sobota 24. dubna 2010

Co bych raděj nenapsala...

Sklonila se nad ním a řekla: "Už můžeš dýchat". A nebyl tam žádný otazník. Byla to dobrá oznamovací věta. Tak si to Ludvík pamatuje dodnes. Jestli existují andělé, pak se nepoznají podle křídel, ale podle toho, že dokážou vyslovit dobrou oznamovací větu jako tenkrát Hanina.
Jan Balabán, Jsme tady, str. 55

Jestli existují dobré oznamovací věty, pak, bohužel, musí existovat i jejich opak. A ta včerejší je tedy extrémně špatná, nekonečně smutná:

Nad ránem zemřel v Ostravě spisovatel Jan Balabán, bylo mu 49 let.

Člověk, jehož psaní mě provázelo sice poměrně krátce, ale tak intenzívně, že se mi jednotlivé věty z jeho povídek vybavují téměř každodenně. Leží snad pod každým z mých tady uveřejněných zápisků. A budou jistě i dál, jenomže další část mé pevniny už navždycky bude končit srázem.
Sbohem, J.

**********************************************************************************

Rorýs - Jan Balabán
sloupek v časopise Respekt uveřejněný 29. 11. 2009

Dne 14. 11. roku 2009 jsem viděl svého prvního havrana. Byl velký, vypasený, lesklý a silný. Nevím, jestli právě přiletěli, ale já jsem dnes viděl prvního.

V listopadu je dobré vzpomenout na milované ptáky. Havrani dokážou přitáhnout do paměti i ty, kteří k tomuto času nepatří. Dnes v temném listopadu je dobré vzpomenout na půlku srpna, na rorýsy, kteří přilétají poslední a odlétají první. Létavci, letouni na tom horkém nebi.

Jednou, když nám vyměňovali okna a arkýř našeho obývacího pokoje vypadal jako záď lodi, vletěl jeden rorýs k nám domů. Do pokoje. Když přistál na podlaze, nemohl vzlétnout. Tloukl dlouhými křídly o podlahu a zděšeně se plácal po místnosti jako chromý tvor. Nemohl jsem se na to dívat. Ty rány, ta hrozná síla, se kterou se zraňoval. Kapky krve na zdi. Najednou jsem viděl duši, která se nevejde do těla.

On potřebuje propast, bezednou hloubku, ne podlahu a stěny. Vzduch, moře vzduchu. Vzdušný plankton, letící pavučiny, letící drobná peříčka a další materiál, o kterém já vůbec nic nevím, který se vznáší ve výšinách přístupných rorýsům a jímž vystýlají svá hnízda.

Ne naši podlahu a stěny. Tady zakopává o svá předlouhá křídla a zraňuje se do krve a asi se tu v té těsnosti utluče. Divoký letoun v krabici.

Stáhl jsem z postele prostěradlo a hodil jsem ho na něj. Pod plátnem se uklidnil. Ani se nehnul. Pomalu a opatrně jsem ho přes tu látku uchopil a jeho zmatená křídla jsem přitáhl k jeho tělu. Zvedl jsem ho i s tím plátnem a nesl jsem ho k oknu. A tu jsem v prstech pocítil jeho srdce, tlouklo, jako by mělo rozbít ten malý pevný hrudník letce. Jeho srdce tlouklo tak urputně a mocně, že se mi nechtělo myslet na to moje. Najednou jsem byl na chvíli rorýsem. Jako on jsem toužil po propasti, po pádu, který už je letem, po mocném záběru křídel, po bezpečí in the middle of nothing. Odhrnul jsem plátno a vrhl ptáka do prázdna za oknem. Odrazil se od mých rukou a bez váhání vyletěl šikmo vzhůru jako startující letadlo, jen tisíckrát dokonaleji. Zpětný ráz jeho pohybu vpřed mě odhodil do nitra krabice, do bídy čtyř stěn, podlahy a stropu, kde srdce jen tak trochu rozhání krev v těle, které nezná letu.

Omlouvám se všem čtenářům, které jsem naštval svým předchozím textem s názvem Socka. Nemyslel jsem ho až tak vážně. Naopak vážně myslím citát z evangelia: Pohleďte na ptactvo nebeské…


**********************************************************************************
V úterý 4. května vysílá ČRO-3 Vltava od 21:30 v rámci Klubu rozhlasové hry reprízu jeho "skoro komedie o sviních a lidech" s názvem POSEDLÍ.
Trošku jinak...
**********************************************************************************
DODATEČNĚ (30. 6. 2010): brněnské nakladatelství HOST právě oznámilo vydání posledního románu J.B.

...dokud je nezajizveno...

Zde je ukázka textová a tady je možno stáhnout si záznam z autorského čtení v Opavě (16. února v kavárně Evžen v rámci Básnických hlasů), na jehož konci z ní čte J.B. osobně(omluvte sníženou zvukovou kvalitu ... chyba není ve Vašem přijímači). Ovšem to se ještě měla jmenovat Zeptej se otce. Znal Fanteho?

(7. 7. 2010) vydavatelem posvěcená ukázka

neděle 18. dubna 2010

Přečteno: Haruki Murakami - Konec světa & Hard-boiled Wonderland


Ke knihám Haruki Murakamiho (nebo Murakami Harukiho? nevím, je-li jméno uváděno v evropském či japonském zvykovém gardu) mě přitáhl veskrze neliterární detail. Když spisovatel přebíral v roce 2006 v Praze Kafkovu cenu, prosákly články o něm z literárních periodik i do běžného tisku. Tak jsem si v sobotní příloze jistého deníku přečetla, že ačkoliv v rodném Japonsku se spisovatel více než vyhýbá publicitě (a mnozí z jeho soukmenovských čtenářů prý nikdy neviděli ani jeho fotografii), tady, u nás, v relativně "bezpečné" (protože dostatečně vzdálené) Praze, svolil k účasti na své úplně první tiskové konferenci. Nadto pak novinářům odpovídal mile, ochotně a trpělivě. Nestačila jsem kroutit hlavou: copak může být tohle místně podmíněné chování vlastní i někomu velkému, slavnému a úspěšnému?
V každém případě jsem následující rozhovor s Haruki Murakamim začala číst se zvednutým obočím a ponorným soustředěním. A dočetla ho s pocitem, že mám šanci objevit si pro sebe dalšího literárního spřísahance. Onen oceněný román "Kafka na pobřeží" byl právě v nejvypjatější fázi půjčovacího koloběhu, takže jako první mi do rukou padla útlá novela "Na jih od hranic, na západ od slunce". A hned po prvních přečtených stránkách to bylo, nadsadím-li "malounko", jako když se člověk zamiluje. Náhle se mi svět zásadně rozšířil o prostor příběhu, který není a přitom vlastně je můj. Intenzita a trvalost vlastní každému pěknému poprvé.
Jako čtvrtý v pořadí se mi do výběru nastrčil román, který bývá označován za jeho mistrovské dílo, Konec světa&Hard-boiled Wonderland. Vážně by mě zajímalo, proč Murakamiho dvorní český překladatel Tomáš Jurkovič zvolil tuhle kombinaci češtiny a angličtiny, když původní titul vypadá cele japonsky. Vůbec u sebe v posledních týdnech pozoruju jakousi další posedlost: Zadrhávám se na určitých větách a sama sebe se ptám: "Opravdu se to takhle česky říká? Anebo už v originále bylo použito nějaké nezvyklé konstrukce a tohle je pokus o její transpozici?" Jenomže, kdo je pro svou vlastní nemohoucnost odsouzen číst cizojazyčnou literaturu pouze v překladech, může (a musí) si z takových otázek akorát tak poskládat vlaštovku a hodit ji z balkónu, minimálně ve třetím patře.
Haruki Murakami nepíše jednoduše a prvoplánovitě, nechává čtenářům dost a dost prostoru k vlastní interpretaci. Na druhou stranu nám ani nedělá schválnosti a nesnaží se využít své převahy tvůrce, který přece „to“ ví nejlíp a předem. Takže třeba hned na předsádce této knihy můžeme najít téměř až pánoprstenovskou mapku onoho tajemného města za zdí, kam je situován děj sudých kapitol. Ty jsou jednak vyznačeny tučným řezem písma v obsahu a navíc už od úplného začátku, než se čtenáři podaří do formy trošku proniknout, jsou dobrým záchytným bodem názvy jednotlivých kapitol. Ty liché - rozvíjející příběh bezejmenného datového specialisty("kalkulátora") situovaný do „současného“ Tokia - jsou uvedeny vždy triádou termínů (nemohla jsem si nad nimi nevzpomenout na dobu, kdy mailovat mi připadalo neuvěřitelně snadné), naopak ty sudé mají výhradně název jednoslovný.
Zpočátku by se mohlo zdát, že oba příběhy jsou opravdu separátní a čtenář by snadno mohl podlehnout pokušení si je tak i přečíst. Jenomže, s přibývajícími stránkami to najednou vypadá, že druhý příběh, příběh Čtenáře snů, je možná pokračováním toho prvního po avizovaném a obávaném konci kalkulátorova světa. Když už je v poslední třetině alespoň naznačena povaha zákroku, kterým kalkulátor v přípravě na svou exkluzivní profesi musel(?) projít, je jasné, že oba příběhy se k sobě mají jako ony dvě strašidelné ryby v podzemní verzi Úrobora, která zdobí svatyně v pokoutnické říši, rozkládající se v tokijském podzemí. Anebo je ještě přesnějším přiblížením vztahu těch dvou příběhů Möbiův proužek?
Co v mých očích dělá z tohoto románu trvalý zářez do futer mé paměti?
Jednak až málem marnotratná šíře témat, po kterých se může člověk ve svém následném přemýšlení vydat. Jen tak namátkou:
Je to román o svobodě a jejím dobrovolném omezování;
je to román o duši a jejím ztrácení, hledání a znovunabývání;
je to o román o dokonalosti a jejím (ne)dosahování;
je to román o krutosti a něze (kdyby jen jediná kapitola, tak ta třicátásedmá, nadepsaná jako Záře, zadumání, čistota);
o nevyhnutelnosti obou pólů;
o někdy sice drsné, ale bohaté skutečnosti a bezpečnosti, ale sterilnosti náhražek;
o samotě a chvilkových záblescích pochopení a sounáležitosti;
o odvěké(?) disproporci mezi lásku nabízenou, přijatelnou a přijímanou;
o vědomí a nevědomí;
moci a bezmoci.

Není to rozhodně čtení optimistické, ale přesto ani v něm nechybí humor, byť poněkud černý až absurdní. Libo-li drobných příkladů?
- Šedá eminence kalkulátorova příběhu, neúmyslný(?) strůjce jeho konce, geniální profesor sice dokáže udělat z člověka dokonalou černou šifrovací schránku nebo odseparovat ze světa (všechny, nejen ty obtěžující) zvuky, ale cestu do dočasného úkrytu své vnučce označuje … ve shodě s pohádkovou Mařenkou … kancelářskými sponkami roztroušenými po podzemních cestách hrůzy.
- Úspěch kyborgovského experimentu může naprosto zhatit něco tak pomíjivého a nehmotného jako vůně či chuť určitého jídla (i to přeci známe v české variantě! Což takhle dát si špenát?).
- Výsledek záchranné mise z podzemního světa pokoutníků(bytostí, které se živí odpadky a nenávidí světlo a dobro), silně závisí na kontrolorovi u vstupu/výstupu do/z tokijského metra, který si nechce za „ztracené“ lístky vzít nabízenou velkorysou částku, protože co kdyby to neodpovídalo skutečnosti?
Je to apokalyptická vize, je to sci-fi, tím děsivější, čím je ta technologiemi (zatím?) nedotčená většina románového světa bližší tomu našemu současnému, skutečnému. Vždyť i v románu se například odvaha nabírá soustředěním se na pěkné vzpomínky z minula či vzájemným objetím. Paměť (a jejím prostřednictvím duše) se pak vrací skrze písničku z dětství, která se vynoří při improvizaci na stařičkou tahací harmoniku, "zbytečný" předmět, který nevědomky zachránil jeden osamělec nuceně/zvoleně žijící "na hranici obyvatelného světa". (Tenhle termín jsem pro změnu ukradla ze Sjónova "Syna stínu").
Jako zatím v každé mnou přečtené Murakamiho knížce, i zde hudební odkazy hrají svou důležitou roli. Následující trojvětí sem snad napsat můžu bez toho, abych riskovala příliš velké prozrazení pro případné další čtenáře. Tohle tam totiž pan spisovatel nenapsal, to jsem si jenom já přečetla: V závěrečné scéně ve smyčce zní Dylanova Hard Rain’s A Gonna Fall. Murakami nemohl vědět, že u ní (jako jedné z mála) se Robert Křesťan, autor českých verzí několika dylanovek, trošku odchýlil od doslovného překladu. Ale „čím dál tíž se dejchá“ v tom kontextu funguje stejně dobře.

Jsem trošku na rozpacích, kterou ukázku z těch několika desítek pro sebe zakonzervovaných bych měla vybrat. Volba nakonec padla na jednu nádherně ilustrující kontrast mezi čistotou teorie a „upatlaností“ praxe.
"Pro myšlenky totiž žádný čas neplatí. Tím se také odlišují od snů. Pro myšlenky není nic nemožného obsáhnout v jediném okamžiku vše. Nebo zakusit věčnost. Anebo vybudovat uzavřený okruh a obíhat po něm dokola. Takové už totiž myšlenky jsou. Na rozdíl od nesouvislých snů. Jsou jako encyklopedické hůlky."
"Encyklopedické hůlky?"
"Encyklopedická hůlka je teoretická hříčka, výmysl jistého vědce. Jde v ní o to, jak vyrýt třeba celou encyklopedii na jediné párátko. Víte, jak se to dělá?"
"To vážně nevím."
"Jednoduše. Text, v našem případě encyklopedii, celý převedeme do cifer. Jedno písmeno po druhém přepíšeme do dvoumístných číslic. A bude 01, B 02 a tak dále. 00 bude znamenat mezeru a stejným způsobem numerizujeme i tečky a čárky. A před tuhle číselnou řadu pak úplně dopředu napíšeme nulu a za ní uděláme desetinnou čárku. Takže dostaneme obludně dlouhé desetinné číslo: 0,1732000631... a dál a dál. A v odpovídajícím bodě párátka uděláme zářez. Takže třeba pro 0,50000... bude přesně v polovině, pro 0,33333... v jedné třetině. Chápete? "

A přitom zadání bylo vlastně 100%-ně splněno! Obsah encyklopedie se měl vyrýt, tedy zaznamenat. O tom, že by někdo měl být následně schopen i ten (pro zjednodušení jen) text zpětně přečíst, tedy interpretovat, přece nepadlo ani slovo!

A ještě jeden citát, tentokrát výsostně osobní:
"Lidské vize se dají rozdělit do dvou typů. Na vize dokonalosti a na omezené vize.
Já jsem nad všechnu pochybnost člověk, co žije ve světě omezených vizí. ...
"To bych ráda věděla, jestli je i pro mě ve tvých omezených vizích místo," zeptala se mě.
"Tam může vejít každý a každý z nich i může vyjít ven," řekl jsem já. "To je na omezených vizích to pěkné. Stačí si jen před vstupem pěkně očistit boty a při odchodu pořádně zavřít dveře. Jako to dělají všichni."

Chcete-li si o Haruki Murakamim a jeho knihách počíst něco ještě delšího a mnohem chytřejšího než tady, pak doporučuji udělat si čas na tento odkaz
******************************************************
Dodatečně:
Je náhoda, že H.M. Emilu Viklickému daroval česká vydání svých knížek?
Je náhoda, že ona krásná dáma vlevo je oblečená celá v růžové?

pondělí 5. dubna 2010

Přečteno: Arthur Machen - Otevření dveří (Aurora, Praha 1999), Vnitřní světlo (Aurora, Praha 1993)


Kolikrát musí podnět zaťukat na okno člověčí pozornosti, aby se dovtípil a otevřel?

Jméno Arthura Machena ke mně poprvé dorazilo na loďce mého neskonalého obdivu k tvorbě řezbářů a sochařů Martiny a Jiřího Netíkových . V roce 2007 se zúčastnili sympózia ve velšském Caerleonu, Machenově rodišti, a Jiří se inspiroval jednou z jeho nejproslulejších povídek Velký Bůh Pan.

Podruhé sehrála poněkud obskurní společnost obdivovatelů (nebo jen sběratelů?) Machenova díla svou skromnou, ale pro děj důležitou, roli v románu Všechny duše Španěla Javiéra Maríase .

Pak nechal Martin Němec v povídce - přímém přenosu jedné divadelní zkoušky - s názvem Hřích hlavního padoucha (nazývá ho sice Mistrem, ale ... nevěřme všemu tištěnému...) vyslovit následující repliku:
Můj přítel Machen v jedné své knize napsal asi toto: "Hřích sídlí ve vůli pronikat zakázaným způsobem do jiné a vyšší sféry. Pak pochopíte, proč je tak vzácný." A v jiné části toho textu píše něco v tom smyslu, že hřích je hluboce proti přírodě. Slyšíte? Hluboce! To je důležité slovo!

A to už mi začalo být podezřelé. Je-li A.M. i sepisovatelem doslovu k jednomu z českých výborů jeho povídek považován za nejenom zapomenutého, ale přímo přehlíženého autora, pak už tohle trojí náhodné vyplynutí před mýma očima asi nese nějaký význam.

Kritériem zařazení povídek do obou výborů prý mělo být hlavní téma. Zatímco Otevření dveří má obsahovat povídky mystické, Vnitřní světlo pak ty hororové. Osobně ale v nich vůbec žádnou ostrou dělící linii nevidím. Arthur Machen by jen stěží mohl být označen za tvůrce akčních thrillerů. Při nesoustředěném čtení jednotlivých povídek můžete mít dokonce pocit, že se vlastně nestalo vůbec nic. Naprosto největší prostor je věnován popisu prostředí, v němž se příběh udál. Ani dialogů moc nenajdete a charaktery hrdinů jsou taky naznačeny spíše zařazením do určité společenské vrstvy a nanejvýš tak ještě popisem jeho běžných každodenních činností. Ale pak stačí jen pár slov... Opakovaně jsem si po čtení připomínala povídky Antonia Tabucchiho ze souboru Pohled z druhé strany.
I v nich jako by se nic nedělo, nebo přesněji, všechno jako by se dálo jenom pod povrchem a je na nás, abychom se dohadovali. Jenomže Machen takhle psal téměř o sto let dříve. A hlavně, většina jeho zmínek o zázracích, tajemství či zlu spočívá v konstatování, že vypravěč jej uviděl. A vlastně už skoro nic navíc. Žádný naturalismus, žádně explicitní popisy. Doslov v jedné z knih to připisuje času vzniku těchto povídek, v té době se opravdu psalo v mnohém jinak, než se smí (tj. musí, chcete-li prorazit=prodávat) dnes. Ale co když Machen jako jeden z moudrých vyznával ono cimrmanovské "my nesmíme ani naznačovat?"

Co mi tedy přetrvává? Určitě povídka Velký návrat. O dobru, které je tak velké, že může do života vstoupit asi jenom výjimečně a zvenčí. Ze stejné povídky pak termín "ym mharadwys".

Naděje, že byl-li zázrak možný v Holbornu, pak proč by ... aspoň ten zdánlivě malý a všední ... Na tohle vždycky myslívám, když ještě před východem slunka čekávám na zelenou v ulici, která se lehce zvedá k východu.

Polechtaná ješitnost z nálezu, že někdo znalejší než já už kdysi zapsal do slov "zásadu skládačky", jíž věřím i já sama.

Stejně hluboce jako zážitky z povídek mi ale zůstává jedna na první pohled nevinná větička z doslovu Michala Peprníka. Pro pochopení je asi nutný ale citát obsáhlejší:
... na přelomu léta a podzimu 1899 dosáhl [Machen] pomocí určitých praktik, jež blíže nikdy nevysvětlili, mystického stavu osvícení, kdy v jeho mysli došlo "k jedinečnému uspořádání světa", jak to popisuje v druhém díle pamětí Věci blízké a vzdálené (Things Near And Far, 1923). Ve vzduchu cítil vůni kadidla, připadal si, jako by kráčel zpěněnou stezkou, jež ho někam unášela, obrazy v pokoji se chvěly, jako by se měly rozpustit a navrátit do stavu chaosu. Poté ho prostoupil pocit absolutního pokoje a klidu, jako by všechny rány a bolesti byly najednou vyléčeny, a cítil nevídané, nekonečné potěšení. Tento stav mu vydržel po celý podzim a zimu 1899 a pak pod tlakem každodennosti začal ustupovat. Machen tento prožitek přirovnal k účinku svatého grálu. ... Když vyprchaly poslední ozvěny mystického stavu, osmatřicetiletý Machen podnikl v roce 1902 něco naprosto něčekaného. ... Přidal se k herecké kočovné společnosti.

"Pod tlakem každodennosti?"Vždycky jsem si myslela, že ti, kteří dojdou osvícení už o svoji vyrovnanost nepříjdou. Bylo to snad v Machenově případě proto, že použil nějakou "urychlující" techniku?

Snad to nebude "zaúčtováno" jako rouhání, ale v onom druhém, údajně hororovém svazku, mě rozesmála "teorie nepravděpodobnosti":
...řídím se teorií nepravděpodobnosti. Dejme tomu, že stojím na schodech svatopavelského chrámu a vyhlížím slepce, chromého na levou nohu, až půjde mimo. Je zřejmě nepravděpodobné, že po hodině čekání spatřím takovou osobu. Čekám-li dvě hodiny, zmenšuje se nepravděpodobnost, ale je dosud ohromná, a čekání po celý den může přinést jistou možnost úspěchu. Ale dejme tomu, že zaujmu totéž postavení den po dni. A týden po týdnu, chápete, že se nepravděpodobnost ustavičně zmenšuje - že je den po dni nepatrnější? Nevidíte, že dvě čáry, které nejsou rovnoběžné, se postupně k sobě přibližují, jak postupují stále blíže k styčnému bodu, až se konečně setkají, a nepravděpodobnost docela zmizela? (povídka Rudá ruka)

Stačí tedy opravdu jen svá přání příliš brzy neopouštět? Čili zůstat jim věrní?
A co když si přejeme něco, co ani pro nás samotné není "dobré"? Anebo přímo toužíme po průniku rovnoběžek ne až v nekonečnu, ale už "teď a tady", dokud tu jsem my sami? :-)

A zdá se, že machenovská "breadcrumb trail" pro mě ještě nekončí. Jako jednoho ze svých inspirátorů ho jmenuje (ve vskutku tep akcelerujícím seznamu) americký spisovatel, skladatel, textař, zpěvák, muzikant, schopný sebe-promotér(a přesto zdá se bezprostředně plachý člověk) Rich Shapero, na jehož tvorbu jsem narazila přes... Ale to by už byl zase jiný příběh... Mohl by se jmenovat třeba Chvála kamarádství (a hyperlinku). Možnost pro příště?