úterý 15. prosince 2009

Přečteno: Ali Smithová - Hotel svět

Občas se mi stane, že stačí jediná věta, abych autora přijala za svého. Skotské spisovatelce Ali Smithové se podařilo p(r)oplést mi hlavu hned několika kousky
z knížky Jiné povídky a jiné povídky. Že tedy její další kníha Hotel svět nezůstane nepovšimnuta, bylo rozhodnuto předem.

Ať si titul knihy říká co chce, pro mě je ústředním tématem knihy zvláštní bezčasí, v němž žije všech pět vypraveček. Teprve po vyslechnutí kvinteta jejich hlasů se v hlavě může složit příběh, a to spíše ještě tušený než řečený. Že se mimo čas pohybuje duch mladičké plavkyně a ještě nezapracované pokojské Sáry, která v hotelu tragickým a vlastně úplně hloupým způsobem zahynula, je celkem oprávněné. Starou bezdomovkyni Elsu (vážně se správně jmenuje Elspeth, jak sama říká ?), která má u stěny hotelu svou domovskou "parketu", ani její vysoká inteligence nezachránila, o své traktování času přišla a zdá se, že ji čeká už jen hořce kruté finále. Recepční Lise část jejího času uzmulo psychické onemocnění (u ní jediné ale autorka naznačuje - byť jedinou větou - že se do života vrátit dokáže). Sářina mladší sestra Klára (a vlastně i její rodiče) žije doposud v šoku způsobeném smrtí sestry, kterou nikdy tolik nepotřebovala, jako právě teď, když už není. Ale proč žije takhle ze smyslu a radosti vytrženě mladá, pohledná a úspěšná Penny? Je to trest za její způsob obživy, psaní z prstu si vycucaných "příběhů" do lifestylových magazínů?

Ani formálně není román Ali Smithové pro mě příliš průhledný. Jednotlivé části nesou zvláštní jakoby časově-gramatické kategorie. V češtině máme časy jen tři, takže možná překladatelka Petra Kůsová takhle variovala označení četnějších časů anglického jazyka. Hodně sebezapření jsem musela vynaložit při čtení partie, kterou vypráví mladičká Klára. Připomíná to texty, které bývají k vidění na internetových diskusních fórech, v SMSkách či mailech těch, kteří éru papírové korespondence už nezažili (nebo jsou jenom líní?). Je to litanie, snad až automatický text téměř prostý jakékoliv interpunkce či členění do odstavců. A nemá-li se téměř čeho chytit čtenář, jak obtížně se asi musela tahle pasáž musela překládat !?

Ve výpisnících mi z této knížky zůstane pár krátkých odstavečků, v hlavě pak nálada absurdity dvou nezapomenutelných scén:
Recepční Lisa v zajetí těžké psychické ataky má vyplňovat dotazník pro zdravotní pojišťovnu, aby dosvědčila nárok na sociální dávky v nemoci.

Bezdomovkyně Elspeth dává redaktorce lifestylového magazínu Penny své na ulici pracně vyžebrané drobáky, aby se mohla taxíkem vrátit do hotelu z okrajové čtvrti, kde je jí její zlatá kreditka houby platná. Penny se jí sice revanšuje tučným šekem, ale ten vzápětí po návratu do svého bezpečného prostředí (života) ihned stornuje.

Ale román není prost naděje. Z opravy nevyzvednuté hodinky, které na zápěstí nosí prodavačka z hodinářství, objekt to touhy, kterou Sára ani nestačila vyjevit a Klářin experiment, jímž duchu své starší sestry odpoví na obsesivní otázku, jak dlouho vlastně její osudný pád trval, jsou tenounkým, ale přece existujícím pojítkem mezi světem těch ještě~ a už ne~žijících. A dokud ono trvá ...


Mrtví
Jan Skácel

Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami
A přicházejí jako stíny
ve vlasech popel kusy hlíny
Tváře jakoby vymazané
a přece se jen poznáváme
Po chrpách které kvetly loni
slabounce jejich ruce voní
Tiše mne zdraví jako svého
hrbáčka času přítomného


Ve světě příběhů Ali Smithové z důvodu, který asi zná jen ona sama, hrají muži pouhou úlohu figurantů. Tak abych aspoň symbolicky přidala něco malého (v marné a naivní snaze přispět k rovnováze) odkazuju na (aspoň pro mé chápání) souznějící pokus o zachycení atmosféry bezčasí tentokrát ve výhradně klučičím podání.

neděle 22. listopadu 2009

Vyposlechnuto: Myjau - Květy (Indies Scope records, 2009)

Dva z mých muzikantsky nejmilejších vydali svá nová CD a shodně prohlašují, že jsou odrazem jejich prožívání posledních měsíců. Žádná hra na vyšší umění, žádné kupčení s trendy a výnosy. O jednom si z důvodu jazykového handicapu psát netroufám, tak tedy "jen" o tom KvětoKočičím:


Když někdy začátkem osmdesátých let řvaly kočky do uší Zuzany Navarové, připaloval se sladkobolný karamel. Když svým hrdým a téměř nezúčastněným pozdravem vítají DOMA o nějakých dvacet let později kočky a kocouři Martina E. Kyšperského, pojmenuje tím citoslovcem nejnovější album své domovské skupiny Květy. Tedy ... prý ... prý právě odtud vzešel pro Květy nezvykle jednoslovný název aktuálního CD i vinylu. Uvěříte to člověku, jehož písničky mívají snad právě tolik vrstev jako koláže, typický prvek bookletů, které MEK tvoří s výtvarnicí Pavlou Kačírkovou? (No jo, ale jak si poradit s písní Lucie, která mi pořád vrtá hlavou. Opravdu je "jen" sice krásnou, ale přece přímočarou milostnou ? "... ty víš, jak MOC mi chybíš !?...")

Co napsat o muzice, kterou jsem se předem rozhodla mít ráda? Bianko šek důvěry jsem si bez přemýšlení dovolila podepsat, protože podstatnou část nových písní znám z loňských koncertních provedení. Znám a používám jako zaříkávadel v situacích, kdy svým "jau" zkouším čelit dovnitř obráceným zpěvem.

Houslista Albert Novák začal s kapelou vystupovat těsně po nahrání předchozího CD Střela zastavená v jantaru a co slibovaly koncerty, to se na novince ukazuje naprosto zřetelně. Jsou to právě jeho party nad precizní a vynalézavou rytmikou, které ve chvílích kdy už slova nestačí přebírají vedení a klepou na strop nevyslovitelného ... třeba v písničkách Psí hvězda, Tulák, Měsíční světlo.

Líbí se mi, jak do detailu promyšleně jsou jednotlivé písničky (ano, jsou to písničky, přestože Květům bývá ze zvyku nalepována cedulka alternativy) pojaty. S kokrháním psům je výrazově i tempem jakoby držena na uzdě, stejně tak jako se ona svěřující se servírka rozpakuje odvyprávět celý svůj příběh v podstatě cizímu posluchači, i když přitom sama cítí, jak moc by si tím ulevila. Naopak v Balónu se na nás valí hravě útočné vlny jak na skutečném fotbalovém trávníku, kde se ještě hraje pro radost ze hry samotné, nikoliv podle taktiky a strategie trenéra či bookmakera.
A když hlavní lyrický hrdina tahá mezi prsty vlasy přivázané k lampě v už zmíněné Lucii, pak je to slyšitelné i zpod smyčce znějících houslí.

Mojí láskou na první poslech je jednoznačně písnička Metrem. Chápu ji jako protipól k písničce Pověsím prádlo z předchozího CD. O bezradnosti z narození a o nezvratnosti smrti už tedy Květy písničku mají, takže o čem vlastně dál psát a neopakovat se? Řešením je třeba schovat příběh o potřebě sounáležitosti (a současně strachu z ní) pod škrabošku zahrádkářských trampot s krtkem (Když L. Kerndl zpíval na lodi).

S notebookem na klíně mě spolehlivě rozháže na S-J-Z-V slokou:
"Ale kdo odvede mé jedničky a nuly do bezpečí ?
To vyplašené malé stádo ovčí..
Kdo zachrání všechno to tajemství digitální ??
Když jenom já vím, že mezi nimi
čekáš i Ty..."

Oproti minulému CD se v textech vyrovnala míra zastoupení lidí a zvířat, ubylo hostujícího ženského hlasu (moje poklona Lence Dusilové za pokoru, s níž se uvolila oč drobněji, o to krásněji pouhým dvěma písničkám posloužit jako doprovodná vokalistka). A obsahuje-li i tentokrát nějaké literární odkazy, pak pro mě zatím zůstávají neodhaleny.

Neztenčeně jsou zastoupeny sny, něha a hravost. Květy můžete mít rádi a pak leccos odpustíte (zase pár opačných přízvuků v kovbojském úvodu Dokud běžíš) nebo nemusíte, ale rozhodně si je s nikým jiným nespletete. Stačí to ? Mně tedy víc než stačí.


" ... a ptáčata unikla z osidel lovců..
ale z kterých ??
Co já vím..
co bude dál.. " (Tulák)


" ...čím to je, že šelma nepočká ?" (Na balkóně zpívá pták)


Nejlíp dává, kdo neví, že (a co) dává.

středa 28. října 2009

Přečteno: Sébastien Japrisot - Příliš dlouhé zásnuby (Knižní klub, 2005)


O předsudcích jsem si své pěkné teoretické přečetla třeba v knize Malcolma Gladwella Mžik, ale občas nepotřebuju ani to doporučované rozřazování slov do několika ne příliš separátních kategorií, abych si uvědomila, jak silně jsem jimi prostoupená. Tahle knížka mě opakovaně utvrdila v tom, že občas je míra účinku v přímé úměře k nutnosti překonat svou předpojatost.

Sama bych si ji nevybrala podle žádné ze svých rozhodovacích podpůrných konstrukcí. Podle titulu - "to bude nějaká červená knihovna". Podle jména autora - neznám blesklo mi napoprvé hlavou a teprve jeden dřevní čtenářský seznam mě usvědčil, že jsem už jednu jeho knihu četla, ale zbyl mi z ní v hlavě osamocený a ještě k tomu dost choulostivý a navíc neliterární detail. Podle obálky - krásná A.T. na fotce z hollywoodského zpracování na mořském břehu v paprscích zapadajícího(vycházejícího) slunce jen posiluje podezření ze schematického popisu nelehké cesty ke konečnému zářivému štěstí. Podle textu na přebalu - ve válečném příběhu bych nečekala najít to, co tak marněsnažně hledám. A ani nakladatelství Knižní klub a edice Ikar mi žádný zápis do (nejen) čtenářské paměti ještě doposud neposkytly.

A přece jsem se (napodruhé) začetla. Do propletence příběhů více než dvacítky postav, které při svém hledání pravdy o smrti svého milého v zákopech první světové války ke svému životu připoutá mladičká Mathilda. Na počátku trpělivě vyčkává dne své formální plnoletosti, aby se proti přání rodičů svých i svého zmizelého milého stala tzv. bílou vdovou a mohla s jeho památkou uzavřít (aspoň) symbolický sňatek. Pak ale přijme pozvání muže, který byl nechtěným svědkem událostí Manechova konce a jeho vyprávění, podmíněné asi vidinou vlastní už jen kratičké životní perspektivy, naznačuje, že oficiální verze Manechovy smrti se s pravdou nemusí překrývat úplně dokonale. A začíná pátrání, které někdo může číst jako detektivní příběh povstávající z paměti a svědomí širokého okruhu zasažených.

Já si ale tu knížku zapamatuju jinak.
Jako narušitelku idylické představy o dobách našich prarodičů, kdy partnerské role ještě měly své vymezené a nezpochybňované hranice. V postavě Mathildy nám autor představuje ženu s takovou míru síly a emancipace, které mnohé z nás (nebo tedy aspoň já osobně) v sobě nemáme ani o více než osmdesát let později.
Jako další svědectví o tom, že lidský charakter, který s sebou na cestu dostáváme, je opravdu velmi diferencovaný a jen málokdo si ho nejen ubrání ale snad aspoň maličko upevní. Že citlivá lidská duše je zatížitelná jen do určité úrovně.
Jako důkaz, že pokusí-li se někdo spekulovat s něčím tak křehkým a tajemným jako je fyzická láska, může vzbudit démona, který téměř zničí jeho samotného.
Jako vyjádření shody cizího názoru s mým dosavadním způsobem uvažování o vztahu snů a budoucí skutečnosti a o tenkosti nitek, na nichž jsou vedeny náhody..
Odlehčeně pak jako pousmání nad tím, že v českém překladu je akronym, původně vyřezaný do topolové kůry a následně zachycený na jednom z Mathildiných obrazů, oproti originálu ještě purističtější.
Povzdechem, že takové "happy,but-endy" reální lidé prožívají často, literární postavy jen jsou-li stvořeny dobrými spisovateli. Nevím proč, ale po přečtení emocionálního konce příběhu (který se ale nenachází na poslední straně knihy, což taky může NĚCO znamenat :-)) se mi v paměti vynořila tahle, do té doby ještě významově nezakotvená báseň :

Krajina s kyvadly
Jan Skácel

Kyvadla zavěšená mimo vítr.
Píšťaly bez dechu.
A trávy stranou času.

Stmívání vyhloubená v kameni.
Nikdo ti v dlani vodu nepodá.
Zčernala po zvonech a nesmíš.


Snadné čtení to není, ani formou (dopisy tu hrají roli dnes už nenávratně ztracenou), ani obsahem. Zpětného listování a dohledávání jsem si užila víc než dost. Ale přesto i v popisech válečných strázní a jejich nevymazatelnosti z myslí i těl přímých účastníků a jejich přeživších blízkých, občas probleskne nezdolná víra těch silnějších z nás. A důkazy, že tudy cesta vede, číst potřebuju snad právě proto, že sama tak žít nedokážu.

úterý 29. září 2009

Vyposlechnuto : CD Mainland Sailors - Wotienke (2009)


Musím se vždycky pousmát, když čtu zdůvodnění začínajících českých kapel, že píšou texty svých písni v angličtině, protože chtějí proniknout na evropská pódia ...
Kdyby to opravdu byla ta jediná podmínka, pak by holandsko-moravská kapela Wotienke, nesoucí křestní jméno své zpěvačky, převážné autorky a pianistky Wotienke Vermeer,už pár let po Evropě známá byla. Ale přestože navíc přidává osobitost obtížně zařaditelného stylu, (nejen) pěvecký půvab hlavní "hrdinky", na lékárnických vahách odměřované ingredience aranží, i ona je prozatím na cestě sbírající jak posluchačskou, tak mediální přízeň pokorně po každé dvojici otevřených uší resp. koncertě. Že je to cesta pomalá a obtížná, ale jediná na sezónním přelomu nekončící, osvědčuje fakt, že do mnoha navštívených klubů se Wotienke opakovaně vrací. K radosti už jednou zasažených, k posouzení těm, kteří se prvními nechali nalákat
a k překvapení náhodných návštěvníků.

Mají teď na to tomto putování nového spojence, první oficiální CD Mainland Sailors (proč bez členu ?), natočené a k vydání vlastním nákladem připravené v amsterdamských studiích. Obsahuje průřez dosavadní Wotienčinou tvorbou, od písniček, které Wotienke sama hrávala na svých občasných vystoupením jen s klavírem (a jimiž se moravskému publiku představila asi poprvé na olomouckém festivalu Přesahy v roce 2005)- Your moves, This Year's Thought), přes ty, které nahráli už jako kapela na svou demonahrávku v prostorách valmezského zámku Žerotínů v roce 2006 (I Cant't Belive It Rains, Skip The Present) až po písničky napsané přímo pro toto CD (Sleep, Snap, Let Go, Remarkable Preoccupations)

Jako je těžko definovat místo, v němž se na CD potkávají přizvané žánry (písničkaření, šanson, jazz a poučený pop), i hudební souputníky na české scéně marně hledám (anebo jen obyčejně neznám). Ale máte-li třeba rádi tvorbu irské, v Berlíně dnes usazené Niny Hynes, a netrváte přitom na jejích občasných teatrálnostech a elektronice, líbí se vám repertoár Szidi Tobias nebo k vám pronikla mordýřsky občas stylizovaná K.C.McKanzie, možná budete mít smysly i pro Wotienke. Všeobecněji známá jména byste mi stejně nikdo nevěřil, ale osobně W.V. řadím čestně (ale skromně) do řady za třeba D.K., N.M. anebo ... pozor ! moje troufalost největší :-) ... N.S.

Poslední pokus - metaforou: Muziku Wotienke dokáže ocenit a vychutnat ten, kdo na dlouhých osamělých cestách sní o společnici, která sice už pouhou svou přítomností udržuje pozornost v příjemném napětí, ale která současně zná a respektuje cenu ticha, takže z ní tudíž nebolí ani uši, ani hlava.

Muzikanti jako by ctili heslo japonských herců : "Chceš-li ukázat pravdu, zahraj z ní 90 %". Aranžmá jsou krystalicky čistajasná, většinou založená na "taktovce" jednoho z nástrojů a dávají prostor dozvukům akustickým i myšlenkovým (viz poslední písnička Sleep - do ticha přecházející jakoby dvojím cinknutím (ovšem, že čajové) lžičky nebo zpozorněte při šeptavém konci písně Your Moves). Řečeno jejich vlastním textem, necítí potřebu "be faster and bigger than anyone else" (Skip The Present).
A zde je asi namístě pánskou část kapely představit : Ondřej Adámek - bicí; Jan Boroš - kontrabas, el. basa; Karel Cinibulk - elektrická kytara; Martin Janírek - saxofony (klarinet ? v téměř klezmerovém názvuku uvnitř písně Repetition)

Při poslechu většiny písní se mi vrací atmosféra filmů/knížek, které neuspěchaným vrstvením scén budují ani ne tak překotný děj jako spíše atmosféru. Konkrétně při naposledy zmíněné Repetition myslívám na Nebe nad Berlínem, na scénu v níž ona andělská akrobatka balí saky-paky a vrací se do všednosti svých čísnických dnů.
Při This Year's Thought jako by mě teprve vycházející slunko přimělo zvednout se z kamenitého břehu, po noci strávené s hlavou v dlaních a z nedaleko otevřeného okna někdo neznámý saxofonem chlácholí, že těch, kteří se teď "(Ze)ptají prachu" bude rozhodně víc.

Ale znajíc zákonitosti posluchačské přízně, si kapela střihne rytmicky přísně kupředu hnanou Commuter anebo podobně odsýpající Indifference.


Wotienke bych přála, aby si tímto CD zasloužila pozornost některého ze zavedených vydavatelů a už na příštím CD nemusel chybět booklet obsahující texty, obzvláště napadne-li znovu Wotienke napsat text třeba ve francouzštině. Nebo je to jenom ojedinělé přání ověřit si, že autorka napsala skutečně to, co posluchač CHCE slyšet ? Sekce obsahující právě slova na webu totiž po poslední velké aktualizaci zmizela. Úmyslem, omylem či náhodou ?

Jediné, čemu jsem za celou tu dobu, po kterou jsem mohla CD mít v rukou, nedokázala přijít na chuť, je grafické pojetí obalu. Tahle podlepravítková koláž mi nesedí ani k hudební formě, ani k mému chápání obsahu i poetiky Wotienčiných písní. Ale protože "Není na světě ten ... ", možná ten patřičný ná(d)hled chybí opravdu jenom mně samotné.

úterý 22. září 2009

Vyposlechnuto : CD Ztracený ve světě - a Tribute to Oldřich Janota (Indies Scope Records, 2009)

Jistě všichni máme v obou rolích vyzkoušeno, jak vzácná je ona tichá, ale (aspoň na pár hodin) všeprostupující a všepřebíjející radost, kterou uchystá dospělý dospělému. A to se je jedná o radost jednoho pro jednoho (ve všech genderových permutacích).

Měřeno tímto se vydavatelství Indies Scope Records podařil kousek opravdu mimořádný. Svým pečlivě a krásně (obal ! promiň, Pavlo, to zpozdilé odkázání, nevěděla jsem, že je od tebe ...) zrealizovaným nápadem vydat k narozeninám Oldřicha Janoty CD jeho písní v podání „svých“ domovských kapel a interpretů rozdávají radost v poměru N:1:M.(Jak už to ale bývá, před závorku vytknutou neznámou zůstává reakce těch posluchačů, kteří mají písně dlouhodobým posloucháním originálu vpletené do svých uší, duší, hlav a nervů. O tom, co dokáže natrvalo vypálená synapse, mě přesvědčuje třeba píseň Žlutý kopec v podání Květů. Nedokážu při ní myslet na žádný jiný, než ten brněnský.)

Začněme od jedničky : těžko se vmyslet do prožívání někoho tak solitérního jako je právě Oldřich Janota, ale už dánské přísloví říká, že „žádný svatý není tak malý, aby odmítl svíčku“. Navíc může být pro autora větší z(/r)adostiučinění, než když jeho písničky pro sebe přetvoří ti, kteří autorskou nouzí rozhodně netrpí ? A nejen to, Petr Krško ze zvolenské skupiny ZVA 12-28 Band na webu Indies Scope ohlašuje, že svou verzi písně Balad a o požárním hydrantu zařadí i do svého koncertního repertoáru.

"N" v zápise zastupuje šestnáctku zúčastněných interpretů (Tomáš Kočko přispěl dvěma písněmi, jednou sólově, jednou se svým Orchestrem). Dělali to z jiného důvodu než z radosti, když se na některé další interprety ani místa v tracklistu nedostalo ?

A „eM“ nakonec pro mě představují fanoušci zúčastněných přezpívávačů a přehrávačů. Možná je to tím, že v původním Janotově podání znám pouhopouhé dvě z nahraných písní (Druhý břeh a Hotel Savoy), ale kdyby se mi někdo pokoušel namluvit , že třeba Jablkoň, Tara Fuki, Květy, Žamboši, HUKL nebo Jarret mají svou novou píseň a zde ji představují, jistě by neměl těžkou práci (snad jen Čankišou by vzbudili pochybnost opuštěním jazyka svého lidu). Připadá mi, že do písní vložili opravdu SVÉ nejcharakterističtější rysy.

Zprvu jsem se docela rozpakovala, zda mám právo jakkoli CD komentovat, ale pak jsem si uvědomila, že znát z Janotovy obsáhlé tvorby jen zlomek zas až tak velikou ostudou není. Ani jeho nahrávky, ani jeho koncerty nebyly běžně dosažitelné v žádném období jeho muzikantského života. Ani dnes, v době informačně zasíťované.

Jako je nesnadné odhadnout reakci skalních Janotových posluchačů, netroufám si ani určit podíl těch, kteří se o něm z tohoto CD dozvědí poprvé. Těm, kteří se uchytí, lze jenom přát tu téměř kolumbovskou cestu proti proudu času.

Ač se pojetí jednotlivých písní liší velmi výrazně, z mého pohledu jim neublížil nikdo. Napadá mě protiklad lidového rčení „z …(čeho že) bič neupleteš“. Dej talentovanému mnohovrstevnatý text a nevšední melodii on ti je vrátí o další rozměr (=sebe) bohatší.

A tak, vlastním obvyklých hudebním sklonům navzdory, přijímám i téměř metalové riffy kytary v části písně Fetišista nebo elektropopových 24 hodin volného času (Okrej). Baví mě i kontrast doslovnosti ptačích samplů v jarretovské verzi písně Zvláštní ptáčci s textem.

Kdo aspoň jednou čekal oč déle tím marněji, ten se v čase a smutku vrátí prostřednictvím violoncellového klenotu v podání Tara Fuki.

„Čím víc ti rozumím, tím méně nás chápu“ v podání Mariany Chmelařové a skupiny Minach nezaostává ani o píď.

Zcela mi učaroval jeden z nápadů zlínské Maracy (Bitva na Tursku) svěřit druhou část recitativu čtenáři - začátečníkovi. Nepřipadáte si při svém prvním seznámení s každým dalším Janotovým textem taky tak ? Kolikrát jej musíte slyšet, než vyhlédnete za hranice konců jednotlivých slov ? A ten protiběh školácké dikce a poučeného obsahu. Mráz mi běhá po zádech třeba při pasáži :

„ … V kalném jitřním světle ho doma vítá smutek,
na zkrvaveném plátně je nesvázaný útek.
A pod plátnem zvedá se stín mrtvého těla.
A jak rytíř hledá závoj
tak rozpoznává děj,
ten chaos snů a náhod
má náhle pravý směr.
Sebe jsem zachránit chtěl
a zabíjel tebe …“

(Jinak je ta píseň ale členitější než barokní oltář, možná že méně bylo by více).

Na Janotových písních je krásná proměnlivost jejich významu v závislosti na vlastní zkušenosti posluchače. Představuje-li pro trabandistu Jardu Svobodu druhý břeh „blížence, který dává směr a smysl jinak divoce a nahodile běžící řece“, pak pro mě osobně je to ten, který k člověku sice „navždy patří“, ale který jako jediný (už ze samé definice) nesmí přejít most.

Resumé : Nerozumím sice tomu, proč se CD takhle anglicko-česky promíchaně jmenuje, ale jinak je pro mě velmi přesně zacílenou trefou do citlivého .

sobota 19. září 2009

(Za)znamená(no) : Divadlo Continuo - Finis Terrae - Holešov, 30.8.2009

Možná, že si už zase jenom lžu do vlastní kapsy, ale občas uvěřím tomu, že si člověk může pro sebe přát opravdu cokoli, pokud ovšem dodrží několik podmínek.
A už ta první je nepřeskočitelná : Nikdy se nesmíš ptát : Kdy už ?"

O představeních malovického Divadla Continuo jsem si vždycky četla jen v recenzích, pozvánkách a obdivných vzdeších. Našim směrem jejich cesty příliš často nevedou a když už, pak představení angažující tmu a živly jako nepominutelnou součást, začínají v době, kdy mi už dávno odjel poslední veřejný zpáteční dopravní prostředek.

Až jednou ... díky uskutečněnému odhodlání založit tradici festivalu Loutky a bábky, pozvala jeho hlavní duše, sama divadelní autorka a herečka, Continuo do městečka za jedním kopcem a pár zatáčkami. Jenomže ten týden se do dějin (a bohužel i mnoha domů) zapsal povodněmi mediálně orazítkovanými jako bleskové. A tak přestože soubor do městečka dlouhou cestu vážil, mohl z představení uvést jen kratičkou ukázku v budově místního kina a slíbit, že se vrátí ... Nevím, jak se sestup obrovských, člověka ukrývajících, loutkomasek do prostoru foyer a pozvání jejich téměř dvoumetrových paží dotkl ostatních z hrstky tenkrát přítomných, ale ve mně se ten zážitek uhnízdil natolik silně, že jsem si nejen celý srpnový diář popsala poznámkami dovolujícími NEZAPOMENOUT, ale svou nadšenou snahou o rozdělení jsem v následujícíh hodinách obtížila snad úplně všechny ty, se kterými dokážu aspoň trošku mluvit.

Slib, přání a skutečnost se proťaly poslední srpnovou neděli v rámci Rozloučení s prázdninami. Jako scéna byla vybrána jedna z alejí vroubící břeh zdejšího unikátního trojramenného zámeckého jezírka. Majestátní figury opřené o jeden ze stromů i pod druhým ukrytá baterie "bicích" - tj. kuchyňských a hospodářských nádob z doby předplastové, podněcovaly fantazii ještě nezasvěcených diváků už před začátkem představení.

Kdybych to představení měla charakterizovat jedinou větou, pak by to mohla být třeba tahle : Abstraktní jako balet.
Jenomže na rozdíl od bělostných baletek s vlasy sepnutými do drdolů,
z nichž nesmí být vynechám ani jediný pramínek, v "piškotech",
v zrcadlovém sále, tady se hrálo bosky, na písku, který po teplém dnu neobyčejně rychle vychladl, v černém civilním oblečení, které bylo hned v počátku zkropeno vodou, ten večer spíš ledovou než živou. Kromě zmíněné plechové výbavy jako rekvizity nejproměnlivější sloužila tři prostá překližková plata, tu jako stůl, tu jako hradby, tu jako hrazda, tu jako motýlova kukla, tu jako postel a dokonce i mapa, na níž má být symbolicky objeven onen v titulu zmiňovaný Konec světa.

Na hře je vidět, že se na jejím vzniku se podílelo jazykově pestré spektrum tvůrců a současně se vědělo, že se bude hrát před celoevropským publikem, takže z velké míry sází na neverbální komunikaci. Texty sice obsahuje, ale spíše ve formě v angličtině, španělštině, italštině, francouzštině i češtině opakovaných "zaříkávadel". Já,
do nevidoucnosti zaprodaný závislák na psaném slově a jeho možných významech, proto jen obtížně můžu popsat nějaký děj, ale mám svůj důvod, proč to zkusit :

Před mýma očima se dělo tanečně-akrobaticky-pantomimicky-loutkové-zpěvácké představení o ženách a jejich prožívání světa. Muže (chlapce či milé obecně) jim povolali do prý důležitějších válek než jsou ty každodenní domácnostní. A ony soucitně, podpůrně drží při sobě. Až do okamžiku, kdy se objeví jeden, kterého z (vše)obecné povinnosti "vynechali" a on věnuje svou přízeň jen jedné jediné ... a to je neodpustitelné, především JÍ ! Ještě že tu jsou ty každodenní hospodyňkovské povinnosti, jejichž periodicita a (v minulých dobách) neoddiskutovatelnost zabrání,
aby se ve svém stesku, smutnění a vzpomínaní nepropadly až na dno naprosté apatie. Mučedníkům odoláváme jen těžce a stejně obtížně dopřáváme druhým odlišnost, ať je jakkoli ctnostná. A je to zase jenom praktikovaná láska, která nám jediná dokáže masky snímat (a růžové brýle nasazovat - aby to nebylo tak schematické). Končí se připomínkou naší odvěké posedlostí trvat právě a jen na tom, co (už) nikdy nemůžeme mít.


Dvě "moje" letošní letní divadelní představení nemohla k divákům vyjít z protilehlejších bran, ale přesto je v mých očích spojuje naprosté fyzické nasazení a víra, že symbolickým náznakem lze dosáhnout velmi intenzivního účinku i s těmi nejprostšími rekvizitami. To když se namísto laserů, multimédií a schválností angažují fantazie, genius loci a přiznané city.


Viditelně zde :
těm, kteří ani nechtějí, ani nepotřebují víc než jeden náladotvorný snímek
tomu, kdo by si chtěl ověřit míru své/mé shody
Nezprostředkovaně pak tudy

úterý 25. srpna 2009

Přečteno : Martin Němec - Vana s výhledem (XYZ, Praha 2008)

Jestli opravdu platí, že teprve druhá knížka rozhodne o tom, zda je člověk spisovatelem nebo "jen" literárně obdařeným interpretem vlastní minulosti a/nebo paměti, pak na svou čtenářskou chuť prohlašuju, že muzikant, skladatel, textař, zpěvák, malíř a filmový scénárista Martin Němec je současně i spisovatelem-povídkářem.

Před pár lety se mi jeho prvotina Stodola (Paseka, Litomyšl 2004) dostala do rukou asi díky dnes už nerozhlasované nedělně-polední Knihovničce Radiožurnálu a už tehdy mi jeho povídky, v nichž často svět každodenně prožívané reality dělí od magické fikce pár nenápadných vět či slov, zanechaly v paměti ukazovátko budoucího zájmu. Z konkrétních obsahů ale jen to, co jsem si stačila vypsat do jednoho ze svých papírových čtenářských výpisníků. Změní na tom něco skutečnost, že druhotinu, Vanu s výhledem, jsem četla už jinou metodou, kterou mě naučil můj z nejoblíbenějších Jan Balabán ? Sebe ze zeptám se stejným časovým odstupem ...

Nechci nikomu brát jeho vlastní čtenářskou radost a prozrazovat děje či dokonce pointy jednotlivých povídek, zkusím jen navnadit náčrtem toho, co podle mého čtení prochází povídkami naskrz : vícepohledovosti a jazykového (nebo přesněji slovního) "přitesávání" formulací.

Ve většině z patnácti povídek se autor nespokojuje s lineárně ubíhajícím vyprávěním z jednoho zorného úhlu, ale líčí jednu situaci pohledem více aktérů (Salon v ulici des Moulins), nechává obdobnou situaci prožít v čase a společnosti posunutým hrdinům (Most), či nechává objevovat tajemství sice jen jednomu a tomutéž člověku, ale zato v různých fázích vývoje resp. stupně bdělosti (Dveře).

Druhým nápadným znakem je upravování znění některých vět. Baví mě přemýšlet nad tím, zda tyhle paradoxy, dovětky či upřesnění autora napadají současně, nebo zda viditelnou ponechává historii úprav vznikajících následným čtením. Přestože třeba v povídce Rock and Roller dává autor hodně ironicky nahlédnout do literárního zákulisí, odpověď na tuhle otázku v ní nanajdeme (pochopitelně?). A když už jsem u téhle povídky, ještě jedna drobnost je otázkyhodná : Je, spolu s povídkami Krabí hrad a Sulfur s.r.o., označena podtitulem Workshop a římskou číslicí určující pořadí. Přestože je spojuje žánr sci-fi, nějak se mi nejeví, že by se autor nějaké takové skutečné tvůrčí dílny zůčastnil a nám, čtenářům, v knize předváděl své výsledky. Že by si spíš původně jen sám pro sebe zkoušel, jak si se svým vlastním zadáním poradí ?

A ještě jeden rys je mi na povídkách Martina Němce sympatický. Jak dokáží (aspoň tedy z mého pohledu uvěřitelně, věrně) situace popisovat z ženského i mužského hlediska a přitom žádné "protistraně" ani nenadržovat, ani ji neidealizovat.
Kdyby byla zkušenost přenositelná (a ještě tak snadno, tj. přečtením cizích slov), určitě bych do "čítanek" zařadila povídku Anna samodruhá, líčící, co se děje v mysli mladé ženy, která se brzy stane (z vlastní vůle, či spíše demonstrace) svému dítěti maminkou i tatínkem zároveň. Jenomže předmět "Vztahy a empatie" se stejně na žádné škole nevyučuje.

Velmi povedená mi příjde i povídka Beat sám, hořce popisující situaci současného velkoměstského člověka, který být fyzicky sám nevydrží a mezi ostatními si tak připadá.

Ač se v textu žádná skutečná mučící rekvizita neobjeví, jako drsnou, téměř až bergmanovskou scénku z manželského života, jsem přečetla povídku Dřez a pěnkavy. Jestli je to s tou "novou technologií" pravda nebo ne, raději ani nezkouším pátrat ... *****DODATEČNÝ EDIT: Už je to tady! No to tedy PP :-) *****

Posledním kouskem, který bych chtěla podtrhnout, je pokorně pochmurná Lázně Rottstein, spojující paměť společenskou s putováním proti proudu historie nejsoukromější.

Uvažovala jsem nad tím, kdo a podle jakého klíče povídky do knížky (která je mimochodem velmi přitažlivá i vizuálně : na obálce, předsádkách i jako ilustrace jsou použity fotografie obrazu Martina Němce Hluboký spánek a detaily jeho zvětšenín) řadil. Muzikanti často hořce komentují, že pořadí skladeb na vydávaných CD bývá kolbištěm, na němž se s vydavateli urputně bojuje. Platí totéž i u povídek ? Nebo je i pořadí respektovaným právem autora ? Zrovna v případě Vany s výhledem mi připadá, že po úvodní zahřívací povídce jsou ty nejsilnější zařazeny těsně za sebe a jejich účinku pak dosahuje zase až ta poslední, která dala celé sbírce titul. Při čtení mě samozřejmě odpověď nepotkala, naopak, často se musím po pár odstavcích pro název "vracet" zpátky. To, že jsou seřazeny ABECEDNĚ jsem zjistila, až když jsem si z obsahu sepisovala jejich názvy v (marné?) snaze vyhnout se své obvyklé (trestuhodné !) chybě s komolením. Že by kompromis ?


Jak moc se v povídkách promítá realita autorova života naznačuje třeba zmínka o scénáři, který napsal k nejnovějšímu filmu Juraje Herze T.M.A. V prvotním potěšení jsem chtěla uctít náhodu souběhu premiérového promítání a mého pročtení se k ní tím, že bych se na horror výjimečně do kina zašla podívat. Abych zjistila, zda se mi příběh zalíbí tak jako ty povídkové a nahlédla, co za role to byla původně nabídnuta Mar (tedy Markétě Irglové). Ale jak už to u mě tak často chodívá, s ubývajícím časem ze mě nadšení opadává jak zralé hrušky ve vichřici. Nebudu tedy vlastní přirozeně povstalé strachy nadstavovat těmi umělými a když tak na sobě vyzkouším jen knižní verzi scénáře.

neděle 9. srpna 2009

(Za)znamená(no): Divadlo v 7 a půl - Dobrý tramp Bernášek


Zcela v souhlasu s názorem Václava Havla, že "nejlepší myšlenka je ta, která ponechává vždy určitou skulinu pro možnost, že všechno je zároveň úplně jinak" mám ráda, když poslední kapitola, odstavec, píseň, slovo, obrázek ... publikum resp. čtenáře lehce znejistí a naznačí, že to celé vlastně může být jinak. Ale taková proměna, jaká se (se mnou jistě a s kým ještě ?) udála v pondělí, je možná snad opravdu jenom na divadle (předložka je vědomý úmysl).

O tom, že brněnské Divadlo v 7 a půl letně neprázdninuje, ale připravuje speciální program Divadlo na vodě jsem se před dvěma lety dozvěděla tzv. náhodou z něčeho dnes tak zprofanovaného a zbytečného jako je nástěnka (ta ne-virtuální, hobrová, se špendlíky). A protože to k Baťově kanálu, kde se představení připravují a následně pak realizují, daleko nemám, viděla jsem v létě 2007 jejich adaptaci Drdova Vyššího principu uváděného s dovětkem "český xindl". A dodnes mi při vzpomínce na ten večer a jednu scénu běhá mráz po zádech.
Vloni jsem byla zcela nepoužitelná, tak mi Čechovovův Strýček Váňa unikl, ale letos byl už můj hlídáček (samohláska "í" je vědomý úmysl) nastaven včas a přesně. Jenom chvilku jsem zaváhala nad titulem "Dobrý tramp Bernášek". Na nějakou kotlíkařinu jsem chuť neměla, ale vnitřně jsem se přesvědčila argumentem, že odejít před koncem z představení pod otevřeným nebem můžu vždycky a pak ... když letos přijeli ještě blíže ... byla bych sama proti sobě. A ani napodruhé jsem nebyla zklamaná.
Dramaturgie divadla tentokrát sáhla po názvu prvorepublikového filmu Karla Lamače. Děj posunula o nějakých třicet let dopředu (přestavení má podtitul Kamarádi let padesátých) a podstatnou část představení pojala jako úsměvnou klaudiniádu na obecně lidská témata. Druhý podtitulek zní : Hra o obyčejném kamarádství, nevinnosti, lásce, žárlivosti v hodně špatné době. Já bych přidala ještě : o (marných) snahách udržet si fasádu a rolích, které hrajeme před druhými i sami před sebou.

Ústřední, ale nakonec naprosto pominutelnou věcí, okolo které se děj točí, je výhra hausbótu, kterou si svou "zásadní" opravou cizího patentu (opravou formálních chyb v přihlášce) vydobyl "paďour" Bernášek, úředníček patentového úřadu, člověk, jak mladý, tak na začátku ještě blbý. Proto i odchody z pódia střemhlav do vody nemusí popudit ani tradicionalisty, kteří přísnou logiku vyžadují i v umění (což se v případě Vyššího principu až tak řící nedalo). Obtloustlý, otesilovaný a budovatelskými frázemi ozbrojený Bernášek při putování za svou výhrou potkává skupinu trampů, k nimž patří i dcera jeho paní bytné, na kterou doposud marně pomýšlel (samozřejmě na dceru Jiřinku , maminka Bobina, ač halasně proklamuje, "že je na všechno sama", lže jak RP, protože je již pět let "zadána".)

To, co začalo jako letní lidové představení potulných komediantů, včetně úvodní promluvy principála Matěje T. Růžičky, "cyklostylovaného" černobílého jednostránkového programu rozdávaného slečnou produkční z klasických papírových desek se stužkami (přeháním ? možná jenom trošku :-)), anekdot různé míry hrubozrnnosti a kapitánské čepice nastavené pro případné příspěvky diváctva až po konci představení, vyvrcholilo jako neodkecatelně jednoznačná politická, (dobře, ubírám), angažovaná proklamace a defenestrace v létě všeobecně zaklínaného "klídku a pohodičky". A to jsem si ještě díky (příslovce je vědomý úmysl) momentálně nulové hladině své asertivity (předem jsem vzdala pokus vmezeřit se mezi dříve přišedší diváctvo sedící na plastových židlích resp. z koupališť přinesených dekách ) ušetřila dilema, jak se zachovat, když dvojice herců na zádi jako-hausbótu spustila ve finále Kde domov můj. Snad že jsme na chvíli byli v padesátých letech, zazněla i druhá část bývalé československé hymny. Anebo to bylo tím, že jedno představení divadelníci hodlali propašovat i do nejbližšího (nejen geograficky, ale i pocitově) zahraničí a závěrečné představení šňůry se mělo odehrát ve slovenské Skalici ?
V duchu mého následného přemýšlení vyznívá jedna z pochvalných poznámek na diskusním fóru, patřích k webu projektu. O tom, že dětem okolo desátého roku věku bylo potřeba následně onen krutý konec poněkud dovysvětlit. Věřím, že tohle představení s dospěláckým dovětkem jim pro pochopení atmosféry padesátých let udělalo větší službu, než celý rok diktování dějepisu (nebo se to už dělá všude jinak ?).
Fakt mě zajímá, jestli představení stálo za návštěvu (a recenzi) nějakému řádnému divadelnímu kritikovi. Tohle je divadlo v nejlepším slova smyslu lidové, herectví na hranici fyzického zdraví (našinec řeku Moravu ke koupání nepoužívá ani v nouzi nejvyšší; bodové reflektory prozrazovaly ta mračna nenasytného hmyzu okolo protagonistů; trnula jsem, aby nikomu na mokrém betonu resp. uzoučkém nástupním prkně k "hausbótu" neuklouzla noha jinak než divadelně), ale já se obávám, že pro kritiku příliš málo "jdoucí s trendy " a už voobec (dtto) ne "cool".
Najdu-li, dodám odkaz dodatečně.

středa 5. srpna 2009

(Za)znamená(no) : V. Kov ve městě - Lipník nad Bečvou - 26.7.2009

Lipník nad Bečvou je jediným městem v ČR, které patří do Kruhu evropských kovářských měst . Exteriérové výstavy Kov ve městě už zde oslavily své první půlkulaté výročí, ale pro mě to byla první návštěva jak výstavy, tak města samotného.

Prostory náměstí (s atypickým půdorysem písmena L, prý unikátní orientační bod pro piloty malých sportovních a ultralehkých letadel), meditační zahrady u kostela sv. Jakuba Většího a proluk před opevněním historického středu letos zdobí díla Pavla Krbálka a Pavla Tasovského.




Pavel Krbálek - "Na počátku bylo Slovo (a Eva)"
(Eva v celé své kovové kráse)


Pavel Krbálek - "Na počátku bylo Slovo (a Eva)"
(... to už ani tenkrát jedna nestačila ?)

Na stejné téma, jinými prostředky, z jiného zdroje :
Slovo
Martin Jaseň

Na počiatku bolo slovo,
a bol aj vyznam.
A to slovo bol význam.

Potom znovu slovo a zase slovo a slovo...
Už je slov mnoho,
a význam ostal,
len je za mnoho slovami.




Pavel Krbálek - "Poslové vesmíru"



Pavel Krbálek - "Poslové vesmíru"
(detail)






Pavel Tasovský - "Šachy"
(Krásné a funkční, "Noli me tangere" nikde na výstavě nenajdete; jen alibistické "Manipulace s kinetickými objekty na vlastní nebezpečí !)


Pavel Tasovský - "Šachy"
(detail hlavy bílého tj. stříbrného krále)



Pavel Tasovský - "Šachy"


Pavel Tasovský - "Stébla"



Pavel Tasovský - "Na bidle"
(jako většina vystavených plastik P.T. je i tato kinetická, stačí malý větřík a ...)


Pavel Tasovský - "Na bidle"
(detail proti nebi)

Malá neskrývaná reklama na dobrou věc nakonec:

V letním období odchází v 10:00 a 14:00 od budovy Informačního centra případně shromážděná skupinka zájemců o komentovanou prohlídku města. Klíče v kapse slečny průvodkyně Vám dovolí podívat se i do míst, která jsou jinak osamělým "hoboes" nepřístupná. A kdo se asi po 90 minutách bude cítit na sice unikátní, ale přece jenom přiliš načinčané, střešní zahradě poněkud nesvůj, může si najít nějaké sobě přijatelnější zákoutí v o jednu úroveň níže se rozkládajícím nádherném parku.

pátek 31. července 2009

V hlavě omíláno : Nestalo se něco s časem ?

Všichni, kdo si zakládají na své pověsti (nebo nezávislosti) hrdě deklarují, že je bulvár nezajímá. Kdo jsou ale ti, kdo si jej tak mediálně změřeně hodně kupují a/nebo alespoň čtou ?
Nezbývá se než přiznat : nedávno jsem ani já neodolala titulku jedné zprávy ze života viditelnějších, které rámovávají přístup k mé e-mailové schránce a dozvěděla se zásadní fakt, který by mi jinak (asi) zůstal utajen :

Filmová hvězdička čerstvě vyrostlá koncovce "-teen" vysvětlila, proč randí zásadně s ženami resp. dívkami o pár let staršími. Prý proto, že jeho vrstevnice jsou příliš náročné a vyžadují, aby jim věnoval naprosto "neúměrné množství času a pozornosti".
To mi teda vysvětlete, co to může být za vztah mezi povinnostmi, společně prožitým časem, vychovávanými dětmi resp. společenskou fazónou a majetkem zatím ještě neprovázanými lidmi v hledačské fázi, když je jednomu (oběma ?) obtížné a obtěžující trávit spolu každý volný průsečík jejich volného času !

Anebo jiný příklad : Dokážete na konec svého dopisu nebo e-mailu napsat jakoukoli obdobu onoho dětského "Piš, piš, piš nebo tě sní myš!! bez hryzání špatného svědomí, že toho druhého vydíráte ? A přitom to bývala záveřečná replika běžná asi tak jako "Předem mého dopisu přijmi ...".
Před pár měsíci jsem se pročítala knižně vydanou vybranou korespondencí dvou dnes už bohužel nežijících českých literátů ze 70. až 80. let minulého století. Tihle pánové si v éře klasicky listovní, kdy bylo nutno napsaná slova ještě nechat fyzicky přepravit v prostoru, psali několikrát do měsíce. A přesto spousta dopisů začíná slovy "dlouho jsem se neozýval ..." a téměř pravidelně končí prosbou ve smyslu "napiš brzy". Jistě, byli už oba v takových letech (a nemocech), že jim tahle myšlenková výměna nahrazovala pohyb fyzický a společenský kontakt, ale snad právě proto. A dnes ? Naoko chlapácky označujeme svá psaní (byť i jen imaginárními) nálepkami No Reply Necessary, ale přitom v hloubi duše po (aspoň některých :-)) odpovědích tolik toužíme. A "dobou obratu", délkou, intenzitou a osobním prosycením neustále poměřujeme znaménko, pevnost a trend vztahu odpovídajícího k nám. U svého druhu dokonalosti jsem se tuhle přistihla já : některá svá psaní píšu časosběrnou metodou a neubránila jsem se lítosti nad tím, že neznám reakci adresáta na slova, která jsem mu SAMA ještě ani neposlala :-)

Příklad třetí : Titulem Nejkrásnější česká kniha roku 2008 byla v kategorii krásná literatura byl oceněn soubor Tanečnice Manon a jiné drobné texty ... nakladatelství Vyšehrad, tedy čtyři útlé a skutečně přísně krásně jednoduše provedené svazečky korespondence a drobnějších textů Antoine de Saint-Exupéryho (shodou okolností jen lehce mnou zmanipulovanou uplyne právě dnes 65 let od jeho smrti). Kromě Malého prince jsem sice zatím žádnému dalšímu dílu Saint-Exupéryho (ani) čtenářsky nedorostla, ale už jenom samotný fakt, že ilustrace jsou dílem Jana Híska, jednoznačně určil, že se tyhle jen na malíček "tlusté" knížky aspoň na chvíli přestěhují z novinkové poličky ke mně domů. Ilustrace je sice v každém svazku jen jedna jediná, ale zato skvěle souzní s něhou a nezkrytostí dopisů dvěma Exupéryho velkým láskám Louise de Vilmorin a Natalii Paley. Při jejich psaní autora jistě ani nenapadlo, že jeho vyznání jednou budou číst mnohé páry vyhladovělých očí. Protože, na jednu stranu, takhle všanc se dnes, v době tak třeskutě snadného výprodeje soukromí ne~ i vlastního, už snad neopováží dávat nikdo. A na druhou stranu, lidské podvědomí zas tak až úplně přísně nerozlišuje, co se nám děje ve skutečnosti a co si "dějeme" my sami ve svých představách, denních snech a fantazii vůbec.

Docela zvláštní pocit, černé na bílém vidět, jak je to v obou těchhle konstelacích muž (a ten titul si Exupéry svým životem jednoznačně zasloužil), který následně tak zoufale ( marně ?) prosí aspoň o nějaký zřetelnější projev zájmu o své dílo (sebe samotného).

Jedno z možných vysvětlení skutečnosti, že "na nic není čas" nabízí ve své novele Hrady hněvu Alessandro Baricco. Konkrétně v příběhu quinnipackého malého pana Raila, jeho krásné ženy Jun a tajemství jejich dárků. V okamžiku, kdy technický pokrok přinutil rozmanitost časů stát se jediným, na každého z nás z něj "zbývá" opravdu jen nepatrný zlomek. Ten, který si uděláme a darujeme druhým (nouzová varianta : sami sobě).

Aspoň pro-zatímní odpověď : Čas je v tom (jako obvykle) naprosto nevinně ... :-)

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

DODATEČNĚ : :
Včera jsem ji zase slyšela :

ZLODĚJI ČASU (Michal Prokop & Framus Five)
Hudba : Petr Skoumal
Text : Pavel Šrut


Zmizel jsem v Paříži bez duše bez těla
přibitý na kříži a ty jsi věděla
už zase vyrazil na známou trasu
zloděje času


Dřív jsem je neviděl v opilých nocích
dřív jsem je neslyšel jak jdou v mých krocích
potom je zahnala vůně tvých vlasů
zloděje času

A tys je viděla i v kapkách deště
tajně ti šeptali jsme tady ještě
veselí zoufalí v půlnočním jasu
zloději času


Ref :A v láhvích schovaní ráno mi psali
do čáry na dlani že s tebou spali
když jsem já spal s jinou
chodili krajinou opilých hlasů
zloději času

Miláčku půlnoční za ruku veď mě
s nimi si nezačni číhají ve tmě
veselí zoufalí v půlnočním jasu
zloději času

čtvrtek 23. července 2009

Vyposlechnuto : CD Pod obojím - Szidi Tobias (Studio Dva, 2008)

Přestože jsem měla šanci, nesebrala jsem dost odvahy, abych se osobně omluvila Daně Homolové, krásné flétnistce doprovodné skupiny zpěvačky Szidi Tobias, že jsem v podkladech, které jsem připravovala pro recenzi CD Pod obojí (a která pak vyšla, bohužel i s tou chybou, na www.musiczone.cz a blogu mého téměř už tradičního spolu-recenzenta Petra Vlasáka) ostudně popletla její křestní jméno.

Takže tady svou chybu pokorně přiznávám, ještě jednou se jí moc omlouvám a nabízím už opravenou verzi, protože příležitost navštívit koncerty Szidi Tobias po půl roce zase žije :

Podle svého založení obvykle přisuzujeme náhlé a prudké změny v životě buď náhodě anebo zásahu vyšší mocnosti. Ale poslechněte možný začátek příběhu o tom, co se může stát, když o někoho projeví osobní zájem zatím doposud "cizí" člověk.
Szidi Tobias není na české hudební scéně rozhodně neznámou tváří a hlasem. Pravidelně si ji ke svým projektům zve textař Michal Horáček, její dvě doposud vydaná alba (Divý mak, 2001 a Punto Fijo, 2003) se v českých domácích policích s CD postupem času zabydlela k vyprodanosti a kdo měl štěstí a/nebo dobré a informované kamarády, mohl si občas dopřát potěšení slyšet zpěvačku s kapelou na sólovém koncertě nebo na pár festivalech. Ale koncem roku 2008 bylo Szidi najednou v Praze plno - tři koncerty v rozpětí jediného měsíce, pozvání do velmi sledovaného TV pořadu, rozhovor ve vltavském pořadu Spektrum, třetí CD vydané pražským Studiem Dva , weby s českou doménou taky hned dva a dokonce prý billboardy okolo dálnice D1 zvoucí na zpěvaččino turné. Ano, to vše se může stát, když se hlas, zpěv a repertoár někomu zalíbí natolik, že se rozhodne tohle všechno pro ni udělat. Jestli to bude pro dnes zpěvačku, herečku a dabérku znamenat definitivní možnost věnovat se muzice jako jedinému oboru, ukáže až čas, ale moc bych to jí i jejím dvorním autorům přála. A tak trochu škodolibě i vydavatelským zavedencům, jako důkaz toho, že měřítko co nejrychlejší návratnosti vložených prostředků nemusí být v uměleckém světě to optimální. Snad každý posluchač, který byl v dobrém nově zasažen zmíněnou "promotion" vlnou, se nedokáže spokojit s krásou posledního CD Pod obojím a rád by slyšel, co bylo předtím. Přejme si tedy, ať dobře dopadnou jednání Studia Dva o možnosti reedic rozebraných prvních dvou alb.
Ale už tedy přímo k novince Pod obojím (nezaměňovat prosím, s podobně pojmenovaným - také třetím - CD písničkáře Jana Zubryckého - Podobojí, Indies MG 2008).Na první dvě vydaná CD zcela logicky navazuje už tím, že všechny písničky jsou opět z autorské díly skladatele Milana "Vyskočka" Vyskočániho a textaře Petera Lipovského. Výjimkou by se snad mohla zdát píseň Valahogy, která je zhudebněnou básní maďarského klasika Sándora Petöfiho, ale předpokládám, že zveřejněný překlad je opět dílem Petera Lipovského. Tak i my, maďarštinou nevládnoucí, můžeme souhlasně přikývnout tomu, že hledání onoho "nejaka" bylo leitmotivem lidských vztahů jistě odpradávna a bude už asi napořád. Asi se nikdy nedozvíme, co rozhoduje tom, v jakém jazyce se bude každá další nová píseň tandemu Vyskočáni-Lipovský odehrávat, ale připadá mi zábavné už jenom nad tím přemýšlet. Poměr českých a slovenských textů je na tomto albu velmi jednoznačný 7 : 3 a je potřeba říct, že prohřešky vůči češtině jsou zde spíše výjimkou, a to dokonce kdybychom jako úhelný kámen vzali češtinu spisovnou.Český je dokonce i text jedné z "mužských" písní, písně Ta co spí vedle, kterou zpívá bratislavský herec (a Čechům zatím asi utajený písničkář) Maroš Geišberg. Druhým pěveckým hostem je pak František Segrado, s jehož valašským původem velmi dobře rezonuje text písně Jak Franta Bagr Bušič uvěřil v Boha. A znovu se tu objevuje už zmíněný osobní zájem : některý z vyjmenovaných pánů zpěváků nebo autorů by jistě bravurně zvládl stát se zpěvaččiným partnerem pro pouhá dvě slova v písni Pod obojím resp. regulérnější duet Dva koně Chagalla, ale Szidi si pro tento účel vybrala a oslovila Richarda Müllera. A protože nebyla oslyšena, mohla vzniknout jedna z nejkrásnějších písní alba, píseň o lásce, která neměla to štěstí vyrůst na zelené louce a která si musí sehrát svůj souboj se svědomím. To celé podloženo náznakovou jazzovou instrumentací jak pro Ninu Simone.
Druhým žánrem, který se na paletě moderního šansonu přimíchává, je folklór. Tak mocný nástroj, jakým je cimbál Marcela Comendanta by se podepsal na vyznění sám o sobě. A co tak ještě ve spojení s houslemi spoluhráče z tria PaCoRa Stana Palúcha. Dalšími hosty, kteří byli pozváni ke stálejším členům Szidiny doprovodné kapely (Milan Vyskočáni - akustická kytara, Stanislav Počaji - elektrická kytara, Dana Homolová - flétna, Andrej Gál - violoncello) jsou pak muzikanti z okruhu bratislavské skupiny Slide&Udu (Martin Zajko, Ajdži Sabo a Martin Gašpar). Na postu akordeonisty se pak vystřídalo hráčů hned několik.
A stejně jako nad volbou jazyka je možno dlouze (a marně) přemýšlet nad tím, jak je možné, aby se muž vcítil do ženské duše tak, aby napsal slova, která ze zpevaččiných úst plynou jako z vlastního srdce. Nejlepší ilustrace ? Příklady !

Hned úvodní píseň Bříza začíná nádhernou metaforou :
"Vrostla jsem do tebe
jak bříza do skal.
Jak do snů naděje.
Krev písku do skla."


Titulní píseň Pod obojím věnuje onomu vysněnému Jemu tuhle pasáž :
"Za plotem olší pluje loď,
co nezná Mayday v tísni.
A ty jak statný lodivod
s větrem a na rtech s písní
hlídáš si břehy klidných vod.
K pramenům výš!
Blíž smrti!
Jen proti proudu, neuhnout.
Vstříc snům, co jiné drtí."


Koncertně asi nejoťukanější Bylobudenení přidává verš :"Čas, mula, co táhne, zapomnění."

A už naposled, hořce, ale pravdivě, z písně Slunečnice :
"Čas hlce nádej
jak snežný pluh závej.
Jak yperit rozleptá hruď.
Poviem si smelo:
Žiť by sa chcelo,
len kde na to ešte brať chuť.

Tam na konci mesta,
jak vlas tenká cesta,
obrastá ju divý hloh.
Končí sa bránou,
no a hneď za ňou,
chodí v bielom plášti Boh."


Vám, kteří už Szidi Tobias znáte, nemusím doporučovat nic. Vy, kteří máte tenhle objev teprve před sebou, otevřete oči a uši, dovolte si prožití emocí, na pár desítek minut zahoďte všechna svá "musím a nesmím" a poohlédněte se po koncertě a/nebo CD Pod obojím Čeká na vás nezaměnitelný hlas ve vynikajícím původním repertoáru. Jiným slovem - poklad.

sobota 27. června 2009

Přečteno: William Trevor - Čtenáři Turgeněva

Ti, co si svou situaci vědomě a záměrně neusnadňují, ale právě naopak si sami narýsují složitý labyrint různých hranic a omezení, mají už dávno abonmá na mou přízeň.

Soudě podle obálky, vazby, hlavních postav a "zápletky" shrnuté do několika málo vět by se mohlo zdát, že novela irského spisovatele Williama Trevora nazvaná Čtenáři Turgeněva (Barrister & Principal, 2003) JE červenou knihovnou. Opak je však pravdou, aspoň tedy pro mě.

Mladá, dle svého vlastního mínění vzhledem úplně obyčejná, Mary Louise Dallonová přijme dvoření obchodníka s textilním zbožím z nedalekého městečka i brzy následující nabídku k sňatku pouze jako příležitost uniknout z malosti, nudy a bezvýchodnosti protestantských poměrů, v nichž se narodila a vyrůstala. Ani ženich, Elmer Quarry nevstupuje do manželství z nějakých "pochybných" (tj. citových) důvodů. Za jeho rozhodnutím hledejme (a spolehlivě nalezneme !) chladný kalkul zajistit následníka, na kterého by přešel sice skromně maloměstský, ale přece jenom určitý majetek.
Katalyzátorem krachu (anebo spíše ani náznaku rozvinutí) tohoto vztahu se stanou jednak Elmerovy staropanenské sestry, který s novomanželskou dvojicí sdílejí dům, domácnost i obchod a pak Elmerova neschopnost (nechuť ? strach ?) manželství naplnit fyzickou láskou. Nešťastná Mary Louise se svůj probuzený smutek snaží léčit zprvu krátkými útěky - k rodičům a sourozencům, přímo v domě na nepoužívanou půdu a později pak dlouhými vyjížďkami na kole.

Při jedné takové potulce ji náhoda/osud/věčný hybatel zavede do domu své tety, kde se po dlouhé době setkává se svým nemocným bratrancem Robertem, do kterého si kdysi, ještě za školních dob "asi 14 dní myslela, že je zamilovaná". A teprve teď po všech těch letech, se ukáže, že cit byl oboustranný. Ani jeden z aktérů jej ale nikdy nevyjádřil. Nyní už dospělí lidé se sbližují v situaci, kdy Mary Louise je formálně ženou jiného muže. To, co tak dlouho zrálo, vzplane v oč kratším, o to intenzívnějším záblesku. Platoničtí milenci se scházejí nejčastěji na opuštěném protestantském hřbitově, kde opřeni o zarostlé povalené náhrobky Robert předčítá Mary Louise úryvky ze svých milovaných ruských klasických románů. Pokrevně blízcí milenci se ale nedostanou dále než k prvním nesmělým polibkům, protože Robertovo nemocné srdce intenzitu teď už ne-zbytečného (protože opětovaného) citu nevydrží a on ve spánku umírá.

Být tento příběh opravdu tím, čím se na první pohled zdá, pak tohle by bylo finále, nad kterým by nejedno oko nezůstalo suché. Ale William Trevor tuhle scénu situoval asi do polovinu rozsahu a navíc, už od samého počátku vede vyprávění ve dvou časových rovinách. Kromě té výchozí - námluvně-svatebně-nevěrecké je zde ještě rovina v čase posunutá, která líčí další zlomový okamžik v životě Mary Louise. Ta se má po více než třicetiletém pobytu v blázinci vrátit zpět do "normálního" života, do domu svého manžela a jeho sester. Tam však ale čas jako by plynul mnohem menší rychlostí.

Obě vyprávění se proplétají a protínají, aby složila příběh lásky veliké snad právě tak, jako v těch klasických románech, které nemocnému Robertovi v době dospívání nahrazovaly kontakt se skutečným světem. Lásky tak čisté, prosté a silné, jaká je dnes snad opravdu možná jen mezi mentálně handicapovanými (pamatujete na tu postelovou scénu Standy Pichlíka a Olinky ve filmu Nuda v Brně ?)

Kéž by příběh z téhle knížky (originální, nikoliv tohle mé úmyslně detaily zamlčující, naznačující nalákání) dodal odvahu aspoň některým z těch, kdo přišli na HRANU .

" ... ten, kdo je na kraji má je jediný krok, má na rozmyšlenou jedinou chvíli. Muž stojí na kraji a má se rozhodnout, muž stojí na kraji a váhá. ... na počátku lásky, v blízkosti štěstí ... " C&K Vocal, píseň Na kraji z alba Generace (1977)

-----------------------------------------------------------------------------------------------

DODATEČNĚ :
Následující obrázky vznikly samozřejmě jinde a jindy.
S knížkou (a mnou) je pojí pouze citové (roz)položení :








pátek 19. června 2009

Vyposlechnuto : CD Dům slzí - Cermaque (Guerilla Records, 2009)

Oč nečekaněji a (oka)mžikověji se ke mně toto CD dostalo, o to hlubší a trvalejší stopu ve mně zdá se zanechává.
Jsem trochu na rozpacích, komu je vlastně připsat.Ač je výhradním autorem všech 11 písní (i jednoho bonusového videa) Jakub Čermák, nevydal je pod svým vlastním jménem. Psát o "projektu Cermaque" se mi vzhledem k žánru (jednou samotným autorem vtipně označeném jako "nechtěný folk") příčí. A Cermaque není ani řádná, tj. koncertně vystupující kapela, byť proběhlo kratičké křestní turné Praha-Brno-Teplice.

Nikdy jsem pořádně nerozuměla tomu, proč si interpreti pro své nahrávky zvou externího producenta. Po opakovaném poslechu tohoto CD a porovnání nahraných verzí písniček se záznamy živých vystoupení na Jakubových stránkách jsem zdá se prozřela. Dobrý producent dokáže písním vdechnout něco svého a rozsvítit je do pestrosti. Producentem a současně aranžérem byl Martin E. Kyšperský, kapelník oceňovaných brněnských Květů. A ten pro nahrávání CD Dům slzí zangažoval téměř dvacítků převážně brněnských muzikantů a umožnil tak Jakubovi Čermákovi soustředit se pouze na zpěv. Otevřeně řečeno, Jakub není žádný televizně-sobotně-večerní krásnohlásek. Ani to ale nepotřebuje, protože jeho síla je jinde. Jako muzikant sice tímto CD oficiálně debutuje (samo-palným nákladem si v roce 2006 vydal CD Bubáci a hastrmani, a o rok později Krajinu bez rytíře), ale jako básník vydal knižně už dvě své sbírky (Resume 17, nakladatelství Šimon Ryšavý, 2004 a ještě sehnatelná Padavčata, nakladatelství Protis, 2006 ) a na literárních webech lze najít jeho díla dřívější i pozdější. A jsou to jednoznačně texty, které na CD Dům slzí na první poslech zaujmou. Každý text obsahuje minimálně jeden poetický klenot ( včetně "buskerské" písně Vorvani, nahrané v ulicích nočního Brna s kulisou projíždějícíh šalin a zvonění klíčů náhodně zimprovizovaného sboru, jak to dokumentuje druhý na CD zařazený klip v režii Pavly Kačírkové .) Až se skoro bojím vyslovit, která textařská jména se mi po prvním poslechu vybavila; ale dobře, klepu do dřeva a přeju Jakubovi mnohem příznivější sudičky : podobně poetické, mnohovrstevnaté a přitom zpěvné texty psávali třeba Jára Ježek z Č.p.8 anebo František Stralczynský z Bonsaie.
Jen tak na ukázku, s vědomím vytrženosti z kontextu :

"... vzpomeň si, až tě štěstí vyleká
že není jenom věcí lidí
že je i věcí člověka ... " (Anežko)

" ...chytit svou touhu za ocas
jak bílého draka
jak voda oblaka
a hnát se s ní až nadoraz
až tam, kde nic není
kde vítězí snění
nad vleklým osudem

Mnémosyné! děravá paměti,
propusť mě z objetí
nech být, co bude..." (Mnémosyné)


Dlouho jsem přemýšlela, do jakých souřadnic písničky z tohohle CD zasadím, až je budu chtít doporučit hrstce svých hudebních přátel. A řešení, jako už tolikrát, přišlo samo, stačilo na chvíli přepnout svou pozornost. Chtěla jsem si sama pro sebe uctít památku smutných, protože nedožitých, padesátin Zuzany Navarové a pustila si CD její skupiny KOA - Barvy všecky ... a najednou jako by s analogiemi roztrhl papírový sáček na bagety. Začalo to obdobně výraznými figurami kontrabasu, pak jsem si uvědomila shodnou lehkost v angažování nejrůznějších hudebních žánrů, přechody do jiných jazyků, smysl pro vyváženost mužského (resp. chlapeckého) a ženského vokálu (zde skvělý soulad hlasů Jakuba a hostujících Anny Sypěnové a americké písničkářky Nelle Ward ) a skončilo to třeba použitím poloprůhledného papíru v barevně velmi střídmém a proto krásném bookletu. Ale to jsou vlastně všechno jen shody v použití formy a já cítím i tu důležitější, vnitřní, obsahovou. Z takového pokračovatele má jistě Zuzana tam nahoře v hudebním nebi VELKOU radost.

Vy(Ky)šperkovaná aranžmá jsou druhou skutečností, které z tohoto CD dělají opravdovou událost. Může být něco potěšitelnějšího, než když si snad u jediné písničky (rytmicky nesnadné Natáhni ruku) vybavíte charakteristický zvuk Martinových domovských Květů a to přesto, že jejich druhá opora, bubeník, perkusista a hračičkář všeho druhu Aleš Pilgr se podílel i na tomto CD.
Ale ani sólový koncert Jakuba Čermáka není chudou příbuznou. Co se mu nedostává z nástrojové a hlasové pestrosti, to je vynahrazeno Jakubovým nasazením, otevřeností a spontaneitou. Dřevěně se tvářící podlaha klubu Loft577 jistě ještě teď občas rezonuje rytmem vetkaným jeho bosými chodidly, zato ta naprosto mokrá košile, přehozená po vystoupení přes krk kytary, je jistě už zase v pohotovosti pro nějaké další koncertní příště. Oproti hrstce ostatních posluchačů jsem měla výhodu v tom, že jsem měla již CD Dům slzí naposloucháno a namísto registrace první signální jsem si mohla vychutnávat detaily. Přestože CD ještě vonělo tiskařskými barvami, Jakub zařadil i písničky novější, které napsal pár dní předtím při svých toulkách Polskem.
Zdá se, že ustrnutí na místě mu nehrozí, spíš asi dilema, kterému ze svých talentů věnuje rozhodující část svého času a soustředění. Již zmíněný klip k písni Natáhni ruku totiž
prozrazuje jeho nadání i erudici vizuální a režisérskou.

Přestože se CD jmenuje Dům slzí a slzy, melancholie a smutek jsou častými rekvizitami všech písní, není se třeba bát nějaké adolescentní ufňukanosti. Tenhle člověk je sice podle občanky mladičký, ale vnitřně toho musel prožít už opravdu hodně ....
V románu Davida Zábranského Slabost pro každou jinou pláž (ARGO, 2006) jsem se aktuálně prokousala až k této (jedné, té pozitivní) části definice ryzího básníka :

Čeho se ryzímu básníkovi dostává ? Světa. Světa v ohromném množství, nabírá ho plnými dlaněmi. Tam, kde ostatní vidí strom, ryzí básník prožívá každý list. Je to osud : ryzí básník se narodí citlivější než ostatní, jeho duše je celý život jako po těžkém úrazu, zjitřená, citlivá. Intenzita, s níž na ryzího básníka působí svět (vnitřní a vnější), je darem i prokletím. V ryzích básnících se jedinečným způsobem kloubí krása a utrpení.
Tahle charakteristika Jakuba jako básníka (alespoň pro mě) padne, jak ulitá.


Těžko vyzdvihovat některou písničku na úkor jiných, ale v uších se mi střídají třeba

"ty ještě vepíšeš písničku života do fugy této smrti " (Židovská)

anebo

"hřmí v nás vše, co ještě nesmíme
...
nevím, zda tě ještě víckrát spatřím
nevím, zda už někam a někomu patříš
a jen ten, kdo nic neví
může slepě milovat
je svátek slunovrat

noc je náš jediný majetek"
(Slunovrat).

Jednoznačně : můj soukromý hudební Objev roku 2009 (titul udělen už v jeho téměř přesné polovině :-))