čtvrtek 30. června 2016

Milý deníčku...(3)

Vysvědčení.

Tak jo, když boj, tak boj.
Nejsem o nic lepší, ale ani horší.

Říká se: „Malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti.“
Ale nemusí to být vždycky pravda.

V den, kdy někteří rodičové či víkendoví rádobyvychovávatelé odvozují SVOU hodnotu od vysvědčení svých aninesvěřenců, já se pochlubím naší dnešní skvělou ranní chvilkou.

Obouvám se pod schody na odchodu do práce, matně si vzpomínám, kam jsem včera mrskla s klíči, když se ozve charakteristický zvuk odemykání z druhé strany. Á, L. se vrací z posledního středoškolního mejdanu. Věřím jí víc než sobě samé (a mám k tomu své dobré  důvody), takže se vůbec neobávám toho, co uvidím, v jakém stavu se po protančené noci vrací. 
A taky že jo!  V kráse svých devatenácti let, usměvavá,  v náladě lehce letně sentimentální, malounko unavená, nebývale ochotně odpovídá na mé otázky po včerejšku.
S nadhledem, nadsázkou,  zorientovaně a vyrovnaně. Domlouváme detaily domácnostní logistiky a já končím:

„Ale tohle triko neznám! To máš nové? Je skvělé a moc ti sluší. Půjčíš mi ho někdy?“
 „Jo, teď si ho sice vezmu s sebou na svůj kultůrčundr, ale pak se domluvíme…“
„Dobrou noc“, přeju jí, protože vím, kam ve svém „aťasu“ pochopitelně zapadne.
A tím ji výjimečně uvedu do malých rozpaků.
„A co ti mám popřát já, když jdeš v takovémto horkém letním dni do práce?“

Jestli tohle není krásné, pak opravdu nevím…


středa 29. června 2016

Milý deníčku...(2)

Nehledat a najít, neprosit se a dostat.
(Věnováno MBzO a TvS)

Vyprovokována D., vydala jsem se letos poprvé do práce na kole.
S přepínačem pozornosti nastaveným na hodnotu "Úplná", protože tudy, kudy se vloni nedalo, se letos může, a vice versa.
Tak se mi stalo, že jsem z břehu Dřevnice, kousek před největším vnitrozlínským splavem nepřehlédla "zvláštní ptáky" (Oldřich Janota a Emil Pospíšil, ale mám ráda i tu coververzi Jarretu).

Nevím, kdo to nátáhl mezi lípy na obou březích dvě lana a na ně zavěsil siluety labutí, vytvořené z drátu a asi nějaké bílé netkané textilie. Nevím ani, proč to udělal(a), jestli je to plašička nebo umělecký projekt. Nedaleko odtamtud sídlí hned dvě základky, ale odtud prý vítr nevane. Ale právě v něm se labutě krásně vlní a chvějí. Navíc provonění vůní lipového květu ještě před utrhutím dělá z onoho místa středobod mého párdenního těšení se.




Tahle je ale do-opravdická.


Do-datečně: Tak, už je vyvysvětleno. Instalace je to umělecká, protože výsledek bakalářské práce, a Úřadem povolená. Autorkou prototypu budoucí instalace nad Baťovým kanálem, v přístavišti v Napajedlích je Sylvia Hlavová.
Z radosti, kterou mi dokáže dát jen druhý člověk, jsem dnes ještě přiblejskla:




čtvrtek 23. června 2016

Milý deníčku...(1)

Ráno.

První radou, které se vám dostane, když se trápíte problémy se spánkem je, že musíte chodit spát a vstávat ve stejnou hodinu, tedy dodržovat konstantní rytmus. Měla jsem pár let potíže s usínáním, ostatně není se čemu divit, protože to fakt nebyly dobré roky. Součástí mého restartu ale je, že chodím spát tehdy, kdy se mi chce. Ve svém pokrokově čilém věku si to můžu dovolit, protože mám už jaksi úspěšně odkojeno-odpečováno.  Ovšem tělu, navzdory sokolskému sloganu, neporučíš. Což o to, usínám takřka okamžitě (úplňky jsou samozřejmě výjimkou, to snad každý senzitivnější pochopí, protože sám nespí vůbec nebo jen mělce a málo),  když ale dříve začnu, dříve taky se spánkem skončím. Obzvláště za těchhle letně dlouhých, zpěvných dní. Takže čtvrtá nadranní obvykle znamená, že už jsem v mezičasí, mezistaví, na vlně α, mezi spánkem, R.E.M. sněním a bděním.  Ovšem nemíním se tím trápit a považovat to za problém, naopak toho využívám buď k domácí práci, do které se mi jindy nechce, anebo k čtení/psaní.
Je  5:05, zní konejšivý signál mobilního budíku, a přestože moje pružná pracovní  je skutečně velmi liberální, vstávám, s myšlenkou na ty, kteří musí být v tekuté práci na minutu přesně a záhy.
Ostatně, chystá se tropický den a je výhodné se přesunout za snesitelné teploty a hustoty pasažérstva. Na sebe minimální sestavu (5 ks i s botama), a s myšlenkou na ArcoIris, jejíž psychedelické koktejlky jsem tuhle z hromady zanechaného šatstva vytáhla a dnes je na sebe nevernisážově navlekla, mířím do práce. Uvolněně, bez spěchu té, která vypravuje pouze samusebe.

Z jízdy a obsahu knížky procitnu až s hlášením mé aktuální výstupní stanice. U dveří se na mě mile culí kolega Z.: „Už jsem si myslel, že přejedeš, to se nesmíš TAK ZAČÍTAT! “
Jdeme těch pár metrů spolu a už se ladíme na pracovní proces. Aha, je čtvrtek, v kanclu bude firemní briefing… přejdeme práh otevřených dveří a z úst nejvyšších se ozve: „Jdete z plážového volejbalu?“ Ale Z., jistý si svou nepostradatelností pro firmu, smečuje do hřiště: „Nepřicházím do styku s veřejností a šéf mi kraťasy toleruje“. Co bych řekla já na otázku, jestli jsem se nezapomněla převlíct z noční košile? Vážně nevím, jestli bych měla tu pohotovost alespoň v míře troufalosti odhalit své přece už jenom povislejší paže.
Pustím počítač a vběhnu do úvodního zahřívacího (ani v tom horku netoužím po zchlazení nějakou ne-příjemnou zprávou) kolečka Pracovní mail - Soukromý mail – Oblíbené položky.
A teď to přijde…viditelný důkaz, že dnes jsem nevstávala takhle brzo sama…Jsem vděčná za to, že myšlenky snad ještě nejsou uživatelům wifisítí monitorovány a zaznamenávány, protože to oslovení, které mlčky vyhrkla má amygdala, by mi vážně neprošlo…

Kazím /nekazím?

neděle 12. června 2016

Děkujeme! Odcházíme... - Vernisáž kolektivní výstavy absolventů UMPRUMky v UH

Je po maturách i návazných večírcích. Vztah studentů a profesorů se změnil z hierarchického na málem kamarádský. Z rozumu se přechází na city. Někdy. Někde.

Umělecké střední školy jsou asi výjimkou. Nebo aspoň ta, ze které jsem minulé čtyři roky jsem sice kuse a zřídka, ale přece jenom dostávala echa. Po úvodním oboustraně seznamovacím ročníku, když učitelé odborných předmětů  vysledovali, kteří ze svěřených "děcek" svým zvoleným oborem žijí a kteří naopak pouze  "naplňují procenta docházky", nastaly tři roky, které by se označit spíše jako čas mentorství než učitelství nebo učení. Ve vzájemných diskusích, špičkování, inspiraci, rostl vztah, který dnes vyvrcholil  vernisáží společné výstavy pěti letošních absolventů v pivnici Pod lipami.
Prostor pro své odcházející studenty domluvil a úvodní řeč vedl Mgr. Martin Dvořák. Kdyby se i výstavy "dospělých" výtvarníků komentovaly takto věcným, vývoj tvorby autora shrnujícím, do kontextu zasazujícím, obsah i formu komentujícím způsobem, ubylo by možná pošklebků na adresu současných umělců a jejich děl ze strany laické veřejnosti. Jenomže to bychom si na vernisážích nesměli hrát hry na nejzorientovanější a nejchápavější tajemné vševědce.



Tuhle naprosto pravidla porušující fotku jsem zařadila záměrně, protože mezi zády vystavujících prosvítá tvář dobře se bavícího akademického sochaře Radima Hankeho. Velký palec nahoru, že si udělal čas.
 V chodbě "pavlače",  v lepším než lokálovém světle měl každý z vystavujících jeden "vzorek".
Nízké reliéry Jana "Johnyho", absolventa oboru kamenosochařství.

 Sociálně motivované enkaustiky Adama, obor užitá malba.


Abstraktní enkaustiky naší L., obor užitá malba


Sářiny expresivní autoportréty, obor užitá malba



Nick studoval obor užitá grafika









čtvrtek 28. dubna 2016

Kam se ráda vracím - Sluňákov



Slovo Sluňákov se mi poprvé do pozornosti propašovalo skrzevá muziku. Někdy na jaře roku 2008 se na webu jedné mé oblíbené pražské kapely, kterou si k nám doposud žádný z pořadatelů pozvat netroufl, zasvítil  plánovaný olomoucký koncert na Horním náměstí.  Hm......Nebylo třeba žádného přemýšlení, jestli se tam vydat. Tak jsem objevila tradiční prvomájový Ekojarmark a překvapivě vysokou míru shody hudebních preferencí hlavního dramaturga s mými. Na koncerty jsem si začala více méně pravidelně dělávat čas i náladu, ale co ten vlastní Sluňákov, domovská základna, místo pravidelných výchovně-vzdělávacích  a kulturních akcí (nejen) pro školáky a celé rodiny?

Naprosto ničím nepodloženě se mi v hlavě uhnízdilo mylné přesvědčení, že je to kdesi daleko „v kopcích“, tedy rozlehlých prostorách lužních lesů. Kdesi daleko od civilizace, od linek veřejné dopravy, tam, kam se dá pohodlně dojet akorát tak autem. Ale jo, jednou si to všechno vyhledám a vypravím se tam. Ovšem jednou, to zhusta znamená nikdy.

Pak, o šest let později, nepřekvapivě krátce poté, co byl na Sluňákově otevřen přírodní park  Dům přírody Litovelského Pomoraví, spojující krajinu s umělecko-architektonickými díly velmi svébytných autorů, se do Olomouce přestěhovala moje velmi blízká Pavla. V nadšení  z toho, že zase můžeme prožít "nekonečné" hodiny blízkosti, jsme semlely ledacos z toho, co jsme každá prožila v tom čase, kdy jsme to k sobě měly geograficky poněkud dál. A já, pochopitelně, zmínila i to, proč prvomájové dny netrávím kdesi pod planou třešní.  Jo, jednou se tam vypravíme, a na kolech, do Horky nad Moravou vede z Olomouce pohodlná cyklostezka. Jo, jednou, … ale opakovala bych se.

Zase nás tam přivlekla muzika. V jednom z těch čerstvě zpřístupněných objektů, Rajské zahradě Františka Skály, měli zahrát mí milovaní bratislavští Longital, pro mě poprvé už se staro-novým bubeníkem Slaninkou Slaňinkou. Mohly jsme nejet!? Jistěže ne, ale ta kola… jednou… Jely jsme autem a ani jsme se nestačily propovídat k nějaké hlubší osobní věci, když Pavla sjela z cesty ještě před plechovou cedulí označující konec obce na parkoviště. „To je tady? Vždyť i na hřbitov to mají místní dál?“ zlomily se ve mně v tom okamžiku ty zbytečné předsudky. Koncert byl krásný, umocněný  prostředím „lodě“, která jako by vytvářela závorku nejen v prostoru, ale i v čase. Po zavření vstupních dveří vzaly tóny a slova vysílaná z pódia pouze symbolického diváky a hlavně naslouchače na cestu po povrchu nejtajnějších snů.

Naštěstí bylo léto, takže i po něm bylo dost času, světla a euforie, abychom si prošly celý areál. Ale pobýt na Sluňákově jenom jednou, to je jako jen jedinkrát si přečíst Tolkienova Pána prstenů, aby člověk věděl, jak to dopadlo. Naprosto uchvácená jak dalšími objekty, tak užitím textů na spojovacích mostcích a chodnících, věděla jsem, že se sem budu muset vracet. Abych sama, pomalu a po kouscích dokázala ocenit každý detail, každé zákoutí, každý úhel dopadajícího světla a/nebo tmy, mraků, deště či bouřky. Kombinací milión, program pro život delší, než mi ještě zbývá.







Před pár dny, v rámci fotodílny pana fotografa Josefa Ptáčka, která byla součástí letošních Ekologických dní Olomouc, jsem měla tu první a hned téměř třídenní příležitost. V areálu, který přiznává přednostní právo přírodním dějům a procesům,  na místě, které svými díly doplnili lidé, kteří MOC dobře vědí, co, proč, jak a pro koho to dělají.  Ve společnosti lidí, které spojuje láska k témuž způsobu vyjádření.  Čas, který vám dá jen ten nejštědřejší a téměř nic oplátkou nevyžadující dárce.





Ale protože patos někteří z mých dnešních čtenářů nesnášejí, nemůžu skončit jinak než absurdně. Východní výspu areálu tvoří Sluneční hora, v hlíně, kameni, vodě, větru, tmě, tajemství a tajném, přestože univerzálním jazyce  zhmotněný sen pana profesora Miloše Šejna. Impozantní objekt obtáčí spirála pěšinky, kterou se můžete dostat až na vrcholek, k jednomu z dvojice speciálně pro tento objekt odlitých zvonů. Vyjdete (někteří, jiný běhá! J) nahoru, dáváte samozřejmě pozor, aby vám neuklouzla noha a vy se z poměrně prudkého svahu neskutáleli jak zralá hruška, rozhlédnete se směrem k centru parku, k střídání divočiny náletových porostů  s udržovanými plochami, prodýcháte sebe a ten okamžik. A pak se otočíte, abyste uzavřeli  panoráma a pohledem upadnete na…předpěstěném, rozhodně bezsedmikráskovém, trávníku fotbalového hřiště.







Tak ďaleko tak blízko. Tak vysoko tak nízko. Tak hlboko tak plytko.“…zpívá Shina v jedné písni z alba Teraz výše zmíněného Longitalu.

Všude tam můžete být taky. Jednou, teď nebo vždycky, když si zmyslíte a dovedete své chtění k akci. Aby (pro)zrazené tajemství nesublimovalo rovnou v nudu, vědomě nevyjmenovávám VŠECHNA překvapení, která na Sluňákově můžete najít. Prominou především skokani, bobři a pan Miloslav Fekar...

pondělí 14. března 2016

Glen Hansard. Divadlo Archa, Praha, 12. března 2016 - Didn't He Ramble? tour



Víc než půl roku jsem se snažila navázat na poslední blogový zápis tou slíbenou koncertní reportáží z loňského srpnového Glenova koncertu v Milevsku. Nedokázala jsem to, protože jsou skutečnosti, které člověk nespolkne a pořád se mu derou do klávesnice. Omlouvám se tedy Daně, Lucce a Josefovi, ale ač je muzika, a Glenova zvláště, zásadní součástí mého života, existují ještě i jiné pilíře.
A vzdát se jich dobrovolně, to už si jedna rovnou může z rozmařilosti skočit pod nejbližší rychlík.

Tak tedy Milevsko=Velká Vynechávka, a místo toho pár slov o sobotním Glenově koncertě v pražské Arše.
Začalo se včas, což je na koncerty, a ty pražské zvláště, malý zázrak. Těsně před osmou se před pódiovými reflektory objevily obláčky ze suchého ledu a pak už přišla s dvojkou bílého vína v ruce Mar, Markéta Irglová, jako očekávaný host. Ještě útlejší než v Oscarových dobách, s ostrým profilem, tentokrát nemohla pobouřit žádnou módní policistku v publiku. Zahrála asi šest svých písniček, které už většinou známe z alb Anar a Muna.
Ano, všechny jsou pomalé, smutné, všechny jsou založeny na stejné stoupavě-klesavé figuře, dialogu ne-rozsáhlého hlasu a klavírních akordů, textů založených na mystice vachrlatých Pravd, ale kdo z nás je občas nepotřebuje? Člověku hlavou běží příběhy, vlastní, jejich i cizí a vše se propojuje v kruh, ze kterého neutečeš. Věřím tomu, že až Markétiny děti poporostou, k aktivnímu koncertování se zase vrátí a my si už teď můžeme představovat, kam se bude její hudební/aranžérský talent vyvíjet.
Dobře vybudovaná atmosféra pak byla lehce přeťata pauzou pro poslední muzikantskou logistiku. Simon, Good as usual… A pak příchod celé velké kapely, Glen před mikrofon na hranu pódia a první píseň „Grace Beneath The Pines“, s dechy a smyčci. To jako pozdrav, jako slib: Jsem zpátky a všechno, co kdy bylo, zase bude. Dnes a tady, v Arše. A taky že jo, vousy už lehce prošedivělé, ale jinak řádění, dynamika, síla…jako vždy a zase jinak. S touhle velkou kapelou, které do kompletního obsazení the Frames chyběl vlastně jen houslista Colm, mi vždycky na mysl vytane film the Commitments, nebo tedy ještě přesněji, jeho/moje první velkoformátová projekce v rámci Letní filmové školy v UH, v roce 2004.  Vedro, hrst drobných, jeden pohled a vějíře. Občas stačí málo, a jindy není nic dost dobré. Soul jako hudební styl, duše jako otevřená nabídka.
V polovině koncertu se už Glen dostal z fáze zaťatých zubů do uvolnění povídací nálady a přidal i historky, o svém tatínkovi, o předsudcích, jichž ani on není občas ušetřen, o hraní pro Václava Havla.
Fascinovalo mě, jaký prostor dával svým spoluhráčům, a zejména ta velkorysá pokora, s níž pozval trombonistu Curtise, aby dozpíval Wedding Ring. Zárodky příběhů v hlavě nestačily dosednout na sítko paměti. Anebo Morissonova Astral Weeks s Joem na double bass.
Začátkem tohoto roku jsem si předsevzala, že budu chodit UŽ jen na koncerty, u kterých bude důvodné podezření, že to nebude kšeft. Kšeft s machou, kšeft s předstíráním a kšeft s důvěrou návštěvníků. Letošních 990 Kč za vstupenku dosáhlo přesně té hranice, kterou si ještě chci dovolit, takže je možné, že tohle byl můj poslední Glenův koncert s kapelou. A jako takový pro mě zůstane v paměti uložen především tím druhým přídavkem, kdy Glen, Rob Bochnik a Graham Hopkins, stojíce na jindy zvukařském pultu, zazpívali Gold. Fergussovo Gold. Beze slova vysvětlení, ale kdo ví, ten ví své: o neodvolatelnosti smrti a (ob)tížnosti lásky, té nepodmíněné. Všechno, co přišlo pak, už bylo navíc.
Dobrou noc, Olomouc, protože THAT gift will last forever.

Z takového koncertu se dá jít jen pěšky, s rukama v kapsách, čepicí staženou přes uši a očima plnýma vlasů. Plačky na Smíchov může vypadat jako laciná snaha o slovní hříčku, ale je to suchý popis situace.

P.S.:
Dva dny předtím jsem byla na poslechovém pořadu pana Jiřího Černého o Davidu Bowiem. V okamžiku, kdy došlo na zmínku o Davidově smrti, postavil (zdůvodněně) pan Černý intelektuála a konceptualistu DB proti Glenovi slovy: „Nemůžou být dva odlišnější typy“. Ne, že bych si troufala oponovat moudrosti, kultivovanosti a osobní zkušenosti JČ, ale jestli je Glen jednoduchý, pak si úkol přiblížit se TAKOVÉ jednoduchosti dávám pro zbytek svého radostně mrzkého života.

pondělí 10. srpna 2015

Glen Hansard u nás, léto 2015 - díl první - Náměšť nad Oslavou, 30.7.2015

Má ještě nějaký smysl psát reportáže z koncertů? Dnes, v době, kdy "krabičku" pro audio/video záznam nosí v kapse/kabelce/batohu podstatná část populace? Zbytečná otázka!?
Proč bych se jinak do psaní pustila, že? Tedy škrtáme...
Samozřejmě, že NE! I pisálkovské řemeslo má svá pravidla a doporučení!

Proč tedy ano?
Z jednoduchých, zato vícera důvodů.
Jednak zdaleka ne každý je tak laskavý, pracovitý a altruistický, aby na koncertě zaznamenaný "raw material" následně zpracoval a veřejně publikoval, jako náš milý, pro mě zatím nepotkaný, Kwevej.
(http://www.theframes.cz/forum/viewtopic.php?p=15609&sid=735064f33fbc1c96d3b467d873aacb7e#p15609)

Druhak, takový záznam, jakkoli profesionální, je pouze jedním pohledem na danou událost. Kdyby stejný koncert natáčelo dejme tomu 10 zaznamenávačů/zanamenávaček z různých úhlů, z různých míst hlediště/jeviště/zákulisí, bude ten záznam totožný? Rozhodně ne a to se vůbec nemusíme pouštět do dobrodružství kvantové fyziky!

A důvod třetí, pro mě kardinální: jak odlišně koncert prožíval každý z údajné více než tisícovky přítomných? Co jednotlivé písničky, slova, fórky, pomlky, gesta, pohledy   na jevišti, v hledišti spustily za asociace v hlavách/duších/srdcích přítomných? Každý jsme to prožívali jinak. Vlastně NE! Byli tam minimálně DVA, kteří celý koncert  prožívali naprosto shodně, byli  přece stvořeni JAKO jednadušejednotělo!
Takže to máme aprox. 999 náhledů, názorů, pocitů, dojmů, vzpomínek. A teď si představte tu nádheru, že vám někdo dovolí takto dovnitř sebe nahlédnout a porovnat to s pohledem vaším. Má to ovšem několik omezujících podmínek. Z nichž ta první, nepominutelná je: Když to, co se do něj koncertem ULOŽILO, dokáže zpětně formulovat slovy, obrazem nebo zase muzikou, pohybem, atd.

Takže, už jsem si to sama před sebou zdůvodnila, tak rychle z mosta-do-prosta.

Proč zvolil Michal Schmidt, dramaturg a dobrá duše Folkových prázdnin, ODVAHU hlavním tématem letošního jubilejního 30. ročníku, ví přesně jen on sám. Rozhodně se ale pro mě osobně trefil do černého. Téma odvahy/zbabělosti, zrady/věrnosti, samozřejmě své vlastní i "vaší", zaměstnává mou hlavu už pěkně dlouhou dobu. A tady, v mé milované NnO, jsem zase směla spatřit a snad i pochopit až přijat, víc. Už třeba jenom Glenova neústupnost, s níž dokázal setrvat na svém jediném přání, aby se koncert odehrál na zámeckém nádvoří, mě bude posilovat snad až do konce mého "boje".

Letos jsem do Náměště přijela s jednoduchým zadáním:
nebudu se ničemu bránit, nebudu si nic slibovat, nebudu realitě nic vnucovat.

Jak snadné to bylo, když jsem většinu času měla na starost/radost zas jen samu sebe. Ovšem v pátek, den Glenova koncertu, jsem sama nezůstala. Mí přátelé dodrželi jednou dané slovo a já je postupně začala v trojúhelníku: kemp za Špitálkem- náměstí-zámek potkávat, vítat či teprve se s nimi seznamovat. A tak jsme stáli s mým lodníkem nejvěrnějším, Slávkem,, zcela v klidu a bez nervozity, kterou občas větší skupina lidí dokáže mezi sebe natřepat, pod schody vedoucími k průchodu na zámecké nádvoří, když jsem poprvé mohla vyslovit to jedno jméno, která se navíc vyslovovat smí
a úplně svobodně: GLEN!

Ano, prošel za námi, sám, v jakémsi černém tričku, s úsměvem v očích a téměř ne-pozorován, ale rozhodně nikým nezastavován, neobtěžován. A já byla rázem zpět, na svém úplně prvním náměšťském koncertě, 28. 7. 2004.  V době předoscarové, předmediální, době, kdy i pro mě osobně cosi teprve začínalo. A Glen se choval tehdy a teď úplně stejně, přirozeně, mile, vstřícně. A já?

Střih téměř filmový, ostrý, okamžitý.
Dočkali jsme se okamžiku, kdy už můžeme vzhůru! Dál. K návoří, k cíli, k Neptunovi/Poseidonovi, kde kdysi spala jedna malá holčička, přikrytá jen cizím ručníkem...
Po schodech, tentokrát žádné rozhodování, jestli vlevo nebo vpravo, obě cesty vedou k příslibu hudebního ráje, obě jsou stejně dobré, stejně bezpečné.
Nikdo se nežene, nikdo nestrká lokty, nikdo se nesnaží být první. a právě proto se ukáže ten levý okraj lavičky v první řadě zatím neobsazený! Stačilo se zeptat. Ale vlastně,  jakýpak (ú)TRPNÝ rod!

Na místě už je prý Jana S., zaznělo od lodníka S.!
Své přání přidat se k nám projevil i jeden z otců-zakladatelů legendárního prvního framesího fóra (já se přidala až k verzi 2.0, tedy k Okroužku) Acrobat!  A moje goegraficky nejbližší Jana (zapamatujte si, sehraje důležitou, leč zápornou roli v konci tohoto ne-příběhu) už telefonicky hlásí, že svým příjezdem, kufrem  a kouzlem svých hlubokých hnědých očí, zaměstnala teprve půl tzv. silnější poloviny náměšťského osazenstva. Na nebi ani mráček. Všechno se schyluje k dobrému. 

Usazeni na strategicky i takticky výhodné pozici pokračujeme se Slávkem v té linii našeho povídání, která může být  bez omezení veřejná, když v tom mi někdo zaklepe na rameno: "Nejsi náhodou Simona?" Nezapřu se. A v tom okamžiku si uvědomím, že pozávací znamení zůstalo dole v kempu ve stanu. Ale rozcuchaná zrzavá palice, bláznovská gesta a kdesi-už-čtená dikce stačily bystré Daně (na Škatulovníku zofii, ano té, co se s námi laskavě rozdělila o záznam koncertu k 25tinám the Frames v Dublinu), aby mě identifikovala a oslovila. Tak zapředáme rozhovor ve třech, později čtyřech, když s námi na první dvě vystupující kapley přisedne Jana S. Jestli někdo považoval Petra Linharta a jeho 29 Seiten a Pierse Faciniho s bubeníkem  Simonem za předkapely, za něco, co se musí přetrpět, než  konečně dojde na protrahovanou hvězdu večera, tak já tedy ne. Ani ty přesuny z nádvoří a zpátky na něj, aby měli chystající se muzikanti ČAS A KLID se zvukově připravit, mě vůbec nerozčilovaly.  Ostatně moje plná pozornost stejně mířila do jednoho jediného, odlišného  bodu.

Setmělo se, brzy bude "mravnost rozvolňující, dospělecká" 22 hodina. Krátké uvedení a na pódiu Glen. Co bylo dál, je zaznamená min. na jednom "pásku" imaginárního rozhlasového reportéra.
Psát k tomu něco víc? Vy, kteří jste byli, vracíte se nad zpětně poslouchaným záznamem v čase, prostoru i emocích do stejné nálady a rozpoložení, nebo je to zpětně už nemožné? A vy, co jste nebyli, nemohli nebo nechtěli, co slyšíte ze záznamu vy? Je to Glen jako dřív? Je jiný? Lepší, horší? Je potřeba to hodnotit? Přišli jste hledat chyby nebo jste prostě s velkým nevysloveným díkem dorazili, abyste pár desítek minut prožili ve společnosti člověka, který se vám natolik propletl do života, že ho chcete viděta slyšet pokud možno POKAŽDÉ?

Záznam náměšťského koncertu tedy  jistě někde existuje. Ale i kdyby vešel někdy v omezenou známost, stejně z té audio stopy nevyčtete všechno.
Třeba jak mladičce a přitom hudebně zkušeně působil basista Lorcan se svou indigovou "double bass".
Zaznamenáte problémy se zvukem či snad odposlechem na pódiu, která asi v půlce koncertu přiměly Glena k tomu, že se rozhodl provést zbytek unplugged? 
Jak slyšeli posluchači v zadních řadách, po stranách pódia nebo dokonce v podloubí mezi sloupy, ať napíšou oni sami.
Nezaznamenáte něhu v Glenových očích, když se setká s pohledem někoho, koho osobně zná z dřívějška.
Neuvidíte tu znásobenou radost, když Glen vytáhl na pódium Shinu a Danka Salontaye, pilíře Longitalu, aby zazpívali "A to je všetko" s jeho vokálním, ne však klavírním doprovodem.
Nespatřítete tu přirozenou, pokornou sebevědomost, s níž před Falling Slowly přiběhla ze zákulisí Lucka Redlová, v Náměšti tradičně střežící časové dění na hlavním pódiu ve funkci stage-managerky,  aby čistě,  uvolněně a krásně vystříhla vokálníní part NAVŽDY JINAK patřící Mar. Vůbec ten okamžik, kdy nás Glen od Markéty, která "is just having a baby" pozdravoval, považuju za nejsilnější okamžik večera. Ne hudebně, ne společensky, ne Oscarovsky. Naopak! Silný Glenovou silou nejvnitřnější. Kdo ví, ví;  kdo tuší,  tuší;  kdo neví...možná sám jednou zakusí na vlastní kůži, co to NL je a jak "snadno" se s ní žije, je-li jednocestná, marná a beznadějná.
Neuvidíte to kolečko okolo nádvoří v rádoby-závěrečné písni.
Naopak lépe než my v reálu  uslyší některé ty roztřesené hlásky, které se přidávaly, ať už na Glenovo požádání nebo jen z vlastní radosti/potřeby. Mikrofon nahrávacího přístroje dokáže být ZRÁDNÝ a NE-MILOSRDNÝ.

Končilo se asi v půl jedné a z nádvoří odcházely skupinky i jednotlivci v různém rozpoložení. Někteří cítili potřebu použít do jedné věty co nejvíce velkých, silných až falešných slov, jiní  naopak potřebovali co nejdříve do ticha, tmy a samoty  aby si prožité zkusili uchovat jako posilu/energii na doby, které zákonitě MUSEJÍ po emocionální NÁLOŽI tohoto druhu a DOSAHU přijít.
Okolo půl třetí ráno PRÝ Glen dorazil k táboráku v kempu a hrál. Prý... protože právě proto,že jsem o to moc stála, pohybovala jsem se někde v mezibřeží, ve spacáku, ve stanu, sotva 25 metrů od ohně, ale ta, která si sama říká moje kamarádka, se BÁLA jít mě vzbudit. Asi ji příliš vyděsil ten vulgarismus, který snad poprvé za těch víc než 20 let, co se známe , zazněl z mých rtů někde na úpatí náměšťského zámeckého kopce cestou zpět do kempu. Ale když vás někdo ostentativně a veřejně pošle TAM, aby se utvrdil ve své verzi lži, má na ojedinělé sprosté slovo právo i ta, která vždycky byla tou hodnou (čti BLBOU).

Speciální dodatek pro ty, kteří  nemají rádi otevřené neHappyendy:
Dopadlo to výborně! Skororanní naštvání mě rychle přešlo. V hlavě mi totiž bleskl plán, jak si NAKONEC dopřát i koncert Milevský. A když  žena-ryba konečně zvolí jednu z protikladných variant, nebývá už  k zastavení. 

To be continued...soon. Před námi je cesta západní!