pátek 31. července 2009

V hlavě omíláno : Nestalo se něco s časem ?

Všichni, kdo si zakládají na své pověsti (nebo nezávislosti) hrdě deklarují, že je bulvár nezajímá. Kdo jsou ale ti, kdo si jej tak mediálně změřeně hodně kupují a/nebo alespoň čtou ?
Nezbývá se než přiznat : nedávno jsem ani já neodolala titulku jedné zprávy ze života viditelnějších, které rámovávají přístup k mé e-mailové schránce a dozvěděla se zásadní fakt, který by mi jinak (asi) zůstal utajen :

Filmová hvězdička čerstvě vyrostlá koncovce "-teen" vysvětlila, proč randí zásadně s ženami resp. dívkami o pár let staršími. Prý proto, že jeho vrstevnice jsou příliš náročné a vyžadují, aby jim věnoval naprosto "neúměrné množství času a pozornosti".
To mi teda vysvětlete, co to může být za vztah mezi povinnostmi, společně prožitým časem, vychovávanými dětmi resp. společenskou fazónou a majetkem zatím ještě neprovázanými lidmi v hledačské fázi, když je jednomu (oběma ?) obtížné a obtěžující trávit spolu každý volný průsečík jejich volného času !

Anebo jiný příklad : Dokážete na konec svého dopisu nebo e-mailu napsat jakoukoli obdobu onoho dětského "Piš, piš, piš nebo tě sní myš!! bez hryzání špatného svědomí, že toho druhého vydíráte ? A přitom to bývala záveřečná replika běžná asi tak jako "Předem mého dopisu přijmi ...".
Před pár měsíci jsem se pročítala knižně vydanou vybranou korespondencí dvou dnes už bohužel nežijících českých literátů ze 70. až 80. let minulého století. Tihle pánové si v éře klasicky listovní, kdy bylo nutno napsaná slova ještě nechat fyzicky přepravit v prostoru, psali několikrát do měsíce. A přesto spousta dopisů začíná slovy "dlouho jsem se neozýval ..." a téměř pravidelně končí prosbou ve smyslu "napiš brzy". Jistě, byli už oba v takových letech (a nemocech), že jim tahle myšlenková výměna nahrazovala pohyb fyzický a společenský kontakt, ale snad právě proto. A dnes ? Naoko chlapácky označujeme svá psaní (byť i jen imaginárními) nálepkami No Reply Necessary, ale přitom v hloubi duše po (aspoň některých :-)) odpovědích tolik toužíme. A "dobou obratu", délkou, intenzitou a osobním prosycením neustále poměřujeme znaménko, pevnost a trend vztahu odpovídajícího k nám. U svého druhu dokonalosti jsem se tuhle přistihla já : některá svá psaní píšu časosběrnou metodou a neubránila jsem se lítosti nad tím, že neznám reakci adresáta na slova, která jsem mu SAMA ještě ani neposlala :-)

Příklad třetí : Titulem Nejkrásnější česká kniha roku 2008 byla v kategorii krásná literatura byl oceněn soubor Tanečnice Manon a jiné drobné texty ... nakladatelství Vyšehrad, tedy čtyři útlé a skutečně přísně krásně jednoduše provedené svazečky korespondence a drobnějších textů Antoine de Saint-Exupéryho (shodou okolností jen lehce mnou zmanipulovanou uplyne právě dnes 65 let od jeho smrti). Kromě Malého prince jsem sice zatím žádnému dalšímu dílu Saint-Exupéryho (ani) čtenářsky nedorostla, ale už jenom samotný fakt, že ilustrace jsou dílem Jana Híska, jednoznačně určil, že se tyhle jen na malíček "tlusté" knížky aspoň na chvíli přestěhují z novinkové poličky ke mně domů. Ilustrace je sice v každém svazku jen jedna jediná, ale zato skvěle souzní s něhou a nezkrytostí dopisů dvěma Exupéryho velkým láskám Louise de Vilmorin a Natalii Paley. Při jejich psaní autora jistě ani nenapadlo, že jeho vyznání jednou budou číst mnohé páry vyhladovělých očí. Protože, na jednu stranu, takhle všanc se dnes, v době tak třeskutě snadného výprodeje soukromí ne~ i vlastního, už snad neopováží dávat nikdo. A na druhou stranu, lidské podvědomí zas tak až úplně přísně nerozlišuje, co se nám děje ve skutečnosti a co si "dějeme" my sami ve svých představách, denních snech a fantazii vůbec.

Docela zvláštní pocit, černé na bílém vidět, jak je to v obou těchhle konstelacích muž (a ten titul si Exupéry svým životem jednoznačně zasloužil), který následně tak zoufale ( marně ?) prosí aspoň o nějaký zřetelnější projev zájmu o své dílo (sebe samotného).

Jedno z možných vysvětlení skutečnosti, že "na nic není čas" nabízí ve své novele Hrady hněvu Alessandro Baricco. Konkrétně v příběhu quinnipackého malého pana Raila, jeho krásné ženy Jun a tajemství jejich dárků. V okamžiku, kdy technický pokrok přinutil rozmanitost časů stát se jediným, na každého z nás z něj "zbývá" opravdu jen nepatrný zlomek. Ten, který si uděláme a darujeme druhým (nouzová varianta : sami sobě).

Aspoň pro-zatímní odpověď : Čas je v tom (jako obvykle) naprosto nevinně ... :-)

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

DODATEČNĚ : :
Včera jsem ji zase slyšela :

ZLODĚJI ČASU (Michal Prokop & Framus Five)
Hudba : Petr Skoumal
Text : Pavel Šrut


Zmizel jsem v Paříži bez duše bez těla
přibitý na kříži a ty jsi věděla
už zase vyrazil na známou trasu
zloděje času


Dřív jsem je neviděl v opilých nocích
dřív jsem je neslyšel jak jdou v mých krocích
potom je zahnala vůně tvých vlasů
zloděje času

A tys je viděla i v kapkách deště
tajně ti šeptali jsme tady ještě
veselí zoufalí v půlnočním jasu
zloději času


Ref :A v láhvích schovaní ráno mi psali
do čáry na dlani že s tebou spali
když jsem já spal s jinou
chodili krajinou opilých hlasů
zloději času

Miláčku půlnoční za ruku veď mě
s nimi si nezačni číhají ve tmě
veselí zoufalí v půlnočním jasu
zloději času

čtvrtek 23. července 2009

Vyposlechnuto : CD Pod obojím - Szidi Tobias (Studio Dva, 2008)

Přestože jsem měla šanci, nesebrala jsem dost odvahy, abych se osobně omluvila Daně Homolové, krásné flétnistce doprovodné skupiny zpěvačky Szidi Tobias, že jsem v podkladech, které jsem připravovala pro recenzi CD Pod obojí (a která pak vyšla, bohužel i s tou chybou, na www.musiczone.cz a blogu mého téměř už tradičního spolu-recenzenta Petra Vlasáka) ostudně popletla její křestní jméno.

Takže tady svou chybu pokorně přiznávám, ještě jednou se jí moc omlouvám a nabízím už opravenou verzi, protože příležitost navštívit koncerty Szidi Tobias po půl roce zase žije :

Podle svého založení obvykle přisuzujeme náhlé a prudké změny v životě buď náhodě anebo zásahu vyšší mocnosti. Ale poslechněte možný začátek příběhu o tom, co se může stát, když o někoho projeví osobní zájem zatím doposud "cizí" člověk.
Szidi Tobias není na české hudební scéně rozhodně neznámou tváří a hlasem. Pravidelně si ji ke svým projektům zve textař Michal Horáček, její dvě doposud vydaná alba (Divý mak, 2001 a Punto Fijo, 2003) se v českých domácích policích s CD postupem času zabydlela k vyprodanosti a kdo měl štěstí a/nebo dobré a informované kamarády, mohl si občas dopřát potěšení slyšet zpěvačku s kapelou na sólovém koncertě nebo na pár festivalech. Ale koncem roku 2008 bylo Szidi najednou v Praze plno - tři koncerty v rozpětí jediného měsíce, pozvání do velmi sledovaného TV pořadu, rozhovor ve vltavském pořadu Spektrum, třetí CD vydané pražským Studiem Dva , weby s českou doménou taky hned dva a dokonce prý billboardy okolo dálnice D1 zvoucí na zpěvaččino turné. Ano, to vše se může stát, když se hlas, zpěv a repertoár někomu zalíbí natolik, že se rozhodne tohle všechno pro ni udělat. Jestli to bude pro dnes zpěvačku, herečku a dabérku znamenat definitivní možnost věnovat se muzice jako jedinému oboru, ukáže až čas, ale moc bych to jí i jejím dvorním autorům přála. A tak trochu škodolibě i vydavatelským zavedencům, jako důkaz toho, že měřítko co nejrychlejší návratnosti vložených prostředků nemusí být v uměleckém světě to optimální. Snad každý posluchač, který byl v dobrém nově zasažen zmíněnou "promotion" vlnou, se nedokáže spokojit s krásou posledního CD Pod obojím a rád by slyšel, co bylo předtím. Přejme si tedy, ať dobře dopadnou jednání Studia Dva o možnosti reedic rozebraných prvních dvou alb.
Ale už tedy přímo k novince Pod obojím (nezaměňovat prosím, s podobně pojmenovaným - také třetím - CD písničkáře Jana Zubryckého - Podobojí, Indies MG 2008).Na první dvě vydaná CD zcela logicky navazuje už tím, že všechny písničky jsou opět z autorské díly skladatele Milana "Vyskočka" Vyskočániho a textaře Petera Lipovského. Výjimkou by se snad mohla zdát píseň Valahogy, která je zhudebněnou básní maďarského klasika Sándora Petöfiho, ale předpokládám, že zveřejněný překlad je opět dílem Petera Lipovského. Tak i my, maďarštinou nevládnoucí, můžeme souhlasně přikývnout tomu, že hledání onoho "nejaka" bylo leitmotivem lidských vztahů jistě odpradávna a bude už asi napořád. Asi se nikdy nedozvíme, co rozhoduje tom, v jakém jazyce se bude každá další nová píseň tandemu Vyskočáni-Lipovský odehrávat, ale připadá mi zábavné už jenom nad tím přemýšlet. Poměr českých a slovenských textů je na tomto albu velmi jednoznačný 7 : 3 a je potřeba říct, že prohřešky vůči češtině jsou zde spíše výjimkou, a to dokonce kdybychom jako úhelný kámen vzali češtinu spisovnou.Český je dokonce i text jedné z "mužských" písní, písně Ta co spí vedle, kterou zpívá bratislavský herec (a Čechům zatím asi utajený písničkář) Maroš Geišberg. Druhým pěveckým hostem je pak František Segrado, s jehož valašským původem velmi dobře rezonuje text písně Jak Franta Bagr Bušič uvěřil v Boha. A znovu se tu objevuje už zmíněný osobní zájem : některý z vyjmenovaných pánů zpěváků nebo autorů by jistě bravurně zvládl stát se zpěvaččiným partnerem pro pouhá dvě slova v písni Pod obojím resp. regulérnější duet Dva koně Chagalla, ale Szidi si pro tento účel vybrala a oslovila Richarda Müllera. A protože nebyla oslyšena, mohla vzniknout jedna z nejkrásnějších písní alba, píseň o lásce, která neměla to štěstí vyrůst na zelené louce a která si musí sehrát svůj souboj se svědomím. To celé podloženo náznakovou jazzovou instrumentací jak pro Ninu Simone.
Druhým žánrem, který se na paletě moderního šansonu přimíchává, je folklór. Tak mocný nástroj, jakým je cimbál Marcela Comendanta by se podepsal na vyznění sám o sobě. A co tak ještě ve spojení s houslemi spoluhráče z tria PaCoRa Stana Palúcha. Dalšími hosty, kteří byli pozváni ke stálejším členům Szidiny doprovodné kapely (Milan Vyskočáni - akustická kytara, Stanislav Počaji - elektrická kytara, Dana Homolová - flétna, Andrej Gál - violoncello) jsou pak muzikanti z okruhu bratislavské skupiny Slide&Udu (Martin Zajko, Ajdži Sabo a Martin Gašpar). Na postu akordeonisty se pak vystřídalo hráčů hned několik.
A stejně jako nad volbou jazyka je možno dlouze (a marně) přemýšlet nad tím, jak je možné, aby se muž vcítil do ženské duše tak, aby napsal slova, která ze zpevaččiných úst plynou jako z vlastního srdce. Nejlepší ilustrace ? Příklady !

Hned úvodní píseň Bříza začíná nádhernou metaforou :
"Vrostla jsem do tebe
jak bříza do skal.
Jak do snů naděje.
Krev písku do skla."


Titulní píseň Pod obojím věnuje onomu vysněnému Jemu tuhle pasáž :
"Za plotem olší pluje loď,
co nezná Mayday v tísni.
A ty jak statný lodivod
s větrem a na rtech s písní
hlídáš si břehy klidných vod.
K pramenům výš!
Blíž smrti!
Jen proti proudu, neuhnout.
Vstříc snům, co jiné drtí."


Koncertně asi nejoťukanější Bylobudenení přidává verš :"Čas, mula, co táhne, zapomnění."

A už naposled, hořce, ale pravdivě, z písně Slunečnice :
"Čas hlce nádej
jak snežný pluh závej.
Jak yperit rozleptá hruď.
Poviem si smelo:
Žiť by sa chcelo,
len kde na to ešte brať chuť.

Tam na konci mesta,
jak vlas tenká cesta,
obrastá ju divý hloh.
Končí sa bránou,
no a hneď za ňou,
chodí v bielom plášti Boh."


Vám, kteří už Szidi Tobias znáte, nemusím doporučovat nic. Vy, kteří máte tenhle objev teprve před sebou, otevřete oči a uši, dovolte si prožití emocí, na pár desítek minut zahoďte všechna svá "musím a nesmím" a poohlédněte se po koncertě a/nebo CD Pod obojím Čeká na vás nezaměnitelný hlas ve vynikajícím původním repertoáru. Jiným slovem - poklad.