sobota 27. června 2009

Přečteno: William Trevor - Čtenáři Turgeněva

Ti, co si svou situaci vědomě a záměrně neusnadňují, ale právě naopak si sami narýsují složitý labyrint různých hranic a omezení, mají už dávno abonmá na mou přízeň.

Soudě podle obálky, vazby, hlavních postav a "zápletky" shrnuté do několika málo vět by se mohlo zdát, že novela irského spisovatele Williama Trevora nazvaná Čtenáři Turgeněva (Barrister & Principal, 2003) JE červenou knihovnou. Opak je však pravdou, aspoň tedy pro mě.

Mladá, dle svého vlastního mínění vzhledem úplně obyčejná, Mary Louise Dallonová přijme dvoření obchodníka s textilním zbožím z nedalekého městečka i brzy následující nabídku k sňatku pouze jako příležitost uniknout z malosti, nudy a bezvýchodnosti protestantských poměrů, v nichž se narodila a vyrůstala. Ani ženich, Elmer Quarry nevstupuje do manželství z nějakých "pochybných" (tj. citových) důvodů. Za jeho rozhodnutím hledejme (a spolehlivě nalezneme !) chladný kalkul zajistit následníka, na kterého by přešel sice skromně maloměstský, ale přece jenom určitý majetek.
Katalyzátorem krachu (anebo spíše ani náznaku rozvinutí) tohoto vztahu se stanou jednak Elmerovy staropanenské sestry, který s novomanželskou dvojicí sdílejí dům, domácnost i obchod a pak Elmerova neschopnost (nechuť ? strach ?) manželství naplnit fyzickou láskou. Nešťastná Mary Louise se svůj probuzený smutek snaží léčit zprvu krátkými útěky - k rodičům a sourozencům, přímo v domě na nepoužívanou půdu a později pak dlouhými vyjížďkami na kole.

Při jedné takové potulce ji náhoda/osud/věčný hybatel zavede do domu své tety, kde se po dlouhé době setkává se svým nemocným bratrancem Robertem, do kterého si kdysi, ještě za školních dob "asi 14 dní myslela, že je zamilovaná". A teprve teď po všech těch letech, se ukáže, že cit byl oboustranný. Ani jeden z aktérů jej ale nikdy nevyjádřil. Nyní už dospělí lidé se sbližují v situaci, kdy Mary Louise je formálně ženou jiného muže. To, co tak dlouho zrálo, vzplane v oč kratším, o to intenzívnějším záblesku. Platoničtí milenci se scházejí nejčastěji na opuštěném protestantském hřbitově, kde opřeni o zarostlé povalené náhrobky Robert předčítá Mary Louise úryvky ze svých milovaných ruských klasických románů. Pokrevně blízcí milenci se ale nedostanou dále než k prvním nesmělým polibkům, protože Robertovo nemocné srdce intenzitu teď už ne-zbytečného (protože opětovaného) citu nevydrží a on ve spánku umírá.

Být tento příběh opravdu tím, čím se na první pohled zdá, pak tohle by bylo finále, nad kterým by nejedno oko nezůstalo suché. Ale William Trevor tuhle scénu situoval asi do polovinu rozsahu a navíc, už od samého počátku vede vyprávění ve dvou časových rovinách. Kromě té výchozí - námluvně-svatebně-nevěrecké je zde ještě rovina v čase posunutá, která líčí další zlomový okamžik v životě Mary Louise. Ta se má po více než třicetiletém pobytu v blázinci vrátit zpět do "normálního" života, do domu svého manžela a jeho sester. Tam však ale čas jako by plynul mnohem menší rychlostí.

Obě vyprávění se proplétají a protínají, aby složila příběh lásky veliké snad právě tak, jako v těch klasických románech, které nemocnému Robertovi v době dospívání nahrazovaly kontakt se skutečným světem. Lásky tak čisté, prosté a silné, jaká je dnes snad opravdu možná jen mezi mentálně handicapovanými (pamatujete na tu postelovou scénu Standy Pichlíka a Olinky ve filmu Nuda v Brně ?)

Kéž by příběh z téhle knížky (originální, nikoliv tohle mé úmyslně detaily zamlčující, naznačující nalákání) dodal odvahu aspoň některým z těch, kdo přišli na HRANU .

" ... ten, kdo je na kraji má je jediný krok, má na rozmyšlenou jedinou chvíli. Muž stojí na kraji a má se rozhodnout, muž stojí na kraji a váhá. ... na počátku lásky, v blízkosti štěstí ... " C&K Vocal, píseň Na kraji z alba Generace (1977)

-----------------------------------------------------------------------------------------------

DODATEČNĚ :
Následující obrázky vznikly samozřejmě jinde a jindy.
S knížkou (a mnou) je pojí pouze citové (roz)položení :








pátek 19. června 2009

Vyposlechnuto : CD Dům slzí - Cermaque (Guerilla Records, 2009)

Oč nečekaněji a (oka)mžikověji se ke mně toto CD dostalo, o to hlubší a trvalejší stopu ve mně zdá se zanechává.
Jsem trochu na rozpacích, komu je vlastně připsat.Ač je výhradním autorem všech 11 písní (i jednoho bonusového videa) Jakub Čermák, nevydal je pod svým vlastním jménem. Psát o "projektu Cermaque" se mi vzhledem k žánru (jednou samotným autorem vtipně označeném jako "nechtěný folk") příčí. A Cermaque není ani řádná, tj. koncertně vystupující kapela, byť proběhlo kratičké křestní turné Praha-Brno-Teplice.

Nikdy jsem pořádně nerozuměla tomu, proč si interpreti pro své nahrávky zvou externího producenta. Po opakovaném poslechu tohoto CD a porovnání nahraných verzí písniček se záznamy živých vystoupení na Jakubových stránkách jsem zdá se prozřela. Dobrý producent dokáže písním vdechnout něco svého a rozsvítit je do pestrosti. Producentem a současně aranžérem byl Martin E. Kyšperský, kapelník oceňovaných brněnských Květů. A ten pro nahrávání CD Dům slzí zangažoval téměř dvacítků převážně brněnských muzikantů a umožnil tak Jakubovi Čermákovi soustředit se pouze na zpěv. Otevřeně řečeno, Jakub není žádný televizně-sobotně-večerní krásnohlásek. Ani to ale nepotřebuje, protože jeho síla je jinde. Jako muzikant sice tímto CD oficiálně debutuje (samo-palným nákladem si v roce 2006 vydal CD Bubáci a hastrmani, a o rok později Krajinu bez rytíře), ale jako básník vydal knižně už dvě své sbírky (Resume 17, nakladatelství Šimon Ryšavý, 2004 a ještě sehnatelná Padavčata, nakladatelství Protis, 2006 ) a na literárních webech lze najít jeho díla dřívější i pozdější. A jsou to jednoznačně texty, které na CD Dům slzí na první poslech zaujmou. Každý text obsahuje minimálně jeden poetický klenot ( včetně "buskerské" písně Vorvani, nahrané v ulicích nočního Brna s kulisou projíždějícíh šalin a zvonění klíčů náhodně zimprovizovaného sboru, jak to dokumentuje druhý na CD zařazený klip v režii Pavly Kačírkové .) Až se skoro bojím vyslovit, která textařská jména se mi po prvním poslechu vybavila; ale dobře, klepu do dřeva a přeju Jakubovi mnohem příznivější sudičky : podobně poetické, mnohovrstevnaté a přitom zpěvné texty psávali třeba Jára Ježek z Č.p.8 anebo František Stralczynský z Bonsaie.
Jen tak na ukázku, s vědomím vytrženosti z kontextu :

"... vzpomeň si, až tě štěstí vyleká
že není jenom věcí lidí
že je i věcí člověka ... " (Anežko)

" ...chytit svou touhu za ocas
jak bílého draka
jak voda oblaka
a hnát se s ní až nadoraz
až tam, kde nic není
kde vítězí snění
nad vleklým osudem

Mnémosyné! děravá paměti,
propusť mě z objetí
nech být, co bude..." (Mnémosyné)


Dlouho jsem přemýšlela, do jakých souřadnic písničky z tohohle CD zasadím, až je budu chtít doporučit hrstce svých hudebních přátel. A řešení, jako už tolikrát, přišlo samo, stačilo na chvíli přepnout svou pozornost. Chtěla jsem si sama pro sebe uctít památku smutných, protože nedožitých, padesátin Zuzany Navarové a pustila si CD její skupiny KOA - Barvy všecky ... a najednou jako by s analogiemi roztrhl papírový sáček na bagety. Začalo to obdobně výraznými figurami kontrabasu, pak jsem si uvědomila shodnou lehkost v angažování nejrůznějších hudebních žánrů, přechody do jiných jazyků, smysl pro vyváženost mužského (resp. chlapeckého) a ženského vokálu (zde skvělý soulad hlasů Jakuba a hostujících Anny Sypěnové a americké písničkářky Nelle Ward ) a skončilo to třeba použitím poloprůhledného papíru v barevně velmi střídmém a proto krásném bookletu. Ale to jsou vlastně všechno jen shody v použití formy a já cítím i tu důležitější, vnitřní, obsahovou. Z takového pokračovatele má jistě Zuzana tam nahoře v hudebním nebi VELKOU radost.

Vy(Ky)šperkovaná aranžmá jsou druhou skutečností, které z tohoto CD dělají opravdovou událost. Může být něco potěšitelnějšího, než když si snad u jediné písničky (rytmicky nesnadné Natáhni ruku) vybavíte charakteristický zvuk Martinových domovských Květů a to přesto, že jejich druhá opora, bubeník, perkusista a hračičkář všeho druhu Aleš Pilgr se podílel i na tomto CD.
Ale ani sólový koncert Jakuba Čermáka není chudou příbuznou. Co se mu nedostává z nástrojové a hlasové pestrosti, to je vynahrazeno Jakubovým nasazením, otevřeností a spontaneitou. Dřevěně se tvářící podlaha klubu Loft577 jistě ještě teď občas rezonuje rytmem vetkaným jeho bosými chodidly, zato ta naprosto mokrá košile, přehozená po vystoupení přes krk kytary, je jistě už zase v pohotovosti pro nějaké další koncertní příště. Oproti hrstce ostatních posluchačů jsem měla výhodu v tom, že jsem měla již CD Dům slzí naposloucháno a namísto registrace první signální jsem si mohla vychutnávat detaily. Přestože CD ještě vonělo tiskařskými barvami, Jakub zařadil i písničky novější, které napsal pár dní předtím při svých toulkách Polskem.
Zdá se, že ustrnutí na místě mu nehrozí, spíš asi dilema, kterému ze svých talentů věnuje rozhodující část svého času a soustředění. Již zmíněný klip k písni Natáhni ruku totiž
prozrazuje jeho nadání i erudici vizuální a režisérskou.

Přestože se CD jmenuje Dům slzí a slzy, melancholie a smutek jsou častými rekvizitami všech písní, není se třeba bát nějaké adolescentní ufňukanosti. Tenhle člověk je sice podle občanky mladičký, ale vnitřně toho musel prožít už opravdu hodně ....
V románu Davida Zábranského Slabost pro každou jinou pláž (ARGO, 2006) jsem se aktuálně prokousala až k této (jedné, té pozitivní) části definice ryzího básníka :

Čeho se ryzímu básníkovi dostává ? Světa. Světa v ohromném množství, nabírá ho plnými dlaněmi. Tam, kde ostatní vidí strom, ryzí básník prožívá každý list. Je to osud : ryzí básník se narodí citlivější než ostatní, jeho duše je celý život jako po těžkém úrazu, zjitřená, citlivá. Intenzita, s níž na ryzího básníka působí svět (vnitřní a vnější), je darem i prokletím. V ryzích básnících se jedinečným způsobem kloubí krása a utrpení.
Tahle charakteristika Jakuba jako básníka (alespoň pro mě) padne, jak ulitá.


Těžko vyzdvihovat některou písničku na úkor jiných, ale v uších se mi střídají třeba

"ty ještě vepíšeš písničku života do fugy této smrti " (Židovská)

anebo

"hřmí v nás vše, co ještě nesmíme
...
nevím, zda tě ještě víckrát spatřím
nevím, zda už někam a někomu patříš
a jen ten, kdo nic neví
může slepě milovat
je svátek slunovrat

noc je náš jediný majetek"
(Slunovrat).

Jednoznačně : můj soukromý hudební Objev roku 2009 (titul udělen už v jeho téměř přesné polovině :-))