem, že mám šanci objevit si pro sebe dalšího

Kolikrát musí podnět zaťukat na okno člověčí pozornosti, aby se dovtípil a otevřel? Jméno Arthura Machena ke mně poprvé dorazilo na loďce mého neskonalého obdivu k tvorbě řezbářů a sochařů Martiny a Jiřího Netíkových . V roce 2007 se zúčastnili sympózia ve velšském Caerleonu, Machenově rodišti, a Jiří se inspiroval jednou z jeho nejproslulejších povídek Velký Bůh Pan. Podruhé sehrála poněkud obskurní společnost obdivovatelů (nebo jen sběratelů?) Machenova díla svou skromnou, ale pro děj důležitou, roli v románu Všechny duše Španěla Javiéra Maríase . Pak nechal Martin Němec v povídce - přímém přenosu jedné divadelní zkoušky - s názvem Hřích hlavního padoucha (nazývá ho sice Mistrem, ale ... nevěřme všemu tištěnému...) vyslovit následující repliku: Můj přítel Machen v jedné své knize napsal asi toto: "Hřích sídlí ve vůli pronikat zakázaným způsobem do jiné a vyšší sféry. Pak pochopíte, proč je tak vzácný." A v jiné části toho textu píše něco v tom smyslu, že hřích je hlubo