úterý 15. prosince 2009

Přečteno: Ali Smithová - Hotel svět

Občas se mi stane, že stačí jediná věta, abych autora přijala za svého. Skotské spisovatelce Ali Smithové se podařilo p(r)oplést mi hlavu hned několika kousky
z knížky Jiné povídky a jiné povídky. Že tedy její další kníha Hotel svět nezůstane nepovšimnuta, bylo rozhodnuto předem.

Ať si titul knihy říká co chce, pro mě je ústředním tématem knihy zvláštní bezčasí, v němž žije všech pět vypraveček. Teprve po vyslechnutí kvinteta jejich hlasů se v hlavě může složit příběh, a to spíše ještě tušený než řečený. Že se mimo čas pohybuje duch mladičké plavkyně a ještě nezapracované pokojské Sáry, která v hotelu tragickým a vlastně úplně hloupým způsobem zahynula, je celkem oprávněné. Starou bezdomovkyni Elsu (vážně se správně jmenuje Elspeth, jak sama říká ?), která má u stěny hotelu svou domovskou "parketu", ani její vysoká inteligence nezachránila, o své traktování času přišla a zdá se, že ji čeká už jen hořce kruté finále. Recepční Lise část jejího času uzmulo psychické onemocnění (u ní jediné ale autorka naznačuje - byť jedinou větou - že se do života vrátit dokáže). Sářina mladší sestra Klára (a vlastně i její rodiče) žije doposud v šoku způsobeném smrtí sestry, kterou nikdy tolik nepotřebovala, jako právě teď, když už není. Ale proč žije takhle ze smyslu a radosti vytrženě mladá, pohledná a úspěšná Penny? Je to trest za její způsob obživy, psaní z prstu si vycucaných "příběhů" do lifestylových magazínů?

Ani formálně není román Ali Smithové pro mě příliš průhledný. Jednotlivé části nesou zvláštní jakoby časově-gramatické kategorie. V češtině máme časy jen tři, takže možná překladatelka Petra Kůsová takhle variovala označení četnějších časů anglického jazyka. Hodně sebezapření jsem musela vynaložit při čtení partie, kterou vypráví mladičká Klára. Připomíná to texty, které bývají k vidění na internetových diskusních fórech, v SMSkách či mailech těch, kteří éru papírové korespondence už nezažili (nebo jsou jenom líní?). Je to litanie, snad až automatický text téměř prostý jakékoliv interpunkce či členění do odstavců. A nemá-li se téměř čeho chytit čtenář, jak obtížně se asi musela tahle pasáž musela překládat !?

Ve výpisnících mi z této knížky zůstane pár krátkých odstavečků, v hlavě pak nálada absurdity dvou nezapomenutelných scén:
Recepční Lisa v zajetí těžké psychické ataky má vyplňovat dotazník pro zdravotní pojišťovnu, aby dosvědčila nárok na sociální dávky v nemoci.

Bezdomovkyně Elspeth dává redaktorce lifestylového magazínu Penny své na ulici pracně vyžebrané drobáky, aby se mohla taxíkem vrátit do hotelu z okrajové čtvrti, kde je jí její zlatá kreditka houby platná. Penny se jí sice revanšuje tučným šekem, ale ten vzápětí po návratu do svého bezpečného prostředí (života) ihned stornuje.

Ale román není prost naděje. Z opravy nevyzvednuté hodinky, které na zápěstí nosí prodavačka z hodinářství, objekt to touhy, kterou Sára ani nestačila vyjevit a Klářin experiment, jímž duchu své starší sestry odpoví na obsesivní otázku, jak dlouho vlastně její osudný pád trval, jsou tenounkým, ale přece existujícím pojítkem mezi světem těch ještě~ a už ne~žijících. A dokud ono trvá ...


Mrtví
Jan Skácel

Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami
A přicházejí jako stíny
ve vlasech popel kusy hlíny
Tváře jakoby vymazané
a přece se jen poznáváme
Po chrpách které kvetly loni
slabounce jejich ruce voní
Tiše mne zdraví jako svého
hrbáčka času přítomného


Ve světě příběhů Ali Smithové z důvodu, který asi zná jen ona sama, hrají muži pouhou úlohu figurantů. Tak abych aspoň symbolicky přidala něco malého (v marné a naivní snaze přispět k rovnováze) odkazuju na (aspoň pro mé chápání) souznějící pokus o zachycení atmosféry bezčasí tentokrát ve výhradně klučičím podání.